Tomáš Havrda - rozhovor

Nestává se často, abych zpovídal bývalé spoluhráče a nutil je rozpomínat se na nejranější začátky s muzikou. U Tomáše Havrdy jsem na takovou šanci ale čekal tak dlouho, že naše setkání na konci května bylo téměř zázrakem, přestože se známe přes třicet let.

Už v patnácti mě fascinovala jeho podnikavost, kdy nabízel spolužákům, ochotným financovat nákup bicí soupravy Tama, že se stane nejlepším bubeníkem na světě. Později si bubny vyráběl sám, inspirován „průhlednou“ sérií Vistalite firmy Ludwig. V osmdesátých letech se rozhodl k emigraci, aby nakonec zakotvil v USA, kde potkal i svoji druhou ženu a založil úspěšnou firmu Solid Access, která se zabývá vývojem počítačových technologií. Náš rozhovor proběhl během slunného odpoledne na venkovském sídle rodičů, kam Tomáš a Laurel zavítali s dcerkou Maiou.

Tomáši, je to paradox, ale ani já nevím, kdy jsi začal hrát na bubny.

Na bubny jsem začal hrát ve dvanácti letech, po neúspěšné snaze naučit se na trumpetu a druhé neúspěšné snaze naučit se na klarinet (smích). Jednoho dne jsem řekl svému otci, který hrál na trubku ve své kapele, aby mně přinesl domů bicí. Otec je přinesl, a jelikož jsme bydleli v sedmém patře paneláku, tak měli všichni sousedi ohromnou radost, že se z klarinetisty stal bubeník. Ve dvanácti letech jsem taky chodil do třídy s Vilémem Čokem a s dalšími spolužáky jsme potom založili kapelu Exploze 4, kde on v té době hrál na kytaru.

Takže jsi začal chodit na hodiny, a když jsme se seznámili, cvičil jsi zrovna na virbl.

Ano, pak jsem se „dal na studium“ a začal chodit do lidušky jako všichni. Chodil jsem k panu Kieslichovi, který hrál na tympány v rozhlasovém symfonickém orchestru a taky hrál jazz. To byl velice dobrý učitel, protože znal klasiku a trochu mě zasvětil i do rocku. Do LŠU jsem chodil zhruba od těch dvanácti let.

To byl nejvyšší čas začít s bigbítem. Jak ses dostal k rockové muzice a co jste hráli?

S Vilémem jsme poslouchali skupiny jako Sweet nebo Slade. Ale nevím, jestli to byl zrovna rock, s čím jsme začínali, protože první písnička, kterou jsme zahráli, se jmenovala Až jaro na Aljašku zavítá k nám. My jsme tomu dali takovej říznější základ, bicí a kytara. V té době jsem snad ani neměl svoje bubny a ty půjčené jsem musel vrátit, takže jsem hrál na rozebrané hrnce a pokličky.

Potom tě přestal zajímat Mick Tucker a objevil jsi Billyho Cobhama a jazzrock.

Tahle muzika přišla na řadu, když jsem se dostal na filmovou školu, kde jsme se potkali. Myslím, že k jazzrocku jsi mě přivedl ty, protože jsi byl podstatně dál, co se týče přehledu o všech možných fúzích, představil jsi mi Franka Zappu a další muzikanty. V té době jsme byli ze skupin jako Mahavishnu Orchestra všichni odvázaní. Na škole jsme hned začali dělat naše původní věci a jazzrock nebo fusion, to je jedno, jak to dnes nazveš.

Já zase u tebe poprvé slyšel společné album Cobhama s Dukem. Byla to skvělá doba, chodili jsme na jazzové koncerty a neustále debatovali o muzice. Vzpomínáš si, jak jsme se někdy začátkem roku 1978 dostali k punku?

Vím, že jsi jednou přišel do školy nadšený z The Stranglers. Z jazzrocku jsme přesedlali na punk a ztotožnili jsme se s ním možná až moc dobře, protože nám pak zůstal jako nálepka. Já tuhle hudbu přestal hrát po rozchodu Zikkuratu. Myslím, že napodobovat punkovou kapelu nejde, to musí člověk opravdu cítit a jet na plný pecky. A to se nám tehdy dařilo. O víkendech jsme hráli třeba dvanáct hodin denně, v sobotu i v neděli. To se člověk vyhraje a vytvoří si fyzickou výdrž.

Ptal jsem se, protože uběhlo třicet let od založení kapely. Co to pro tebe znamená?

Zikkurat pro mě znamenal dost podstatnou a pozitivní část života, ve které jsem se naučil spoustu věcí. Na koncertech bylo cítit to propojení publika s námi a ztotožnění s muzikou, což člověk zažije párkrát za život. Takhle přirozený vývoj kapely, aby se v ní hráči dokonale znali, je unikátní věc a dá se těžko urychlit nějakou zkratkou. Měli jsme jasno i ve filozofii, jak přistupovat k hudbě a ke hraní. Často jsme ani neodpočítali tempo, prostě jsme začali hrát a najednou zjistili, že uběhly tři hodiny. Tohle oceňuju, že jsme spolu byli schopní improvizovat třeba pět hodin beze slova. Docela rád bych ještě realizoval nějaký společný projekt.

Jak si vzpomínáš na Folimanku, která pro nás byla největším odrazovým můstkem?

Po nás to byla zase hlavně radost z muziky, ale poprvé jsme se taky ukázali před velkým množstvím lidí. Tahle skutečnost nás nerozhodila, naopak jsme hráli jako profíci, protože náš výkon šel o dvě třídy výš. Byla to tak velká zkušenost, že už nebylo cesty zpátky. Člověk potom v té garáži vždycky snil o tom, aby něco podobného prožil znova, takže bylo skvělý, že se podařilo zorganizovat i další akce, jako byla Lucerna nebo festivaly na Moravě.

