DAW (jakožto Digital Audio Workstation) se, jak už víme, vyznačuje tím, že nabízí možnost práce s audio a většinou i MIDI daty. K tomu u těch nejvybavenějších přistupuje i nabídka zpracování videa, případně notační editor a další doplňky. To už je ovšem vzhledem k původnímu významu v podstatě nadstandard, protože DAW je původně především záznamníkem a editorem pro audio – prvním byl oficiálně Soundstream už koncem sedmdesátých let, který zobrazoval vlnové formy a prováděl základní operace, jako prolnutí signálů, fade in, fade out atd. Proto také se dnes více a více používá termínu studio a myslím si, že časem vyhraje docela.
Pro účely systemizace je tudíž nezbytné vytyčit určité mantinely. Několik hraničních koncepcí se totiž postupně prolíná skrze aplikace, které jsou dnes k dispozici – a je jich celkem hodně. Ba i freewarové (Reaper, Audacity, Anvil Studio aj.) už leckdy mají slušné parametry, a kromě těch freewarových existují i otevřené projekty, které uživatelé mohou „vylepšovat“ za chodu, třeba v Ubunt Studiu na bázi Linuxu, ale o tom více jindy, v samostatné kapitole. Nejde navíc o nějakou bipolární osu, případ je složitější a krajností více. Jednou z nich je jednoduchý MIDI sekvencer, který nemá své integrované zvuky, data jdou ven a potřebujeme nějaký zvukový modul (byť třeba virtuální). Takovým byl XG Works od Yamahy, dělaný ještě speciálně na jejich XG systém (rozšířený GM standard) – je tu více variant zvuků ve více bankách a také přístup na plno jejich parametrů pomocí kontrolérů a SysEx povelů, dokonce můžete definovat vlastní mapy bicích anebo mikroladění pro každý MIDI kanál zvlášť. Vůbec to není špatné, až na ty zvuky. Kdyby Yamaha spojila svůj systém s kvalitou zvuků takového Korga, to by bylo přesně moje kafíčko s rumíkem.
Dalším extrémem jsou potom audiosekvencery (protože nám jde v první řadě o sekvencery, nebudeme sem zahrnovat jednoduché „nahrávací“ programy) z nichž prvním byl Acid, že ano. Audio sekvencer neumí MIDI, ale má smyčkovací filozofii a smyčky přizpůsobuje tempu a tónině skladby (používá časovou expanzi a kompresi a souběžně frekvenčně přelaďuje – má tedy jakési „kompoziční vzdělání“).
Jinou krajností jsou sekvencery taktéž smyčkovací, ale místo časové expanze/komprese používající slicing (rozřezání smyčky a následné smrštění či roztažení v čase (čistým zástupcem této kategorie je Reloop). Pak jsou tu patternové mašinky (ReBirth) a notátory (Finale, Sibelius, Capella...) a tohle vše dohromady se různým poměrem kříží a míchá ve workstationech. Všechny typy jsme postupně v našem seriálku probírali, autor doufá, že snad dost srozumitelně.
Základním (a společným) prvkem jsou ovšem v každém workstationu stopy rozličných typů – audio, MIDI, video, ale i další, jako třeba samostatné stopy pro záznam automatiky (ovládání různých parametrů plug-inů a podobně). Ať už se podíváme na jakýkoliv program, sestává ze stop, které jsou zobrazeny pěkně pod sebou, dle časové osy, která bývá udávána v sekundách (milisekundách, minutách apod.) anebo v taktech, případně jinak (samply, FPS – Frames Per Second), kterážto časomíra se většinou buď přepíná, výjimečně se zobrazuje současně. Do časové osy se dají zanášet údaje (markery, hitpointy, střihy...) například o tom, která formální část aranžmá kde začíná, popřípadě končí. Stopu je buď nutné nejprve vytvořit, a to podle typu v nabídce programu, nebo lze použít předpřipravených nastavení (většinou se nazývají Templates). V Cubase jsou například k dispozici: 16-track MIDI Sequencer, 24-track Audio Sequencer, Empty, Sonar nabízí 8-track MIDI Sequencer, též Empty apod.
Templates si pochopitelně můžu jako uživatel definovat, takže pokud často produkuji dvouhlasé písně s klavírem, nastavím si jednu MIDI stopu s výstupem do nějakého klavíru (mda piano třeba) a dvě mono audio stopy, v mixeru už si nastavím oblíbené efekty a možná i nějaké masterovátko na konci, uložím to do templates a hotovka. Stopy se dají většinou barevně odlišit (někde i dílčí části jedné stopy, je-li rozstříhána).
Na první pohled se odlišují MIDI a audio stopy. V prvních se zobrazují zapsané noty a jiná data, takže nahrubo můžeme číst křivku toho kterého partu, vidíme, jestli je tam jednohlasý melodický zápis, souzvuky nebo rytmické fráze apod. V audio stopách zase vystupují vlnové tvary, napoprvé odlišíme mono a stereo záznam a vidíme, kde je něco nahráno a kde ne (tam to pak eventuelně můžeme vystříhat, ale pozor na tiché pasáže). U každé stopy se zobrazují alespoň základní ovládací funkce, jako hlasitost, stereopozice, čudlíky mute a solo, playback monitoring, u MIDI čísla bank a programů atd.
Tohle je u všech programů v podstatě stejné, liší se jen grafické provedení. Trochu více se už různí například definice MIDI stopy, která může mít buď patternovou (repetitivní), anebo lineární povahu. Zatímco u Sonaru charakter definujeme už při založení nové stopy, Cubase totéž řeší MIDI plug-inem, který je nutno otevřít v mixeru. Ani editace stop nevykazuje u jednotlivých programů mnoho rozdílů – ani vzhledem k totožnosti principu nemůže. O editování stop pohovoříme příště.
