Stereo a hloubka prostoru
Při poslechu starých monofonních nahrávek si uvědomíme jeden podstatný fakt: Snímky mají sice velmi omezený frekvenční rozsah, nesrovnatelně horší odstup audiosignálu od interferencí, zkreslení se pohybuje řádově v procentech a lokalizace je nulová – přesto jsme schopni u zdařilých nahrávek velmi zřetelně vnímat hloubku prostoru, a to nepoměrně lépe než u leckterých stereofonních snímků ze sedmdesátých či osmdesátých let. Ptáte se, jak je to možné?
Všechny hudební audiosystémy, které byly zkonstruovány za posledních sto let, mají jedno společné: jejich úkolem je co nejlépe simulovat (či uměle vytvořit) takový hudební přenos nebo záznam, který při poslechu co nejvíce připomíná reálnou situaci, tedy vnímání zvuku v trojrozměrném prostoru. Trojrozměrný zvuk je ale definován nejen směrovými parametry – velmi dobře čitelná je také jeho hloubková perspektiva, která právě při snímání hudebníků jediným mikrofonem zůstává zachována velmi věrně. Výborní muzikanti hrající v kvalitním prostoru byli vždy pro nahrávání tou nejlepší devizou.
Řada stereofonních snímků sice přinesla očekávanou lokalizaci, tedy rozlišení směru, odkud zvuk přichází, ale hloubka prostoru jako by se v tu chvíli stala nepodstatnou záležitostí. Kontaktně nasnímané nástroje s uměle přidaným dozvukem, panoramaticky rozmístěné po bázi, jsou sice při poslechu relativně dobře definovatelné, ale monofonní „tunel“ byl pouze nahrazen stereofonní „plackou“. Pokud se taková nahrávka poslouchá na mono poslech, veškeré parametry charakteristické pro reálný prostor zmizí a hudba se dá identifikovat už jen podle frekvenčních (výška a barva nástroje) a dynamických parametrů. Nic moc, že?
Obdobné omyly ovšem nevznikají jen v rámci stereofonie. Stejným způsobem zapomínají na hloubku prostoru někteří „tvůrci“ vícekanálového zvuku. Je třeba si uvědomit, že rozšiřováním dalších směrových možností se sice teoreticky přibližujeme k ideální prostorové simulaci, kdy posluchač sedí uprostřed koule pokryté nekonečným množstvím driverů, ale pokud jsme zbaveni hloubky prostoru, stává se tato koule namísto trojrozměrné simulace pouze slupkou pokrytou reproduktory! K podobnému závěru musel kdysi dojít i Fletcher se svým osmdesátikanálovým „surroundem“.
Ale zpět ke stereu: Pokud si rozdělíme základní kvalitativní parametry ovlivňující hudební nahrávku na čtyři rovnocenné atributy, tedy na frekvenční a dynamické záležitosti a na směr a hloubku prostoru, odkud zvuk přichází, podílejí se čistě směrové záležitosti na výsledném zvuku zhruba čtvrtinou. Neočekávejme tedy v žádném případě od vícekanálového zvuku, že vyřeší zbývajících sedmdesát procent problémů souvisejících s kvalitou nahrávání, ale nechme jej plnit funkci, která mu náleží – obohatit nahrávku s dobrou prostorovou perspektivou o směrové informace. Dobře znějící nahrávka využívá důmyslně moderní stereofonní triky a postupy právě k vytvoření reálnější prostorové hloubky a vícekanálové formáty tyto možnosti pouze rozšiřují.