Jak vnímáš hraní u nás a v Americe, kde už dlouho žiješ a občas koncertuješ?

Já nevím, jak hraje nastupující generace, ale když to mám srovnat s tím, co bylo standardem před dvaceti lety, tak pro bubeníka je podstatně jednodušší hrát v Americe. Aspoň pro bubeníka mého typu, který má rád fusion a prolínání různých vlivů, latiny s jazzem a etnickými záležitostmi. Tohle člověk samozřejmě najde už v americké historii, myslím setkání afrických rytmů a církevní hudby.

Co myslíš, jsou v USA muzikanti vzdělanější, vnímavější nebo univerzálnější?

Myslím, že naši hráči mají stejný talent jako muzikanti všude na světě. Najdou se tu lidi jako Pavel Zbořil nebo Martin Šulc, kteří mají bravurní techniku, jsou osobití a kteří v USA uspěli. Ale myslím si, že aby si mladý hráč zafixoval to, co Steve Smith popisuje jako „American Beat“, tak tam musí žít. Nevěřím, že stačí, když bude český bubeník jenom poslouchat a studovat techniky hraní Američanů. Já si myslím, že musí jít do nějakého centra, jako je New York nebo Los Angeles, a opravdu tam s těmi lidmi hrát. Mně se tam jako bubeníkovi hraje velice dobře, protože Američani jsou velice ukáznění a jsou si jistí, co se týče rytmu. A protože je tam taková rytmická všestrannost, rejstřík rytmů je zažitý a rozvinutý desetiletími, tak ta jistota ostatních hráčů, zvláště basistů, je osvobozující. To znamená, že člověk může být podstatně odvážnější a v hudbě je klid. Všem mladým hráčům bych doporučoval pokusit se tam jet, a samozřejmě dva roky tam působit. Billy Cobham mi před dvaceti lety v jednom mnichovském klubu řekl to samé, a pak se odstěhoval z USA do Švýcarska (smích).

Co tě nejvíc oslovuje na současné scéně a jakou muziku nejradši posloucháš?

Posledních deset let poslouchám folklórní seskupení z různých koutů světa, od Eskymáků přes Brazilce, Rumuny až po hudbu Mali nebo Senegalu. Čím blíž k rovníku, tím je pro mě ta muzika rytmicky zajímavější z hlediska synkop a polyrytmů.

A kterého bubeníka si nejvíc považuješ?

Z těch nejznámějších Dennise Chamberse a jeho ekvilibrium živelnosti, totální kontroly a přístupu k materiálu. Hodně známých bubeníků včetně Weckela hrálo s Brecker Brothers kompozici Some Skunk Funk, ale pro mě je největší zážitek, když ji hraje Dennis.

Prozraď nám něco o kapele, se kterou teď hraješ; kde vystupujete?

Spolupracuju s volným sdružením Nervous Ticks, které založili pozounista Edson Worden a hráč na klávesy a kytaru Lark Madden. Obsazení se hodně mění, věk hráčů je od dvaceti do šedesáti, od hudebních samouků po absolventy Berklee College of Music. Většina těch muzikantů se hudbou neživí. Vystupujeme na různých akcích, jako Walk Against Violence nebo jazzové nešpory v Newburyportu (historický přístav severně od Bostonu) a v okolí.

V polovině 80. let jsi hrál na bicí Sonor Signature Series, možná nejlepší akustické bicí vůbec. Teď používáš digitální soupravu Roland. Jak bys srovnal výhody akustických bubnů a elektroniky?

Na stejné Sonory, o kterých mluvíš, hraju pořád. Je to jediná věc, kterou jsem si do USA přivezl, takže není co dodat. Činely používám Zildjian, můj nejoblíbenější činel je jeden z nejlepších Zildjianů (21” K Custom Med Special Dry). Používám taky elektronickou sadu Roland TD–20 V-Drum a PM 3 Monitor System. Šlapek mám víc, ale nejoblíbenější je Axis AX–X2 X Double Bass Drum Pedal. Na vystoupeních používám hlavně akustickou, ve studiu a na cvičení spíš elektronickou soupravu.

Takže se věnuješ i studiové práci? Jak často a jak dlouho cvičíš?

Nahrávání se teď zrovna nevěnuju, vkládám invenci do nehudebních projektů. Cvičím nepravidelně, jeden týden dvě hodiny denně, další týden pak necvičím vůbec.

Co bys vzkázal muzikantům, čtenářům Muzikusu?

Já si myslím, že by měli dělat, co cítí, a neměli by se nechat znechutit. Nikdo by neměl zpochybnit jejich víru a chuť hrát na nástroj. Nejlepší je, když člověk hraje to, co slyší v sobě, a nesnaží se něco ukázat. Mít nenasycené ego je v muzice kontraproduktivní. Já mám rád muzikanty, ze kterých čiší moudrost a nepotřebujou si na nic hrát. Je to zážitek, když jsou naprosto koncentrovaní a nejsou tam tyhle vlivy. Bohužel, dneska člověk většinou slyší brak, vyprodukovaný k masovým prodejům. Já jsem rád, že se toho neúčastním a že se hudbou nemusím živit.

Poslední otázka. Cítíš se jako rocker, nebo jako jazzman?

Jsem bubeník. Zahraj něco, a já se přidám, ale na škatulky se mě neptej...