Kytaroví velikáni - Chad Kroeger

„Když jsi na pódiu, tak seš vidět, všechno jede tak, jak je naplánováno a taky, a to je hlavní, musí to být zábava, seš tam přece pro lidi. Zato ve studiu, tam nepotřebuješ nikoho pobavit. Tam se soustředíš na kytaru, na zpěv a tak – tam tak pobavíš leda sám sebe. Ale... to je taky dobře, ne?“

Chad Kroeger, Guitar Player, 2005

Jestliže nějaká skupina, řazená dobovými periodiky do škatulky post grunge, působí neotřele a svěže, tak je to právě Nickelback. Málokdy lze totiž zaznamenat takovou míru lehkosti tvorby a zároveň bezprostřednosti vyjádření jako právě u této kanadské skupiny. A netýká se to pouze hudební stránky – i z většiny textů má člověk pocit, že i když není všechno tak, jak má být, přesto není potřeba mlátit hlavou do zdi a propadat se do beznadějné deprese. A že na tom má lví podíl právě Chad Kroeger, zakladatel skupiny, je zcela evidentní.

Kroeger, dnes majitel vlastního labelu VI-0-IV Records, může být opravdu spokojený. Jeho kapela se v současné době řadí k těm největším jménům světové rockové scény, do dnešního dne prodala přes dvacet pět miliónů alb a na svém kontě má i řadu dalších úspěchů, jako celosvětové hity How You Remind Me, Too Bad, Never Again, Someday, Photograph, Rockstar a další. Alba i singly byly nominovány na ty nejprestižnější ceny včetně Grammy, v řadě z nich (například v anketách Billboard, American Music Awards, People’s Choice Awards, Juno Awards atd.) se dostaly i na první místa. Navíc jako Kanaďané zaznamenali i další velmi zajímavý úspěch – jejich singl How You Remind Me obsadil po svém vydání první místo v celonárodní anketě jak v USA, tak i v Kanadě, a to ve stejnou dobu. Nickelback se tak stali v historii kanadského rocku druhou skupinou po Guess Who a jejich dnes již evergreenu American Woman, které se tento úspěch podařil.

Městečko Hanna si opravdu nemůže přát lepší propagaci než tu, která plyne z faktu, že se zde 15. listopadu 1974 narodil Chad Kroeger, vlastním jménem Chad Robert Turton. Už od třinácti let se začal sám od sebe učit na kytaru. Jeho prvotními vzory se stali The Beatles a Creedence Clearwater Revival (z toho pramenila jeho silná orientace na písničku a její uzavřenou strukturu skladby), poté i další kapely, jako Metallica, Rage Against the Machine atd.

Vesnický idiot

Místní školu, kam musel chodit, neměl zrovna moc v lásce. Ve čtrnácti letech byl dokonce na dva měsíce umístěn do nápravného zařízení pro mladistvé, do borstalu, protože se vloupal do školy s úmyslem ukrást peníze (tento incident zmiňuje ve skladbě Photograph). Poté, co byl propuštěn a úspěšně dokončil školu (asi si oddychly obě strany), založil spolu s nevlastním starším bratrem Michaelem Douglasem Henrym Kroegerem a s kamarádem Ryanem Anthonym Peakem skupinu, která pod názvem Village Idiot objížděla nejbližší kluby a sálky. Základ jejich repertoáru tvořily převzaté skladby, ovšem po osmi měsících skupina skončila. Chad, který si pozměnil jméno dle příjmení svého nevlastního bratra, už tehdy začal skládat svoje vlastní věci a nepodařilo se mu přesvědčit stávající složení Village Idiot, aby se začalo orientovat tímto směrem. Přesto se ale nevzdal a, přesvědčen o správnosti svého počínání, přemluvil Mikea Kroegera a Rayna Peaka, aby to ještě jednou zkusili. Tentokrát ale již s vlastními skladbami.

