10 desek - deset nejoblíběnějších desek Jiřího Kabeše

10 desek - deset nejoblíběnějších desek Jiřího Kabeše
10 desek - deset nejoblíběnějších desek Jiřího Kabeše

Violista a zpěvák Jiří Kabeš nastoupil do skupiny The Plastic People Of the Universe v roce 1970 a s tímto legendárním souborem vystupuje a natáčí desky do dneška. V minulosti byl rovněž členem kapel Půlnoc, Velvet revival, Echt! a Teenagers, kde začínal v roce 1961. Jeho vzpomínky a výběr desek sahají do dob, kdy většina čtenářů a redaktorů tohoto časopisu ještě nebyla na světě, a domnívám se, že i to je jeden z důvodů, proč jsme si zajímavějšího hosta do této rubriky nemohli pozvat.

Pamatujete si na první desku, kterou jste slyšel a která vás přivedla k muzice?

Byly to víc desek najednou... The Shadows, Chuck Berry a Bill Haley.

 

Byly to singly či velké desky, elpíčka?

Velké vinylové desky a něco bylo na 78 otáček.

 

Jak jste se k nim dostával?

Daly se koupit v Polské kultuře na Václaváku, v Jindřišské ulici. Mohlo to být tak v roce 1959, 1960, neboť v roce 1961 jsme s kámošema už hráli nějaké věci z těchto desek. Kvůli tomu jsem se vykašlal na housle, na které jsem do té doby hrál, koupil jsem si kytaru a začal jsem se učit hrát.

 

A proč jste začínal na housle?

Protože mi bylo osm, když mi rodiče sehnali soukromého učitele, který k nám každý týden docházel. Jmenoval se profesor Jaroslav Horák a vedl asi osmdesátičlenný dětský orchestr a bydlel v naší ulici. Hodina stála dvacet pět korun a já jsem se na housle učil sedm let. Pak jsem slyšel Chucka Berryho a housle pověsil na hřebíček, koupil jsem si španělu a začal jsem zkoušet jeho písničky. Jelikož jsem uměl noty, tak jsem si občas koupil i nějaký dvoulist s určitou písničkou a podle toho jsem taky hrál. A pak jsme v patnácti ve škole založili naši první kapelu Teenagers. Po vojně jsme se dali znovu dohromady a přejmenovali se na Old Teenagers. Potom jsem hrál s jinými kapelami, až jsem v roce 1970 nastoupil do Plastic People of the Universe.

 

A tam jste nastupoval coby kytarista nebo houslista?

Mejla Hlavsa si mě vyhlídnul a nabídl mi místo kvůli houslím, neboť již hráli nějaké věci od Velvet Underground, ovšem netušili jsme, že Velveti nepoužívají housle, ale violu. Já jsem začal na housle a složitě jsem mačkal nějaké dvojhmaty a přitom John Cale to hrál dvouma prstama, neboť to měl jinak naladěný. Pak jsem si koupil violu, a protože mi tam chybělo éčko z houslí, tak jsem tu violu zprznil a přidal jsem jí pátý kolík. Jenže ten nástroj na to větší šponování nebyl připraven a začal praskat. Tak jsem ten pátý kolík znovu vyndal a violu musel namočit do vany. Časem se to opět srovnalo a na tu violu hraju do dneška. Původně mi tam náš pianista namontoval mikrofon, ale pak jsme sehnali dobrý snímač a hraju s ním již celá dlouhá léta.

 

A nenapadlo vás někdy zkusit elektrickou violu?

Napadlo, v New Yorku, když jsme byli tam poprvé v roce 1989. Zašel jsem do obchodu na 42. ulici na Manhattanu a tam jsem jeden takový nástroj vyzkoušel. Pak jsem se dozvěděl cenu - dvanáct set dolarů a sklapnul jsem, neboť jsme tehdy měli asi patnáct dolarů na den, ale aspoň jsem si koupil nový šmytec za čtyřicet dolarů.

 

A vzpomenete si na první koncert, který jste viděl?

Byl to snad Miki Volek... Ne, ne, první koncert byl v Ječné ulici, ve škole pro neslyšící, a byl to vůbec první rock‘n’rollový koncert v Praze. Jmenovali se Skála a Rohlík, neboť se nesměly používat anglické názvy. Bylo tam narváno a hrály i další kapely. Vím, že tam hrál i Pavel Sedláček s kapelou, a vyskytoval se tam i Petr Janda a Petr Kaplan.

 

A z koncertů cizích kapel?

Pamatuji si na The Beach Boys a Johnnyho Cashe, ale ještě před tím byli tady The Nice a to, co Keith Emerson vyváděl na Hammondkách, bylo něco neskutečného.

 

Měl jste nějakou svoji sbírku desek?

Měl jsem, ale nic z ní nezůstalo a nějak jsem ji ztratil na cestě životem. Já jsem se hodně stěhoval a pokaždé něco ze sbírky ubylo, ale Chuck Berry, Roy Orbison a The Shadows se stěhovali se mnou pořád.

 

Jaký je dnes váš rozptyl coby posluchače?

Přiznám se, že já toho již moc neposlouchám, a když už si něco pustím, tak to jsou nějaké hodně staré desky. Stále hrajeme dost, a během toho si to užiju dosyta. Nejsem nejmladší a to ticho je mi už takové příjemné.

 

Líbí se vám něco z české muziky?

