Groove v sukni: Rhonda Smith

Nepříliš známá basistka, přestože natočila několik platinových alb, přestože hrála před nespočetnými davy diváků, přestože procestovala celý svět. Proč? Vždycky hrála jen s někým jiným, nikoli sama za sebe. Přesto natočila dvě zajímavá alba a je členkou dámské kapely C.O.E.D. Co dál?

„Tohle je Rhonda Smith... ona je funky!“, takhle ji představil jeden z nejznámější umělců a zároveň její dlouholetý „zaměstnavatel“ Prince a nemýlil se. Cokoli tahle diva dělá, zavání funken nebo soulem, přestože jí není cizí ani jazz, rock, blues nebo country.

Jak to začalo...

Rhonda Smith se narodila v Halifaxu, hlavním městě kanadské provincie Nové Skotsko do hudební rodiny. Vyrůstala v Montrealu. Pochází ze čtyř sourozenců a všichni hrají na nějaké hudební nástroje. První nástroj, na který se naučila, bylo ukulele – to bylo na základní škole. Následovaly další nástroje, ale nakonec vyhrála baskytara. „Můj starší bratr donesl jednoho dne baskytaru domů a zakázal mi na ni byť jen sáhnout. Pro mne to bylo, jako by mě ponoukal.“ Od té doby pro ni existuje pouze baskytara: „Je to pro mne něco jako posedlost“, tvrdí o svém vztahu k base.

První nahrávky, které se naučila, byly od kanadské kapely Rush (jak jinak v Kanadě) a příbuzných Yes a Mahagony Rush. Nicméně opravdové kouzlo basové kytary objevila o něco později, když se k ní dostaly nahrávky Stanleyho Clarkea, Jaco Pastoriuse nebo kanadské fusion kapely Alaina Carsona UZEB.

Na střední škole se dostala do místní jazzové kapely a po skončení začala studovat na McGill University. Tam se ale příliš neohřála, protože chtěla sbírat zkušenosti spíše na koncertech. Přesto je její působení na McGill důležitým mezníkem v její kariéře. Seznámila se zde totiž se svojí dobrou kamarádkou a budoucí spoluhráčkou od Prince – Kat Dyson.

... a jak to pokračovalo

Díky svým schopnostem se brzy proslavila po celém Quebecu. Hrála po klubech, nahrávala s různými umělci, hrála v jinglech a jela na tour s kanadskými umělci Johanne Blouin a Claude Dubois. V roce 1995 byla oceněna Juno Awards (kanadská obdoba Grammy) v rámci kapely Johna Hillmana a jeho kapely The Merlin Factor za natočení stejnojmenné desky.

V roce 1996 vystupovala, společně s Kat Dyson, na veletrhu NAMM Show na stánku Godin, kde si jich všimla Sheila E., legendární hráčka na perkuse a zpěvačka z Princeovy kapely. V té době dával Prince dohromady novou sestavu kapely New Power Generation a Sheila se zeptala obou hráček, zda nechtějí přijet na konkurz. Obě souhlasily a v dubnu 1996 byly pozvány na jamm session do Princova studia v Minneapolis – Paisley Park – společně s bubeníkem Kirk Johnsonem. O měsíc později už vyrazily na první Princovo světové turné.

V průběhu spolupráce s tímto umělcem Rhonda natočila několik desek (prakticky všechny od roku 1997), odehrála nespočet vystoupení (k podrobnostem se dostaneme v následující kapitole) a stačila natáčet s dalšími hudebníky – například Chaka Khan, Sheila E., Steven Seagal (málokdo ví, že Steven je nejen herec, ale i – podle slov Trevora Rabina – skvělý bluesový kytarista a skladatel), zpívala na desce Victora Wootena nebo tento rok natáčela desku s kanadským jazzovým trumpetistou Joey Sommervillem. V průběhu této doby Rhonda též natočila dvě skvělá sólová alba.

V roce 2007 založila společně s kytaristkou Kat Dyson, a hráčkou na perkuse Sheilou E. a  klávesistkou Cassandrou O’Neal superskupinu Chronicles of Every Diva (C.O.E.D.). S touto kapelou objely svět společně s další slavnou hudební divou – saxofonistkou Candy Dulfer, se kterou se seznámily, kde jinde, u Prince.

Prince

Tak jako je pro Gail Ann Dorsey signifikantní spolupráce s Davidem Bowiem, pro Rhondu Smith je to spolupráce s Princem. Proto bych se rád věnoval chvíli její práci a poznatkům ze spolupráce s panem Umělcem.