„Here’s your nickel, back...“

Nová sestava dostala jméno, inspirované jeho častou větou, kterou pronášel ještě jako prodavač v obchodě: „Tady máte niklák nazpátek.“ Ve studiu natočili sedm skladeb a poté vlastním nákladem, když si vypůjčili čtyři tisíce dolarů od Kroegerova nevlastního otce, vydali roku 1996 pod názvem Hesher jako EP.

Skupina ve složení Chad Kroeger (voc, g), Mike Kroeger, (bg), Ryan Peake (g) a bubeník Brandon Kroeger (bratranec Chada) začala vystupovat na místních scénách a získávala si stále větší oblibu. Přímo před publikem si tak kapela mohla ověřit životnost svých skladeb, ještě než se začala snažit o natočení další, tentokrát již dlouhohrající desky. Ta, pod názvem Curb, byla realizována ve stejném roce jako EP a dokumentuje Kroegerovu širokou autorskou invenci.

Na cestě vzhůru

Po vydání debutového alba ale skupina musela vyřešit ještě jeden problém, a to s bubeníkem. Tomu se přestalo líbit neustálé harcování od města k městu, které právě v této době začalo výrazně narůstat, a ze skupiny odešel. Nejdříve ho na krátkou dobu zastoupil Mitch Guindon a poté za bicí usedl Ryan „Nik“ Vikedal.

Druhé album, The State, sice také vydali nejdříve na nezávislé značce, ale poté přišel ten pravý zlom. Ryan Peake jejich novou desku poslal Johnu Seedmanovi z Los Angeles, který měl určité kontakty. I když jim odpověděl, že pro ně on sám nemůže nic moc udělat, přesto jim výrazně pomohl, protože desku poslal svému známému, Ronu Burmanovi z labelu Roadrunner. A ten, jak později prohlásil v jednom z interview, se „od poslechu nemohl odtrhnout.“. No a zbytek, jak se otřepaně říká, je historie.

Společnost Roadrunner podepsal s Nickelback nejen smlouvu na další nahrávky, ale zpětně vydala i jejich předchozí katalog, což jim významně pomohlo k dalšímu rozletu. Skladby jako Cowboy Hat, Breathe, Old Enough či Leader of Men se začaly umisťovat v celonárodních anketách a jejich emocionálně vysoce nabitý výraz začal dobývat srdce stále početnější armády fanoušků. Na třetí album, které bývá v historii kapely většinou tím rozhodujícím, se začalo čekat s očekáváním . Bylo totiž zcela jasné, že buď se z kapely stane celosvětová záležitost, nebo zůstane sice dobrou skupinou, ale přece jen v tzv. druhé lize, kde se zazáří jen občas...

Na plný plyn!

Sada skladeb,použitých na dalším albu vznikala již v dobách realizace The State. Skupina, která si dělala management sama (Chad Kroeger se staral o propagaci v médiích, Mike Kroeger zajišťoval distribuci nahrávek, Ryan Vikedal vyřizoval objednávky...) a počet vystoupení jí vystoupal na více než dvě stě za rok, tak měla perfektní možnost ověřit si životnost svých skladeb ještě před jejich nahráním. Čili opět jejich způsob ze začátků, nadto v konečném výsledku ověřený.

Koneckonců, čekání se vyplatilo. Silver Side Up se pro kapelu stalo tím albem s velkým A. Deska obsahovala How You Remind Me, ze které se vyklubal celosvětový hit, jenž uspěl v řadě anket různých zemí (1. místa v USA v anketách Hot100, Mainstream Rock, Mod. Rock, v Kanadě, Austrálii...). Kroegerovi na jeho napsání prý stačilo deset minut.