Na nějakém festivalu jsem slyšel Trio Ivana Hlase, kde s ním hraje Olin Nejezchleba, a to se mi moc líbilo. Občas si poslechnu Mišíka, i když se mi nelíbí všechno, a hezké věci udělal i Michal Prokop.

 

THE SHADOWS - The Shadows (1961)

Tu kapelu jsem strašně miloval, krom jiného i kvůli kytaristovi Hanku Marvinovi, který měl stejnou kytaru jako já v té době - Futuramu 3. To byla česká kytara, která se vyvážela i do Anglie, byla červená a placatá. Hank Marvin nebyl žádný velký sólista, hrál strašně úsporně, ale znělo to báječně. Na tehdejší dobu to byl přímo nářez.

 

CHUCK BERRY - One Dozen Berrys (1958)

Chuck Berry byl můj další kytarový kůň, hráli jsme od něj spoustu věcí. Měl sice trošku jiný rytmus a elán než Hank Marvin, ale hodně se mi líbilo, jak se s ničím nebabral. Viděl jsem ho v Lucerně asi před pěti lety a byl jsem zklamanej, najatí muzikanti to odehráli většinou za něj, a ani ten jeho krok s tou nožkou tam nebyl.

 

BILL HALEY AND HIS COMETS - Shake Rattle & Roll (1958)

Jeho přístup k muzice byl geniální. Začínali pouze ve třech, bez bicích. Dvě kytary a kontrabas, na který se hrálo takovým perkusivním způsobem, že plnil i úlohu bicích. Časem se přidal i orchestr a obzvlášť se mi líbily ty dechy v jeho nahrávkách, jak tam byly naštosované.

 

THE VELVET UNDERGROUND - The Velvet Underground & Nico (1967)

V době, kdy frčely samé slaďáky a zpěváci jako Paul Anka a Roy Orbison, se najednou objevili Velveti, kteří na to šli z úplně jiné strany. Připadali nám tou svou syrovostí a nepřipraveností přímo fantastičtí. Nico měla nádherný vzhled a hlas, i když furt zpívala malinko pod tónem, ale to nevadilo, kapela též neměla dobře naladěné kytary, ale v té muzice o to nešlo.

 

THE ROLLING STONES - Out of Our Heads (1965)

Když nahráli svoji první desku ve studiu, údajně to Jagger komentoval slovy: “To nejsme my, musíme i na deskách znít jako na koncertech.” Pak točili bez přikrašlovaček a snažili se, aby to nebylo vyumělkované, neboť ty začátky se blížily k The Beatles. Postupně se jim dařilo dosahovat té drsnosti, kterou měli na koncertech, a na této desce to už bylo ono.

 

CAPTAIN BEEFHEART - Trout Masc Replica (1970)

Beefheart byl spolužák Franka Zappy, který o něm prohlásil, že neumí zpívat, což byla asi pravda, ale jeho desky mě naprosto rozsekaly. Byl to neuvěřitelný nářez, nedalo se něj vůbec tancovat a jeho kapela měla strašně složitý doprovod, který podle mě byl naprosto nepřipravený. Čišela z toho obrovská živelnost, Zappa byl mnohem stravitelnější a hudebně se pohyboval v jiných rovinách.

 

FRANK ZAPPA/THE MOTHERS OF INVENTION - Absolutely Free (1967)

Zappa byl dost odlišný a na rozdíl od Beefhearta měl vše do detailů najetý. Byl obrovský profesionál a prý zavíral muzikanty ve studiu a nepouštěl je ven, dokud nezahráli vše tak, aby s tím byl spokojený. Na této desce je zrovna skladba Plastic People, podle které jsme se pojmenovali. Mejla to kamufloval a vymyslel si nějakou příhodu, ale pravda je taková, že je to opravdu podle této Zappovy skladby.

 

THE FUGS - The Fugs (1966)

Kapela, která byla nedílnou součástí společenství Velevetů, Beefhearta, Zappy a Mothers. Nedávno jsme měli koncerty v Praze, na kterých jsme hráli společně s Edem Sandersem z The Fugs, a bylo to moc hezký. Nacvičili jsme spolu repertoár na celý večer. Jinak ta kapela se hudebně hodně proměňovala, měli třeba období, kdy to byla pouze španěla s housličkami, ale nahráli nádherné věci.

 

THE ANIMALS - The Animals (1964)

Chtěl jsem od nich dát jednu z pozdějších desek, kdy se dali znovu dohromady dlouho po rozpadu, to album se jmenovalo Než jsme byli hrubě přerušení, ale nakonec jsem se rozhodl pro rané věci s Erikem Burdonem. Líbila se mi atmosféra jejich desek a to napětí v Burdonově hlasu. Viděl jsem nějaké video a zjistil jsem, že na scéně byl divočejší než Jagger. Žádný tichý kluk, jak se zdál z fotek.

 

OMEGA - Tízezer Lépés (1969)

Rádi jsme s manželkou poslouchali i kapely z východní Evropy. Obzvlášť se nám líbily Locomotiv GT a Omega. Místo tady dostala Omega, neboť je to první kapela za železnou oponou, která měla úspěch i na Západě, a na této desce je hit, který je nesmrtelný a nazpívali ho i Scorpions a u nás Aleš Brichta. Taky jsem měl celkem rád polského zpěváka Czesława Niemena.

Psáno pro časopis Muzikus