Mixy, které bychom měli znát! XIII. - Spaghetti Morricone aneb Tenkrát na západě

Spaghetti Morricone aneb Tenkrát na západě

Motto: Nejenom že střílí, umí i hrát!

Co: hudba k filmu Tenkrát na západě, kdo: Ennio Morricone

Kdy: 1968, kdo: Orchestra Unione Musicisti di Roma

Kde: RCA Studios, Roma

Aranžér

Vyprahlý Leone v Gaudix

Po filmu Hodný, zlý a ošklivý dostává protřelý Sergio Leone příležitost točit western další, a to v exteriérech, které zná důvěrně - kolem španělského Gaudix ve vyprahlé „poušti“ nad Sierrou Nevada. Rozkmotří se ale s Clintem Eastwoodem (zvládajícím dva charaktery: s kloboukem a bez klobouku) a do role Harmoniky obsadil mlčenlivého Charlese Bronsona. Přátelům se podařilo zlomit Henryho Fonda jako modrookého vraha Franka (embargo na hnědé čočky). Kovbojské role doplnil Jason Robards coby mazaný Cheyenne a neplánovaně, protože je prostě šik, je na hlavní rozšířena i role Claudie Cardinale - manželky Jill Mac Bain. U rolí vedlejších Sergio sází na místní „bouchače“, rozumí si s nimi z projektů předešlých. Rovněž tak i se skladatelem Enniem Morriconem, kterého musí jiní režiséři prosit o hudbu na kolenou. Volba se ukázala víc než šťastnou.

Fabule a syžet

Poetika nás učí, že pro román je rozhodující fabule (příběh), ale stejnou měrou i syžet, tj. posloupnost, jakou je děj před čtenářem odhalován. Leone je v tomhle mistr. Do závěrečného duelu netušíme, proč chce Harmonika donutit Franka k souboji tváří v tvář. Napětí vrcholí a příčina je odkryta až v okamžiku, kdy kulka projde padouchovým srdcem. Stejně tak i Ennio většinu hudebních motivů ze začátku jen načrtne a celá harmonie i instrumentace se rozezní, když už je naplno rozestřen charakter postav. I hudba jako podstatná složka filmu udržuje diváka v napětí.

Kvarteto leitmotivů

Ennio vlastně pracuje s tím, co už v opeře či symfoniích zúročili romantici Richard Wagner či Gustav Mahler - s leitmotivy. Každý hrdina má svou typickou melodii, podobně jako se střetávají na plátně, dochází i v hudbě k souladům či rozporům. Hlavní kvarteto (viz Obr. 1) je reprezentováno tématy: 1. Muž s harmonikou vyrůstá z glissového kvílení větrníku - samo o sobě vyvolává husí kůži, půltón pak přebírá harmonika. D#2 později vytváří interval zv4 i zmenšený akord, špiní harmonie a generuje napětí. 2. zdobné téma Franka, ale zároveň i Muže s harmonikou se klene v ambitu dvou oktáv, je sestaveno ze dvou motivů. V případě Harmoniky leží v expresivní elektrické kytaře, u Franka například v studenějším hoboji. 3. popěvek clippety-clop Cheyenna se vyznačuje houpavým rytmem, 4. něžná melodie Jill je jediná naplno odkryta už v entrée, a to v písni beze slov zpívané Eddou dell’Orso. Typický znak tvoří vstupní terciové i sextové paralely.

Čistota bloků, soudržnost a balanc

Leone využívá archetypy, do protikladu staví muže a ženu, dobro a zlo, odvahu a zbabělství. Zapojuje i smysly - vnímání ticha či hluku. Prvky vrství promyšleně, aby napětí náležitě dávkoval. Podobně v hudbě postupuje i dvorní maestro Morricone: z dur-mollového modu harmoniky (c2, d#2 e2) vytvoří třídobou figuru (viz Obr. 2: Modrá pasáž), promítne ji do spiccatových smyčců. Figurativní prodleva běží dlouho, kolem plyne frygický bas i klenutá melodie, až po čase vyjde najevo, jaký je charakter motivu - kde je tonálně ukotven (ke komu náleží Muž s harmonikou).

Podobné je to s Cheyennem (viz Obr. 3): v entrée, kdy se objeví prvně a právě unikl šerifům, zazní v bandžu jen zlověstné jádro motivu na tónech d1,e1,f#1. Rasquado na neúplné pentatonice prolétne v obrysu kvart a kvinty a tonalitu motivu zvlášť nepodpoří. Bloky jsou transponovány chromaticky vzhůru a my netušíme, kam se motiv harmonicky i co do tóniny začlení. V polovině filmu to již odkrývá. Náleží tonálně k V. stupni a v moll terénu tak podmiňuje durovou subdominantu. Harmonie navíc ne zcela konvenčně vybočuje na V. mollový stupeň, kde pracuje s mimotonal. D(7) i durovým III. stupněm. A vůbec honky-tonk song i charakter Cheyenna se tehdy ukazují jako lidově rozšafné.