Ale ani další skladby nebyly slabé. Stačí zde jmenovat kupříkladu Too Bad, Never Again či Good Times Gone. Jednotícím prvkem alba je výrazný návrat k melodice a ke skladbě jako takové. Navíc, právě na této desce se markantně projevily kvality Chada Kroegera i jako textaře. Ve svých písních dovede jím prožité zážitky, ať už příjemné či nikoli, podat tak, že nemrská zbytečně sebestředně jen sám sebe, ale umí oslovit v podstatě každého. Nenajdeme zde moc obraznosti, ovšem nenalezneme zde ani příliš drsnosti a negace, vše se ubírá ve stylu, který se dá vyjádřit slovy – no co, takhle to prostě je. Alba se nakonec prodalo na sedm miliónů kusů, a skupina tak vystoupala na přední posty světové rockové scény.

Stálice

I další deska se setkala s velkým úspěchem. Nepřinesla sice hit takového formátu, jako How You Remind Me, ale prezentovala skupinu jako vyzrálý hudební celek s již předvídanými výkony. Nejvýraznější skladbou se stala Someday, dalšími výraznými písněmi se staly Figured You Out, Feelin’ Way Too Damn Good, Because of You a See You at the Show.

I když se alba nakonec prodalo přes pět miliónů kusů, přesto se schylovalo k další personální změně. Na počátku roku 2005 prošla tiskem zpráva, že skupinu opouští její bubeník Vikedal. Jako důvod on sám uvedl, že už prostě nebyl tím typem bubeníka, jakého skupina požadovala. Kdo ví, co stálo za tímto počinem, faktem ale je, že již během měsíce měli Nickelback náhradu. Stal se jím Daniel Patrick Adair, který přišel z 3 Doors Down.

Rock Star

Nová deska v novém obsazení na sebe nedala dlouho čekat. All the Right Reasons v podstatě zopakovala úspěch Silver Side Up, navíc přinesla více hitů, jako Photograph, Savin’ Me a Far Away. Dalšími silnými počiny byly jistě Animals, If Everyone Called a mnou osobně oblíbená Rock Star. Kapela zde potvrdila svou pověst vyzrálého hudebního celku, a to zejména po stránce autorské. Že nejde jen o nafouklou bublinu, upravenou studiovými možnostmi, pak soubor další vlně přibyvších fanoušků dokazoval na dlouhém turné a koneckonců ani live počiny na DVD nenechají nikoho na pochybách o kvalitách této kanadské partičky. V jejich výrazu totiž je cosi těžko definovatelného. Rozhodně zde nenajdeme ponurost, nevyruší nás ani prvoplánové zvukové experimenty, nerozhodí nás žádná interpretační roztřepanost, která se často schovává za prohlášení typu „je to syrový a bezprostřední a tak to má být“, není zde ani snaha o zanesení něčeho za každou cenu nového (což je kolikrát povinná úlitba soudobým kritikům), nejsou zde ani dechberoucí sóla... „Prostě nic“, jak by řekl zavilý skeptik a dodal by: „Tak proč to teda poslouchat?“ Skeptiky, nadto zavilé, stejně nikdo nepřesvědčí, ale pokud máte rádi písničky, které nejsou tupě ploché a infantilní jako ty, čím nás masírují ta nejmasovější média včetně NUW (vyměňme tato písmena za jim předcházející v abecedě) či jednoho dopoledního pořadu nejmenované TV, nebo chcete zrovna třeba jenom tzv. přešaltovat z toho, co jste právě poslouchali, tak tahle kapela se k tomu hodí ideálně.

Kytary

Kroegerovými hlavními nástroji jsou poslední dobou zejména kytary Paul Reed Smith, a to ponejvíce modely singlecut (používá jich celkem osmnáct), dále Custom 24, McCarty a čtyři lubovky s klenutým víkem. Potah masivních singlecutů má přeladěn do dropped ladění a to drop-C ladění 2. typu, tzn. C1, A, D, g, h, e’, klasické dropped-C ladění, tzn. C1, G, C, f, a d, dropped-D ladění, tzn. D1, A, D, g, h, e’ a konečně i dropped-H ladění, což znamená H1, A, D, g, h, e ’: „Jsou to dobrý kytary, spojují v sobě jak klasiku Les Paula, tak i nejsoučasnější představy o moderním nástroji a jeho zvuku.“

Lubovky, modely Archtop Hollowbody, má také přeladěny. Vedle námi již uváděných ladění používá ještě jedno, transponované, ladění Standard Eb, tj. Eb, Ab, Db, gb, b, e’b. Přeladění se týká i jeho tří modelů McCarty, které používal zejména na turné k albům The State a Silver Side Up.

