V dnešním díle zamyšlení budeme pokračovat ve způsobu získání efektů pomocí „běžných“ obvodů syntezátoru a zaměříme se na využití nízkofrekvenčního oscilátoru (Low Frequency Oscillator, LFO). Většina nástrojů má alespoň jeden LFO na zvuk, některé i více, tím může být práce zajímavější. Mnohé efekty jsou na práci LFO přímo založeny a samy je obsahují, takže zde tento obvod pouze použijeme na jiném místě.
Důležité je uvědomit si, že LFO je vlastně další „právoplatný“ oscilátor, jenže jeho kmity jsou příliš pomalé, takže samy o sobě nejsou slyšet, teprve až když se namodulují s jiným slyšitelným signálem. Jako u jiných oscilátorů, i zde většinou můžeme měnit typ vlnového průběhu, což může mít velmi zvláštní a atypický vliv na zvuk, zejména když použijeme jiný průběh než sinusovku nebo trojúhelník. Lze říci, že právě LFO může značně napomoci buď živosti zvuku podobající se akustickým nástrojům, nebo naopak zdůrazní ryze elektronickou strojovost. Vše záleží zejména na typu použité vlny, rychlosti a hloubky modulace. LFO může řídit tři zásadní složky zvuku - výšku, barvu a hlasitost. Při jeho použití na modulaci výšky tónu vznikne vibrato (ale to jen při sinusové nebo trojúhelníkové vlně LFO, při obdélníku to může být více či méně „robotický“ trilek, při pile „autoalarm“ apod.). Pokud nastavíme pomalou rychlost LFO a velký rozsah modulace výšky, vznikne siréna. Při použití LFO na barvu vznikne automatické kvákadlo (autowah), zejména pokud použijme filtr typu LPF. Při použití LFO na hlasitost vznikne efekt tremolo (opět zde může velkou roli sehrát použitý typ vlny). Zajímavé může být použít LFO na všechny uvedené složky zvuku v rozdílné míře (nebo dokonce použít dva a více LFO jinak nastavených), některé nástroje umí pracovat i s opožděným nebo postupným náběhem LFO, to vše může zvuk pěkně oživit...
