3/2013

Editorial

  • Zkoušet, nebo nezkoušet. Co vy na to? Je to již nějaký čásek, kdy jsme uveřejnili článek o Vladimíru Padrůňkovi, a tam tahle otázka zmíněna byla. V té době, která byla mimo jiné specifická i politickým režimem, byl rockový život velmi vyhraněný a tak trochu na okraji většinové společnosti. Rockeři, aby přežili, měli vytipovaná speciální zaměstnání, jako „profesi“ nočního hlídače či kotelníka. A v době, kdy běžný lid trávil čas v robotě, se zkoušelo. Jaká muzika v té době vznikala, všichni víme, a ani snad nemusím připomínat, že byla dobrá. Byla. Copak se na těch zkouškách asi dělo, že byl pak výsledkem tak skvělý bigbít?

    Ale změňme prostředí. Když se tak na to podíváme- nejen dnes, ale vlastně věřím, že v jakékoliv době -, tak zkouška skupiny vůbec nemusí sloužit k tomu, aby se muzikanti něco naučili, vymysleli a vůbec, aby se při zkouškách zrodilo něco, co na pódiu pak exploduje ve skvělý zážitek jak pro muzikanty, tak pro posluchače. Mám na mysli takovou zkoušku, která se vyznačuje tím, že si muzikanti chodí s ostatními muzikanty doslova zkusit, jestli si pamatují, co se dělo na minulé zkoušce. Výsledek asi mnozí znáte. Nebo se muzikanti sejdou, aby postupně čekali na některé (někdy všichni na střídačku) kolegy, jak se pokouší zahrát cosi, co by snad v budoucnu možná šlo prezentovat i na veřejnosti. Bohužel to mnohdy do další zkoušky zapomenou.

    Pojďme zase jinam. Tam kde jsou většinou peníze, tedy u kapel, které opravdu hrají a hudbou si i vydělávají. Zde neskutečně stoupá efektivita. Už proto, že zdaleka není tolik času, když hodně ho zabere koncertování. A že čas jsou peníze, určitě platí i tady. Muzikanti jsou připraveni a nebo vládnou natolik svými nástroji, že prostě zahrají to, co se po nich zrovna žádá, tak aby zkouška proběhla zdárně.

    Dříve jsem se marně snažil přijít na to, jak funguje kapela, kde člen, který věnoval přípravě docela dost hodin, stáhl si akordy, připravil si sólo..., pak většinu času zkoušky čeká, jak se jiní členové souboru dokolokolným opakováním snaží vrýt si do paměti aspoň akordické postupy refrénu a sloky, o stoptimech nemluvě. Sám jsem se takových seancí samozřejmě taky zúčastňoval. Snažil jsem se být na straně připravených, ale to víte... někteří muzikanti byli opravdu chronicky nepřipravení.

    A pointa? Těžko říci. Naučit ostatní vážit si času a práce ostatních opravdu není úkol pro muzikantský časopis. Spíše pro psychologickou poradnu. Nicméně jednu radu bych tu měl: Muzikant by si měl uvědomit, že je úplně jedno, jak dlouho se na zkoušku připravuje. Úkolem je zahrát to, co je potřeba. To, že to někomu práci nedá a někomu jo, s tím se dá jen smířit.

    Vladimír Švanda

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 22. 2. 2013

Články v tomto čísle