Před časem jsme dostali do redakce tip na zajímavého kytaráře, jenž snad nikdy nevyrobil dvakrát stejný nástroj. Co kytara, to originál. Jiří Hájek nám byl sympatický již po navštívení jeho stránek. Hned bylo jasné, že je to člověk, co neustále hledá a zkouší něco nového, netradičního. Jeho „custom“ tvary kytar jsou již mezi některými muzikanty legendární.
Rozjeli jsme se tedy směrem Kralupy nad Vltavou a návštěvu nám nepřekazilo ani půlhodinové bloudění po tomto středočeském městě (přičemž všichni tři redaktoři jsme s sebou měli mobilní telefony s navigací). Stálo to za to. Během rozhovoru se všechna naše očekávání potvrdila. Jiří Hájek je opravdový amatér v tom nejlepším (původním) slova smyslu. Zapálený nadšenec, co svému koníčku bezhlavě propadl. Profesionálně, to jest na plný úvazek, se tomu věnovat nechce, i když všechny profesionální kytaráře bezmezně uznává. Každá jeho kytara je umělecké dílo ušité na míru danému muzikantovi. Se svými zákazníky zůstává v blízkém kontaktu. Muzikanti mu vděčně posílají svá CD a občas mu přijdou kytaru ukázat nebo ji potřebují seřídit, takže je se svými „dětmi“ v neustálém kontaktu. Jako většina jeho kolegů, i on se aktivně věnuje muzicírování - hraje dokonce hned ve třech kapelách.
Co tě vedlo k tomu začít vyrábět kytary?
Dostal jsem se k tomu přes hraní. Jolany nás tenkrát nebavily a kluci z místních kapel si tehdá ke mě chodili servisovat nástroje. A čím víc jsem do toho servisování pronikal, tak mě to víc a víc bavilo, až jsem si řekl, proč nezkusit vyrobit kytaru sám. No a už to zkouším asi dvacet let. (smích)
Pamatuješ na svou první vyrobenou kytaru?
Byla to nějaká kopie. Pak mi to ale popraskalo a musel jsem tomu uřezat rohy, takže zůstal jen ten prostředek a nedalo se nato vůbec hrát. (smích) To mě však vyhecovalo, říkal jsem si - jak to, že venku (na Západě) umí, a my ne? Zkoušel jsem proto dělat další a další kopie, přičemž jsem se snažil přesně měřit a kopírovat. Hodně jsem se tenkrát naučil, i když dnes dělám něco úplně jinačího...
Pak se začaly řešit různé druhy dřeva. V tom jsem měl výhodu, jelikož jsem zdědil po dědečkovi (nadšeném kutilovi, který měl dobrý přísun dřev z místní dýhárny) slušnou zásobu fošen. Po něm v tom pokračoval táta a já jsem v práci se dřevem navázal na rodinnou tradici. Začal jsem pak hodně studovat dřevo a...
... no to mi pověz. To by mě právě zajímalo, jak jsi získával tehdy informace. Nebyl internet, literatura...
Měl jsem ty známé v dýhárně, kteří toho o dřevě hodně věděli, tak jsem je vždycky vytáhl na pivo a v hospodě pak z nich tahal moudra. :-) Pak jsem se také hodně naučil, když jsem zkoumal americké originály a sledoval, z čeho jsou vyrobené. Později už začaly být knížky a tak, ale trvalo to opravdu dlouho, než jsem do toho pronikl, jelikož nejsem truhlář ani houslař.
Stýkáte se třeba kytaráři mezi sebou a vyměňujete si know how?
No spíš se náhodou potkáme na nějaké akci a prohodíme pár slov. Víme o sobě, ale žádné větší diskuse mezi sebou nevedeme. Ale třeba za Jurkovičem jsme jezdívali s Honzou Hrubým na pivo.
Jak jsi řešil v začátcích hardware a snímače? Tenkrát tady toho také moc nebylo.
No to bylo hrozný peklo, všechno jsme museli dělat na koleně. Nebo se používaly díly z různých starších kytar. Se snímači to bylo těžší, ale vždycky se nějaké sehnaly. Vyzkoušel jsem jich celou řadu a dnes používám snímače pana Macha, které si s mými kytarami perfektně sednou.
Kolik času ti zabere stavba jedné kytary?
Většinou stavím dvě kytary najednou a zabere mi to tak dva měsíce. Nikam nepospíchám, a hlavně se snažím o tom mluvit se zákazníkem a řešit, co a jak by chtěl udělat, aby byl spokojený.
To mě právě zaujalo, ty de facto děláš jen „custom shop“ na zakázku pro konkrétního člověka. Každý kousek je vlastně originál...
Ano, sériovky opravdu nedělám, nechci, aby mi ta kytara pak někde visela. Se zákazníkem si vždy sednu a na základě jeho představy spolu navrhneme nějaký koncept, na kterém pak spolu dál pracujeme a rozvíjíme ho. Kytaru si vždy předem nakreslíme.
