9/2008

Editorial

  • Muzikantský srazy, ať už před kšeftem nebo u zkušebny... asi by se daly vyprávět celé romány. Například kapela odjíždí hrát na Moravu a všichni přišli k odjezdu včas a střízliví. Hmm, tak to nebyla hudební skupina.

    Hlavně přijeď včas, ať si nepřipadám jako blboun, přesně takhle jsem to kolegovi z kapely říkal, když jsme si dávali sraz na náměstí Republiky (pro neznalé to bylo před Palladiem v Praze). Budu tam stát s basou a kombem jako jouda. Domluvili jsme, aby nemusel hledat parkování v centru, že tam budu o trochu dřív. Můžete hádat, když mi pípl mobil, co bylo v smsce: "Palečák je zasekanej, mám sekeru..." Myslím, že není co dodat...

    Hned naproti mně stál človíček, něco mezi homelessem a drogovým dealerem. Radši jsem se jeho směrem moc nekoukal. Co kdyby se mu začalo zdát, že mu dělám nekalou konkurenci a kombo mám plný extáze a v gigbagu jointy. Tak tohle jsem tedy vydržel.

    Několikrát si mě prohlížely takové ty neorganizované skupinky, co před nimi běhá týpek se zdvihnutým deštníkem a vlaječkou. Člověk se hnedle utvrdí v tom, že je tak trochu exot. Tak tohle jsem také vydržel.

    Vyhlédla si mě slečna... rande z toho nebylo. Měla totiž v ruce takové ty manažerské desky. Jestli bych neměl chvilku čas na pár otázeček. Neměl! Tohle jsem také vydržel.

    Najednou koukám, a potácí se ke mně dva týpci. Trochu vrávorali... A jeden z nich se hrne k mému kombu a začíná mi cpát umolousaný tácek od buřta z boku do ucha... a já se zmůžu jen na: "Nééééé, to není koš, vole." Tak tohle už jsem...

    Ale musel jsem. Musel jsem počkat, až povolí zásek na Palečáku, a chránit basu i kombo vlastním tělem. Když kolega přirazil se svým kombíkem, ani jsem neměl sílu ho přetrhnout jak hada. A smál se mi ještě potom, když jsme vykládali.

    Vladimír Švanda

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 3. 9. 2008

Články v tomto čísle