Špek 1: Většina hudby byla nahraná před filmováním a herci i kameraman na place před výkony nahrávky vstřebávali, aby vpluli do nálady.

Špek 2: Ennio vytvořil hudbu i pro vstupní „nádražní“ scénu, s lehkým srdcem ji mžikem škrtl, když poznal, že vrzání funguje emočně silněji.

Špek 3: Fuzz kytara ostrou barvou imituje part trubky (proto později zní dobře i v hornách/ žestích).

Špek 4: Přestože jsou leitmotivy zásadně formovány nástroji lidovými - bandžo, harmonika (F. de Gemini) -, pískáním (A. Alessandroni), ba i hrubou elektrickou kytarou, Ennio tvoří „hlavou symfonickou“.

Zvukař

Nálady, barvy, pocity

Film Tenkrát na západě a skladatele Ennia Morriconeho netřeba představovat. Pro dnešní rozbor jsme vybrali dvě ukázky. Loučení s Cheyeneem, která film završuje (ukázka je sestřižená) a Muž s harmonikou, jež podkresluje scénu finální.

Základy

Jejich funkci zastává kontrabas (Center), omezuje se na jednoduché potvrzování harmonie a svou kulatou až tupou barvou dává prostor ostatním. Jako jediný tvoří spodek nahrávky. Rytmicky je doplňován synkopizujícím temple blockem (Center).

Doprovody

jsou barevně bohatší. Na středu líně synkopicky kontruje mandolína (Center), která je doplňována na pravém křídle čtvrtkami další mandolíny (100% R) s tupou barvou.

Sóla

jsou nestandardně umístěna po stranách. Vlevo je bandžo (100% L), s jeho úsečným krátkým tónem kontrastuje pedálované honky tonk piano (100% R). Oba nástroje hrají unisono a tvoří zajímavou barevnou koláž. Bandžo je ve druhé části ukázky vystřídáno pískáním (100% L) a pouze v pauzách střídmě doplňuje fráze.

Prostory

S hally se tu pracuje obráceně, než bývá zvykem. Zatímco basa a doprovodné mandolíny jsou okořeněny jen střídmě, sólové bandžo, piano, temple block a hlavně pískání se v prostoru bohatě nesou. Tak dochází jednak k jakémusi napětí, jednak se tím vytváří i velice zajímavá barva souzvuku.

Špek 1: Pravá mandolína je při mixu korekčně otupena, aby bylo honky tonk piano čitelné.

Špek 2: Široká báze a separace nástrojů zabezpečuje dobrou čitelnost nástrojů.

Špek 3: Nedokončená fráze a dramatická pauza na konci ukázky zvyšují napětí. Po pauze následuje uvolnění dokončením podkladů.

Rozbor

U této bohatě instrumentální ukázky se oprostíme od našeho dělení na základy, doprovody a sóla.

Základní zvukovou masu tvoří symfonický orchestr (100% L-100% R) ochuzený o tklivé plátkové nástroje, flétny a břeskné žestě. Zástupcem plechů zůstaly pouze měkké horny (10% R). Tím je docíleno kulaté, ale čitelné barvy, současně je tak dán prostor agresivní zkreslené kytaře (40% L) a hlavně jednotónovému motivu harmoniky (20% L).

Z perkusních nástrojů zůstaly fatální zvony (30% L), úderné tympány (10% L) a katarzi signalizující ostináto bubínku (Center).

Smíšený sbor (60% L-60% R) ve finále expresivní části je použit jako další barva, která umocňuje pocit důležitosti okamžiku.

Prostory

jsou přirozené, dané akustikou nahrávacích prostor. Pouze na elektrickou kytaru je v postprodukci aplikován hall. Mnohem víc je hallem dotvořena harmonika, aby byla za všemi ostatními nástroji, a tak tvořila všudypřítomný znervózňující leitmotiv.

Špek1: Důležitou funkci má i citera (80% L). Zkonkrétňuje ostináto horen a lehce vyplní pauzu kytarového motivu.

Špek2: Harmonika cestuje 20% L-70% L.

Špek3: Zvuk filmu byl sice mono, soundtracky však vyšly i ve stereo formátu.

Závěr

Morricone se neomezil pouze na podbarvení filmu, ale svou hudbou spoluvytváří charaktery postav a tvoří děj. Používáním nestandardních kombinací nástrojů s ruchy objevuje nové barvy a spolu s hudební úsporností způsobil revoluci ve filmové hudbě.