Vedle PRS Kroeger hraje i na Gibsony Les Pauly, Flying V a celoluby Gretsche.

Z akustických nástrojů preferuje Martiny a Yamahy, a to modely CJX32. Akustiky si také přelaďuje, a to ponejvíce do dropped-H ladění 3. typu, tedy H1, F#, H, e, g#, c#.

Aparáty

Základ jeho sestavy tvoří stacky Mesa/Boogie, a to hlavy Triple Rectifier a Dual Rectifier, obě zejména pro zkreslené rejstříky. V předchozích obdobích hrál i na hlavy Rect-O-Verb a klasické Mark IV. Nevyhýbá se ani dalším značkám, zvláště pak hlavám Framus a Peavey.

Bedny jsou jak Mesa/Boogie (Recto Standard), tak i Marshall 1960, vždy 4 x 12”, najdeme u něj i half bedny, a to Tone Tubby a Vox.

Vedle Vox Valvetronics AD120VT používá pro čistý zvuk i kombo Fender Twin Reverb, reissue model z roku 1965, a to jako hlavu.

Efekty

Za dobu své kariéry vystřídal celou řadu nejrůznějších krabic a multiefektů. Stálejšími modely se v jeho signálové cestě staly multiefekty Vox Valvetronics Tonelab SE, DigiTech GNX (vždy nejposlednější série), Zoom 507 ReVerb a klasický Korg AX1500G.

Z krabiček zde můžeme jmenovat Boss LS–2 Line Selector, TR–2 Tremolo, OC–2 Octave, FZ–3 Fuzz, DD-3 Delay, CH-1 Super Chorus, BF-3 Flanger, BD-2 Blues Driver, MT-2 Metal Zone, DS-1 Distortion a CS–2 Compressor Sustainer, dále oblíbený Ibanez Tubescreamer, Dunlop MXR Phase 90, Electro Harmonix Bigg Muff, Roland Space Echo a delay modeler Line 6 DL4. Jako wah pedál používá Roger Mayer Vision Wah a samozřejmě Dunlop Crybaby Wah 535Q, do jeho sestavy patří i „mluvítko“ Dunlop Heil Talkbox HT–1, intro k Someday vytváří svým E-bow.

Nejdříve koncerty, pak studio

Tento způsob realizace skladeb na nosič byl v šedesátých a sedmdesátých letech zcela běžný. Skupina nejdříve předstupovala před své fanoušky, z jejího repertoáru tak zmizelo vše, co se prostě a jednoduše nelíbilo, a poté co přišla do studia, měla již zažitou představu o tom, co bude natáčet a jak to má ve výsledku vypadat. Zdaleka to nebyl jen případ kapel, které se daly dohromady a celá léta, ve snaze oslovit nějakou firmu, prostě jen koncertovaly. I skupiny, které již vydaly svá alba, zkoušely nové věci na připravované další LP již na koncertech. Jmenovat zde příklady by vydalo na řadu jmen, za všechny zde můžeme jmenovat Pink Floyd, Led Zeppelin, Deep Purple, Sex Pistols, Nirvana, Rainbow, Uriah Heep, Police, U2 – jak vidno, prakticky ze všech možných stylových oblastí.

Existovaly sice občasné výjimky, jako předem připravené projekty, superskupiny, některé výrazné excesy (Van Halen již ve studiu při nahrávání prvního alba neměli ještě všechny skladby hotové), ale ty jen potvrzovaly pravidlo.