Odmítl jsi už někdy někomu vyrobit kytaru, protože se ti zdála neproveditelná?
Ano, teď jsem zavrhl jeden osmistrunný projekt. Kluk chtěl mít menzuru snad 90, což je úplně šílené. A chtěl to postavit stylem: „A až to budeš mít, tak mi zavolej a já si to pak vyzkouším.“ A aby mi pak řekl že to nechce... Tvar byl sice zajímavý, ale řekl jsem mu ne. Takoví zákazníci byli za celou dobu asi jen tři.
Pracuješ teď na nějakém „exotickém“ projektu?
Ano, teď se hrozně těším na jeden projekt. Loty z Lety mimo mi teď říkal, že by chtěl basu - „šípici“ (šipku), a už teď z toho mám husí kůži. A to jsem do toho ještě nehrábl. (smích)
Vidím teda, že tě tenhle styl práce opravdu hodně baví.
Je to opravdu skvělý pocit, když se mi povede udělat kytara přesně dle přání zákazníka. Nejúžasnější pak je, když mu tu kytaru předám a vidím ty rozzářené oči a tu radost z nového „miminka“.
Jaká je tvá nejšílenější, nejúlítlejší kytara, co jsi kdy vyrobil?
Minulý rok jsem dělal Drobkovi z kapely Souboj s pamětí dvoukrkou kytaru - dvanáctku a šestku. Jenže on to chtěl obráceně, tu šestku chtěl nahoře! Pěkně jsem se přitom zapotil a nakonec jsem to ani nestihl v termínu. No a jelikož Drobek měří přes dva metry, tak jsem ve finále měl i docela strach. Byl to dost adrenalin. (smích)
Takže se chodí zákazníci průběžně na ten „porodní“ proces dívat?
Jasně chodí si osahávat krky a já je pak třeba ještě víc ohobluju, aby jim ta kytara padla dokonale do ruky.
(Jiří Hájek si začíná hrát s netradičně vypadajícím krkem baskytary)
Tohle je taková bláznivina. Je to kosočtvercové vykládáni hmatníku z mahagonového a javorového dřeva. Já jsem totiž udělal už jednu takovou kytaru a půjčil jsem ji Honzovi z Medvěda 009 a ta kytara někde „zůstala“ - nejspíš ji někdo ukradl. A tak jsem si řekl, že si udělám pro sebe tuhle kytaru znovu a postavím si k tomu rovnou i basu, nově s vykládáním i na hmatníku. No to jsem si vymyslel tedy věc! (smích) Jsem opravdu velmi zvědavý, jak to bude fungovat.
Jirka nám později prozradil, že ztracená kytara se bohudík našla v psychiatrické léčebně v Bohnicích. :-) Zapomětlivý muzikant ji tam nechal po vystoupení na známém nealkoholickém festivalu Mezi ploty. Tam byla dva roky zavřená v blázinci ve skladu, než ji dobří lidé našli a vrátili šťastnému majiteli.
Dlouho jsme se bavili o jeho projektech a také dřevech. Zjistili jsme například, že oblíbeným dřevem je gabon, který u nás moc kytarářů nepoužívá. Jirka vůbec rád experimentuje a stále hledá nové možnosti: „Jak to mám stále jen jako koníčka, tak si takový postup můžu dovolit a docela mi to vychází.“ (smích) K dalším oblíbencům patří třeba limba, kanadský dub a kanadský ořech...
Pověz nám, kde teď sháníš a jak připravuješ dřevo?
Dřevo sháním po různých půdách a hlavně přes známé. Kámoši stavaři mi třeba řeknou, že jdou dělat na starou půdu a že by tam něco mohlo být. Vezmou mě s sebou a často se stane, že narazím na vyloženě zajímavý kousky. Lidi v okolí už vědí, že Hájek je magor a že koupí všechno. (smích) Tak jdeš, koupíš něco hnusného, ošklivého a pak to hobluješ a z ničeho nic se z toho vyloupne něco nádherného. Přitom to tam padesát let leželo bez povšimnutí. Mám už teď vcelku slušné zásoby - skladuju to hlavně na půdě a pod kůlnou. Dělám si tak zásoby do budoucnosti.
Každá fošna dřeva (i ze stejného stromu) hraje asi dost jinak. Zkoušíš třeba dřevo poklepem?
Ano, jednak na to klepu, a pak mám ještě speciální ladičku. „Ťuknu“ si ji, položím na dřevo a pak cítím, jak to vibruje. Často se mi stává, že čím je dřevo ošklivější, tím lépe hraje.
Věříš na rozehrávání kytar?
Ano, nevím, jak je to možný, ale funguje to tak. Myslím si, že dřevo (krk s tělem) si na sebe prostě zvykne. Většinou to trvá dva tři měsíce a pak to začne hrát jak blázen. Pak se to však již výrazněji nemění. Bude to tím chvěním (vibracemi), dřevo předtím odpočívalo, a když začne „pracovat“, tak se probudí (vznikne tam nějaká reakce). Po měsíci používání si kytaru vždy beru zpět a dělám jí první servis, koukám na to, co se mi s tím děje nebo neděje... Dřevo je prostě stále živý materiál a pracuje.
Když vyrobíš kytaru, jak moc slyšíš rozdíly mezi různými dřevy? Jak velký to má vliv?
Myslím, že zásadní. Když chci dělat zvukově spíše „jasnější“ kytaru, tak udělám tělo z tvrdších dřev. Krky mám standardně mahagon nebo javor. Zkoušel jsem i krk z gabonu, ale stále se mi hýbal, takže to asi nebyla správná cesta.
Vždy se ale použité dřevo odvíjí od osobnosti kytaristy. Potřebuji ho vidět a slyšet, abych věděl, která konfigurace bude pro něj asi nejideálnější. Udělám mu pár návrhů a on si pak vybere. Když chceme, aby basa „prděla“, tak třeba zrovna použiji ten gabon. Také velký vliv má, jak krk s tělem sesadíš, jaký tam je pak úhel. Dělám lepené i šroubované krky a zkusil jsem i kytary s průběžným krkem. Nemám ten zvuk ale moc rád...
Říká se, že má takový nástroj delší sustain.
Ano, to se říká, ale já mám na svých kytarách sustain skvělý, takže ani nemám důvod takové nástroje vyrábět. (smích)
Může podle tebe ovlivnit zvuk i tvar hlavy?
Může, ale daleko větší vliv má úhel strun za nultým pražcem. Třeba Fender dělá ty „čudle“ (srážeče strun; pozn. autora) tak, aby ten úhel byl větší. Stejný vliv má také úhel strun za kobylkou. Já mám rád uchycení strun přes tělo à la Telecaster, protože to pak hraje úplně jinak.
A má to spíš vliv na barvu tónu, nebo na sustain?
Rozhodně na sustain, barvu musíš ladit tím dřevem. Třeba floyd rose vůbec nepoužívám, myslím, že kytara pak hodně ztratí.
Takže taková kytara dle tebe nehraje?
Hraje, ne že by pak vůbec nehrála, ale přijde mi to zbytečný. (smích) Opravuji to, servisuji to, a ve finále jsou s tím všichni většinou nešťastní.
Jak řešíš povrchové úpravy?
Používám hlavně nitrolaky. Zkoušel jsem všechno možné, ale nitro se mi osvědčilo nejlépe. Dělal to Gibson i Fender, tak co bych to nedělal taky. (smích) Dělám sedm broušených vrstev a pak se to leští. Líbí se mi, že ta kytara pak dýchá a dřevo má prostor ještě dále zrát.
Používáš i aktivní elektroniku?
Ano, jistě, ale pasiv je pasiv. (smích) Ale když už musí být aktiv, tak používám snímače Seymour Duncan Blackouts, které jsou opravdu výborné. S elektrikou zas až tak nelaboruji. Tak jak snímače a přepínače přijdou, tak je i zapojím. Pokud by se mělo jednat o něco složitějšího, nestandardního, mám na to kámoše, kteří si s tím poradí přeci jenom lépe.
Používáš při výrobě také nějaké speciální stroje?
Mám tady brusku, kotoučovou brusku, pilu na vyřezávání, válec na broušení, a když je potřeba, jezdím se složitějšími věcmi ke kámošům, co mají mašiny na výrobu bubnů. Sám těch strojů tady moc nemám, a pokud to jde, snažím se dělat co nejvíc ručně.
A jak řešíš třeba pražcování?
To není žádná věda. Mám speciální tabulky, se kterými je to hračka. Je to ale skvělá věc, než mi to kluci ze Siemensu vyrobili, stavěl jsem jen bezpražcové basy. (smích) Žádný stroj však na pražcování nemám, provádím to ručně.
Vedeš si evidenci, kolik jsi vyrobil kytar?
Člověče nevedu, jsem hroznej lajdák. (smích) Ty novější kytary mám vystavený na netu a předtím jich mohlo být tak patnáct.
Vidím tady kombíčko. Na něm testuješ čerstvě vyrobené kytary?
No ano, ale než dám kytaru zákazníkovi, tak ji stejně většinou půjčím klukům, co to mají v uchu. Na jejich názorech mi opravdu záleží, a jak se říká, víc hlav víc ví. (smích)
Ještě dlouho jsme si povídali o Jirkových rozdělaných projektech a ani jsme si přitom neuvědomili, jak letí čas. V příjemné, dřevem provoněné dílničce v Kralupech jsme strávili několik hodin a nahraného materiálu jsme si odvezli více, než nám dovoluje rozsah jednoho článku. Doufáme však, že jsme vybrali to nejzajímavější a odkryli vám tak něco málo o práci šikovného českého kytaráře.
