Stále šarmantní Eva Pilarová (73) i po padesáti dvou letech profesionálního zpívání vyprodává koncerty a nahrává alba. Během našeho setkání v příjemné atmosféře velmi poutavě vyprávěla o začátcích v divadle Semafor, jak přišla při leteckém neštěstí o celou skupinu i o tom, jak musí každoročně kontrolovat své poddané. V únoru začala natáčení svého nového alba, na kterém si místo s někdejšími kolegy - Waldemarem Matuškou a Karlem Gottem - teď zazpívá duety s Matějem Ruppertem a Vojtou Dykem.
Zpívat jste začala už od dětství. Pamatujete se na svou první písničku, kterou jste jako dítě zpívala?
Maminka mě učila v dětství lidové písničky, nepamatuji si, kterou jsem zpívala jako první. Ale bezpečně vím, že ve svých třech letech jsem s maminkou zpívala dvojhlasně píseň Bude vojna bude a ten svůj první hlásek jsem vedle maminčina druhého hlasu bezpečně udržela.
Prý vaším prvním honorářem byl řízek. Je to tak?
To je pravda, jako dítko školou povinné jsem vystupovala s dalšími spolužačkami pro zaměstnance brněnské plynárny a odměnou byl smažený řízek.
Jak si vzpomínáte na období Semaforu, na Jiřího Suchého, na Jiřího Šlitra?
Kdykoliv přijde řeč na Semafor, říkám, že Semafor byl pro mě základním kamenem, na kterém se dobře stavělo. Texty Jiřího Suchého i muzika Jiřího Šlitra jsou nadčasové.
Pamatujete se na tragickou smrt Jiřího Šlitra? Co si o ní myslíte?
Na smrt Jiřího Šlitra zapomenout nemůžu, hodně se mě dotkla. Tehdy se spekulovalo, jestli to byla vražda, sebevražda, či nešťastná náhoda. Nevím, snažím se věřit tomu, že šlo o nešťastnou náhodu.
Velmi oblíbené byly vaše duety s Waldemarem Matuškou. Jak si vzpomínáte na něj?
S Waldemarem Matuškou jsem zpívala moc ráda. Naše hlasy šly barevně k sobě velmi dobře a publikum nás navíc bralo pro ten kontrast - černovlasý vousatý chlap a blondýnka. Ze Semaforu jsme po dvou letech společně odešli do divadla Rokoko a po mém návratu zpět do Semaforu jsme spolu zpívali spolu jen sporadicky, nicméně jsme natočili LP desku duetů. Moc mě mrzelo, když emigroval, ale po roce 1989 jsme si spolu ještě mnohokrát zazpívali, ať už v televizi nebo na koncertních pódiích.
Stále více jste se orientovala na jazz a swing. Proč?
S jazzem a swingem jsem začínala zpívat v Semaforu, například ve hře Papírové blues. V roce 1962 jsem vyhrála v Helsinkách zlatou medaili v oboru jazzového zpěvu. Nikdy jsem tento žánr nepřestala zpívat, vždycky jsem měla v koncertním repertoáru mezi „popíkem“ pár jazzových či swingových skladeb.
Třikrát jste získala Zlatého slavíka. Nakolik si vážíte tohoto ocenění?
Každé ocenění potěší a já měla radost dvojnásobnou, protože v mém případě se shodlo na mém prvenství publikum s odbornou kritikou.
V roce 1967 jste vyhrála s písní Bohuslava Ondráčka a Jana Schneidera Rekviem Zlatou Bratislavskou lyru. Jak si vzpomínáte na atmosféru na ní?
Vyhrála jsem nejen Zlatou Lyru, ale i Zlatý klíč Intervize. Atmosféra tam byla nádherná, svým způsobem neopakovatelná. Je ale možné, že si to idealizuji, byli jsme mladí...
I po padesáti dvou letech zpívání vyprodáváte koncerty. Čím si to vysvětlujete, že lidé o vás stále mají zájem?
Je to nejspíš tím, že i v tom nejmenším městečku a nejmenším sále se snažím zpívat tak jako v nabité Lucerně a zásadně nikdy nezpívám na playback, žádný švindl, všechno živě. V neposlední řadě mě zpívání i po těch letech baví, to diváci vycítí. A já jsem šťastná, že to celá ta léta baví i moje příznivce. Dokonce jsem získala i mladé publikum, na Open Air Festivalu Trutnov mě v roce 2009 vyhlásili svojí královnou, a jako taková mám povinnost každý rok přijet „zkontrolovat svoje poddané“.
Matěj Ruppert a Vojta Dyk pro mě v dnešní době znamenají tolik, co kdysi Waldemar Matuška a Karel Gott.
V roce 1973 se odehrálo tragické letecké neštěstí, při kterém zahynula celá vaše skupina. Co se vlastně stalo?
Tehdy se o tom nesmělo psát, protože šlo o leteckou katastrofu sovětského Aeroflotu. V letadle bylo šest muzikantů a zvukař. Z nich přežil pouze jediný muzikant. Šeptalo se tehdy, že pilot byl opilý.
Život se s vámi nikdy nemazlil, když byly vašemu synovi tři měsíce, váš první manžel emigroval. Bylo to opět těžké období. Proč vás nevzal s sebou?
Proč mě manžel nevzal s sebou? Bylo mu jasné, že bych tady nenechala syna a rodiče. Navíc už jsem měla také svoje publikum, kterého jsem si nesmírně vážila a dodnes vážím. Manželovým odchodem na podzim v roce 1962 jsem se stala takzvaně „nevýjezdnou“ na Západ.
Ještě žije?
Letos mu bude sedmdesát devět let, žije v Mnichově.
Patříte k zpěvačkám s největším rozsahem - tři oktávy a tři tóny. Po této stránce nemáte asi v Čechách konkurenci, že?
Nevím u nás o zpěvačce, která by měla větší rozsah. Ale objevil se zpěvák, který nemá v tomto směru konkurenci. Jmenuje se Vojta Dyk, je mu dvacet sedm let a má rozsah přes čtyři oktávy.
K vaší zálibě patří fotografování. Jak jste se k tomu dostala?
Fotografování mě zajímalo už v dětství, průběžně fotím celý život, ale tak nějak víc jsem se tomu začala věnovat až před pětadvaceti lety. V roce 2004 jsem si pořídila digitální fotoaparát, fotografie jsem následně zpracovávala na počítači a výsledkům jsem začala říkat „fotoobrázky“. Ty viděl známý český fotograf Josef Louda a zařídil moji první výstavu. V březnu tohoto roku budu mít výstavu v pořadí už čtyřicátou. Z toho byly některé v zahraničí, po jedné ve Vídni, v Doněcku, v Bratislavě a dvě v Moskvě. Jeden z mých „fotoobrázků“ visel tři měsíce v galerii v Chicagu.
Semafor byl pro mě základním kamenem, na kterém se dobře stavělo.
Co chystáte v nejbližší budoucnosti?
Začátkem února začnu točit nové album. Texty písní napsal básník Josef Fousek, a přesto, že jsou od jednoho autora, budou skladby hudebně velmi barevné, zazní swing, blues, šanson, rocková balada i popík. Jako bonus pak budou na albu duety. Jednak s Mirkou Roubalovou, což je neuvěřitelně dobře zpívající televizní moderátorka, jednak s mladými zpěváky Matějem Ruppertem a Vojtou Dykem, kteří pro mě v dnešní době znamenají tolik, co v létech šedesátých Waldemar Matuška a Karel Gott.
www:
