Dědictví Zavazuje - mistrovské kytary Schneider - Luby u Chebu
Jednoho sychravého listopadového rána jsem se vydal s dvěma přáteli, rovněž učiteli, do Mekky (nejen) kytarového světa, do malého zapadlého západočeského městečka na hranici se SRN, kde se hudební nástroje vyrábějí již od počátku 17. století. Bývalý Schönbach, dnes Luby u Chebu, jsou totiž opravdu ojedinělou obcí, kde je výroba nástrojů doslova spjata se životem jejích občanů. Nás ovšem zajímala především výroba kytar, která zde má také nemalou tradici.
Přiznám se, že s mistrem luthierem Janem Schneiderem (nahrazuji tím příšerné české slovo kytarář) jsem se toužil seznámit již jako velmi mladý kytarista někdy v sedmdesátých letech. Hrál jsem totiž na mistrovský nástroj jeho otce Huga, a v té době to byl opravdový skvost, srovnatelný s nejlepšími světovými výrobky, a nerozvážně jsem o něj přišel. No, roky utíkaly a až teď jsem zatoužil po něčem obdobném. To mě tedy dovedlo do dílny, kde se potkávají již čtyři generace stavitelů z rodinné firmy, která byla založena Albertem Schneiderem roku 1924. Tedy úctyhodná doba na to, aby zkušenost a um stavitelů přešly tak jaksi do krve. Troufám si tvrdit, že při stavbě několika tisíců kytar, které rodina vyprodukovala a na něž postupně hrála i celá řada vynikajících virtuózů, se toto umělecké řemeslo stalo v jejich případě i etalonem špičkové kvality. Po důkladném rozvážení a srovnání cen světových nejlepších výrobců byla má volba jasná - bude to Schneider.
Při vstupu do dílny, kde mě omámila krásná vůně dřeva a laků, jsem se rozhodl, že napíšu pro časopis Muzikus výrobní reportáž. Polila mne hanba, protože jsem si uvědomil, že z naprosto nepochopitelných důvodů toto nikdo přede mnou ještě neučinil, což je takřka neodpustitelné. V dnešní době, kdy se do celého světa valí a zahlcuje trh nepředstavitelné množství veškerého zboží z Asie, u nás v Čechách naplno pracuje a tvoří již téměř devadesát let skromná rodina se světovými uměleckými kvalitami, a zůstává spíše nepovšimnuta. O důvod více jsem měl také proto, že stavitelů klasických kytar je zde asi tak jako prstů na jedné ruce.
Dílnu tvoří celé přízemí dvoupatrového rodinného domu. Jsou zde tři oddělení, ve kterých postupně vzniká celý sortiment ateliéru. U stropu visely rozpracované kytary, jak klasické, tak i nějaká objemná jumba, a také kytary na opravu. Ovšem největším překvapením pro mne byl fakt, že kytary (a není jich málo) vznikají jen pod dvěma páry rukou - Jana Schneidera a jeho syna, rovněž Jana. Něco jsem si již o výrobě klasických kytar během let nastudoval, a proto mě pochopitelně zajímaly výrobní postupy, nějaká ta tajemství ohledně konstrukce, laků, tuningu a pod. Povedlo se mi vyzpovídat Jana Schneidera mladšího. Starší Mistr Jan cosi ještě dodělával na zakázkách a stále odbíhal.
V prvé řadě se chci zeptat, co vaše firma nabízí a jaké máte priority?
Dnešní doba nabízí mnoho nových technologií od lepidel, laků, epoxidů, různých tkanin až po uměle vytvořené materiály, které se pravému dřevu pouze podobají. Máme zkušenosti s velkou řadou těchto moderních technologií, avšak doufám, že snahou o inovace v oboru „klasická kytara“ jako takové je za použití kvalitních materiálů a s trochou moderních technologí dosáhnout standardu, který se od klasické kytary požaduje. To znamená, že naší cestou není hnát se za nějakým maximem, když hranice maxima zvuku má každý hráč někde jinde a subjektivně hodnotí jinak každý nástroj.
Jakou technologií nástroje stavíte? Je to třeba španělský způsob - tzn. zapouštění lubů do patky -, nebo snad jiné způsoby?
Používáme klasický způsob pasování „natupo“, kdy krk v celé jeho síle zapustíte do již hotového těla kytary. A také používáme u dražších nástrojů španělské pasování, avšak malinko jinak, než je to v učebnici.
Je výroba nástroje opravdu řemeslo, nebo zde funguje nějaký tajný esprit, popř. tajné recepty, předávané rodinné tajemství...
Samozřejmě tím nejtajnějším receptem je použitý materiál, zakoupený a uskladněný dědou Hugem pro naši generaci. A také předávání různých postupů výroby a různé zásady a takzvané finty. Jako finty jsou například generacemi ověřené předcházení mechanickému poškození kytary a borcení klenby atd. A jsou to „podlepky“ v místech, kde se nejčastěji objevují praskliny, ale nesmějí mít neblahý vliv na zvuk. Takže další „fintou“ ubereme jinde materiál tak, aby hmotnost desky a její mechanické vlastnosti byly vyvážené a nepříliš přehnané. Moc široké je špatně, moc tenké je také špatně. Pravda je někde uprostřed. A tento cit pro nalezení „zlatého středu“ se naštěstí nedá ukrást, avšak jen a jen praxí a dlouhodobou činností a trpělivostí naučit. Samozřejmě toto sladké potěšení z úspěšně vyrobeného a dobře prodaného nástroje je vyváženo občasným nezdarem, což se u materiálu, jakým jsou exotická dřeva, stává.
Do jaké míry ovlivňuje použitý lak tón a celkový zvuk nástroje? Používáte nějakou tajnou recepturu, nebo jsou to laky obvyklé?
Lak má obrovský vliv na zvuk. Na počátku byly používané laky převážně lihové a olejové, ale tyto laky jsou nesmírně náročné na výrobu a aplikaci a musejí se zhruba každý rok obnovovat, protože se v podstatě vypařují a jsou citlivé i na škrábance. Poté přišly na trh laky nitrocelulózové a prvopočátky jiných syntetických laků. Ale také nejsou příliš vhodné na nástroje a jejich konzervační schopnost netrvá dlouho a musí laku být poměrně veliká vrstva. Dnešní doba pokročila díky moderním polyuretanům, akrylátu, dokonce i nitrolaky jsou na vysoké úrovní. My používáme polyuretan. Doporučené vrstvení laku výrobcem je pro zvuk také vražedné, proto jsme si osvojili malinko jiné postupy. Například výrobce zaručuje, že se lak nepropadá do pórů, avšak musíte dodržet několikeré vrstvení, což ve finále může být se základním lakem i přes jeden milimetr tlouťky u absolutního lesku. A pokud vrchní deska má v určitých místech sílu něco málo přes dva a půl milimetru a přičteme onu vrstvu laku jeden milimetr, tak síla laku můžemít i více než třicetiprocentní vliv na zvuk. Proto doporučujeme povrch vrchní desky v matném laku, což je o poznání menší vrstva. Moderní člověk však preferuje lesklý povrch bez propadlých pórů.
Prozraďte čtenářům, jaká dřeva se nejčastěji používají na stavbu kytar, ať již klasických nebo modernějších, a jaké jsou nejvhodnější kombinace dřeva k dosažení optimálního a vyváženého zvuku?
Dosáhnutí vyváženého tónu při výběru materiálu je prakticky nemožné. Při výběru materiálu na stavbu hodnotíme znělost, tuhost a hmotnost jednotlivých dílů, a ty pak párujeme a doopracováváme individuálně. Tzn. že tvrdší materiály si mohu dovolit malinko zeslabit, kdežto měkčí materiál musí být širší, aby vydržel námahu strun. Známkou kvalitnějších výsledků je nejprve ona tuhost a znělost jednotlivých dílců, kterým se při výrobě věnujeme více. Ale vždy je tu možnost ta, že nakonec bude zvukově lépe ohodnocen jiný nástroj ze stejné série, nežli ten, který byl považován při výrobě za ono nej... Jediné dělení nástrojů podle kvality zvuku je to, že mistrovské nástroje jsou převážně tvořeny z různých druhů palisandru nebo ebenu. Na kytary pro styl flamenco se používá cypřiš, pro komorní hru a klasickou muziku javor, vše samozřejmě v masivním provedení. Proto svým zákazníkům při výběru poskytujeme více nástrojů pro porovnání, a tím také možnost opravdového výběru dle jejich vkusu. Nyní je velice populární také stavba překližovaných (polomasivních) desek, což je cenově výhodnější než masivní provedení.
Jaký je charakter jednotlivých dřev?
Charakter materiálů je nejpatrnější při výběru vrchní desky - smrkové nebo cedrové. Mezi těmito materiály je rozdíl největší. Zvuk smrku je kulatější, zpěvnější a plnější. Cedr produkuje ostrý, krátký tón a mívá mnohem větší dynamiku. Používáme samozřejmě kombinace materiálů, které si kytarový svět nejvíce přeje. Což jsou:
mistrovské: indický palisandr, makassarský eben, Rio palisandr na luby a spodní desku + smrk nebo cedr na desku ozvučnou
koncertní: překližované materiály - honduraský palisandr, Rio palisandr + smrk/cedr, masivní - javor, kanadský ořech, mahagon
školní: překližované - mahagon, javor nebo umělé dýhy
Máte svou oblíbenou a preferovanou kombinaci?
Bohužel neumím hrát na kytaru, takže volím oblíbenou kombinaci jen podle toho, jak se mi líbí, a zkombinovat lze opravdu vše. Zde se meze fantazii nekladou. Takže pokud si zákazník bude přát něco jiného, než je standard, tak mu to vyrobím, ale musí si být opravdu jist, že to chce. Jinak jak jsem říkal, kytarová společnost přílišné experimentování nemá ráda...
Sledujete nové trendy ve stavbě nástrojů, nebo se držíte osvědčených a zavedených pravidel - narážím tím na koncepci a konstrukci legendárního Antonia Torrése, který definoval nové pojetí moderní kytary již v polovině devatenáctého století? Jste spíše tradicionalisty, nebo novátory? Dnes se zkouší leccos.
Ano, také zkouším leccos, ale společnost opravdu nežádá žádné supernovinky. Společnost chce pouze opravdu kvalitní standard, na který je zvyklá. Torrése již nikdo nepřekoná, dal klasické kytaře její tvář, a pokud ji někdo změní, nebude to již klasická kytara jako taková. Hlavní možnosti změn jsou hlavně ty, které nejsou příliš vidět na první pohled. Třeba žebrování, síla desek, objem celého nástroje, opracování jednotlivých dílů atd. Spousta výrobců zkouší kompozity a různé jiné materiály, než je dřevo. Mají samozřejmě také příznivce mezi kytaristy, ale já toto příliš nesdílím. Dřevo je dřevo...
Při srovnáním vašich a otcových nástrojů, je patrný rozdíl v barvě zvuku, a tedy je i pravděpodobnost jiného konstrukčního přístupu. Můžete to nějak definovat?
I kdybychom pracovali stejným způsobem, bude každý nástroj jiný. Dřevo je dřevo.
A také je patrné, že přílišné vybočení ze standardu nemusí být vítězstvím, ba možná naopak.
Je zde i cenová politika. V jakém rozmezí si u vás případný zájemce může vybrat nástroj?
Samozřejmě máme okruh lidí, kterým důvěřujeme, a ti nám nástroje přehrají a v podstatě ocení. Nástroje vyrábíme a prodáváme od šesti do šedesáti tisíc korun.
Jako stavitelé jistě máte bohaté zkušenosti se strunami. Kterými nejčastěji osazujete své nástroje?
Struna je kategorií samou o sobě. Kvalitní kytara se špatnými strunami nefunguje, a zase dosti nekvalitní kytara s opravdu kvalitními strunami může naopak překvapit. Používáme Savarez 510 AJ (tvrdé struny).
Máte oblíbenou finální barevnou úpravu nástroje, nebo to je věc spíše nahodilosti a dostupnosti materiálu?
Příliš nedoporučuji barvení nástrojů. Je to o nějakou tu vrstvičku laku více, a když už barvit, tak mořidlem. To zase nejde použít na všechny druhy materiálů. a krom toho všeho, každý materiál je krásný sám o sobě, i když má nějakou tu vadu z dob, kdy ještě rostl. Ale někteří lidé mají opravdu barvu rádi, takže v sérii vyrobených kytar jich pár barvíme. Barvu, nebo spíše tedy vodové mořidlo, doporučuji jen na javor, který je opravdu absolutně bílý.
Dá se dnes v době nadprodukce slušně uživit stavbou akustických kytar? Máte nějakou vizi - nebo spíše krizi - a co je důležité ve vaší branži?
Tak samozřejmě máme občas krizi, občas zase svitne světlo... Kytary jsou artikl takový, že pokud společnost šetří na jídle a věcech, které opravdu potřebuje, tak nějaké kytary jdou malinko stranou. Krom toho se také kytarová společnost vyvíjí a to, co dříve bylo normou u opravdu drahých nástrojů, se pomalu stává standardem u nástrojů levných. Takže kytaristé vybírají velice pečlivě. Což je samozřejmě správné a budeme jedině rádi, když se nakonec vrátí k nám.
Po takřka pětihodinové návštěvě, kdy se nám stále nechtělo pány Schneidery opustit, protože po prohlídce dílny jsme se naplno věnovali pití čaje, testování a zkoušení asi osmi nástrojů, jsme hráli a hráli, poslouchali, sedali, vstávali a popocházeli do různých úhlů v podkroví domu, uzpůsobeném pro návštěvy... Nebylo zrovna lehké vybírat z nové, asi týden staré série, kde ještě asi ani pořádně nezaschl lak a čerstvě natažené struny pěkně sjížděly. Ale uši nemilosrdně vyřazovaly jednotlivé mistrovské kousky. Nakonec, po totálním zblbnutí v kytarové nirváně, jsme odložili na souboj dva favority. Co myslíte, kdo vyhrál? Jedna krasavice s deskou smrkovou a druhá cedrová. Vyhrály obě a vezli jsme je domů. Chtěl jsem smrkovou, ale pak vzal cedrovou - oslovila mne víc. Smrkovou dostal žák kolegy profesora na konzervatoři, který jel s námi. Obě mají těla z krásného indického palisandru v masivu. Tak takhle to chodí... A kytaristé by měli alespoň patřičně zbystřit slechy.
Kromě opravdu hezkého odpoledne v příjemné společnosti Schneiderovy rodiny, jejich vlídnosti a opravdové lásky ke stavbě královského nástroje - mistrovské klasické kytary, to byl docela podařený výlet do místa, kam se určitě a na sto procent rád vrátím, protože jsem si s Janem Schneiderem starším domluvil jednu opravdovou lahůdku. Ale to už neprozradím... Možná časem.