Jak jsem již zmínil výše, Rhonda s Princem spolupracuje od roku 1996. Prince ji přijímal trochu netradičním způsobem. Pozval ji na jam session do svého studia. Nejednalo se o jednorázovou akci, ale o několik dní v kuse. Překvapilo ji, že se neměla dopředu nic naučit, jak tomu normálně bývá. Chtěl prostě vědět, jak je schopná improvizovat, za pochodu se učit a dostat se do pocitu, který on požadoval. Zajímavé na tom také bylo, že Rhonda si oproti všem předpokladům vzala bezpražcovou baskytaru s tím, že chtěla vyzkoušet, jak budou Princovy skladby znít s tímto nástrojem. Tady je na místě poznamenat, že Rhonda si bezpražec velmi oblíbila. Říká o něm: „Miluji bezpražcovou basu. Je daleko osobnější a citlivější než pražcová; je to přímé spojení mezi dřevem basy a vaším vibrátem.“

Po několika dnech jamu a zkoušení ji Prince přijal, a protože právě pracoval na albu Emancipation, zeptal se jí, zda se nechce za pár dní stavit a natočit několik skladeb na tohle album. Souhlasila a výsledek si můžete poslechnout sami.

Uznale o Princovi hovoří v souvislosti s nahráváním. Většinou má předem jasno v tom, co chce, aby na desce bylo, nicméně se nechá inspirovat od ostatních muzikantů. „Většinou nechává party na muzikantech samotných, a když se mu něco nelíbí, ozve se. Když se mu to líbí, nechá vás hrát,“ říká k tomu Rhonda.

V jeho kapele si také musela zvyknout na to, že jeho hudba je více klávesová. Byla zvyklá na kytarové kapely a u Prince je to jenom on, kdo hraje na kytaru, a občas ani to ne. Také si musela zvyknout na Princův šílený kolotoč hraní. U Prince je totiž zvykem, že po oficiálním vystoupení pro masy následuje ještě klubové hraní (pro upřesnění – týž den) s jam sessionem. Její rada na to jak to zvládnout je: co nejvíce spánku a co nejvíce pít vodu. A samozřejmě skvělá fyzička.

Díky Princovi se též naučila být trpělivá, být součástí kapely a snažit se o to, aby plnila dobře svou roli v kapele. Zdokonalila si svou techniku, neboť Prince je také skvělý baskytarista – podle Rhondy je jeho styl velmi podobný Larry Grahamovi, legendě funku. Jako výsledek této „výuky“ uvádí, že hraje daleko méně not a více se dokáže vcítit do samotné hudby. Také se musela Princovi přizpůsobit, co se týče baskytary. Její oblíbená je Fender Zone Bass, ale Prince požadoval Fender Jazz bass. Proto si Rhonda pořídila několik baskytar American Deluxe Jazz Bass s aktivní elektronikou. Stejně jako si kvůli zvuku pořídila Mesa Boogie, protože Princovi více vyhovuje.

Sólo

Rhonda Smith natočila dvě sólová alba – v roce 2004 to bylo Intellipop a o dva roky později album RS2.

Obě alba se vyznačují oproti Princovým deskám decentní, až melancholickou náladou. Kdybych měl popsat rozdíl metaforou, Princova hudba je jako skupinový sex a hudba Rhondy Smith je jako romantický a něžný sex při svíčkách. Obě alba produkoval Joey Sommerville, a proto mají obě taky tak jazzovo-soulový nádech. Chvilkami prosvítá funk, často rock nebo třeba i country. Rhonda si při skládání vůbec nevšímá nějakých hranic mezi hudebními styly a velmi přirozeně a suverénně je překračuje. Potěšením pro ucho posluchače je též fakt, že Rhonda, přestože má exkluzivní techniku hry, nepořádá žádné prstové exhibice, a i když hraje basové sólo, vše je podřízeno melodii a duchu skladby.

Za zmínku stojí jistě i hosté, kteří se na nahrávkách podíleli. Jsou to například již zmíněný producent a trumpetista Joey Sommerville, dále třeba Sheila E., Kat Dyson, basista Fred Hammond, klávesisté Phil Davis nebo Anthony Perry a spousta dalších.

Závěr

Přestože je Rhonda tak všestranná, co se týče basové hry, neváhá se učit další věci. Příkladem může být to, že si v Montrealu na tamějším jazzovém festivalu sedla v zákulisí s Victorem Wootenem a probírali spolu jeho tappingovou techniku. O tom, kolik se toho naučila od Prince, jsem se již zmiňoval. Další zdokonalení techniky se jí dostalo tím, že pozorovala hru Larry Grahama.

Citát na závěr? Tady je: „Prince si mohl vybrat kteréhokoli hráče na světě; cítím jako požehnání, že mi dovolil být součástí jeho hudby.“

www.rhondasmith.com • www.myspace.com/rhondasmith