Thomas Lang - rozhovor s jedním z nejvyhledávanějších bubeníků světa

Dneska je Thomas Lang jedním z nejvyhledávanějších bubeníků světa, a to jako studiový hráč, ale i na turné a živé hraní. Vydává instruktážní videa a pořádá bubenické kurzy. Během let získal Thomas Lang také celou řadu ocenění. Například nejlepší studiový bubeník, nejlepší popový bubeník nebo za nejlepší bubenícké DVD, nejlepší nahrávku a nejlepší bubenickou kliniku, zaměřenou na výuku bicích.

Thomas Lang spolupracoval na vývoji činelů Meinl, kterých je už deset let firemní hráčem. Navrhl činely 16” Synthetic Crash, 18” Kinetic Crash, 18” Signal Crash a Filter China nebo například Fast Hi-Hat. Se společnosti Remo sestavil svůj první cvičicí pad, nazvaný Thomas Lang Practice Kit. Dále má své signature paličky a metličky od firmy Vic Firth. V roce 2010 se po dvaceti letech spolupráce nečekaně rozloučil s německou firmou Sonor a podepsal spolupráci s americkými dw. Ve své hře používá snad všechny známé techniky nohou i rukou a velmi populární je i díky svým trikům s paličkami. Českou republiku navštívil loni v září. Lístky na jeho show ale byly už týdny dopředu beznadějně vyprodány.

Thomas Lang se narodil 5. srpna 1967 v malém rakouském městečku Stockerau, asi dvacet pět kilometrů od Vídně. Jeho matka byla nadaná zpěvačka, která vystupovala s místním sborem a otec hrával na housle, takže malý Thomas vyrůstal v hudební rodině. Jeho prvním učitelem na bicí byl Johann Hengst, hráč z vídeňského symfonického orchestru. Díky vzdělání, které se od něj Thomasovi dostalo, se naučil hrát na tympány, marimbu i vibrafon. Lang zůstal se svým prvním učitelem až do dospívání. První koncert Thomas absolvoval v devíti letech, vystoupil na něm se sborem své matky, který doprovodil na perkuse. Už o tři roky později hrál poprvé se svou kapelou. V repertoáru měli skladby od Beatles, Led Zeppelin, Deep Purple a dalších hardrockových velikánů. Postupem času začal Thomas navštěvovat soukromé hodiny bicích u profesora Waltera Grassmanna z vídeňské konzervatoře.

V patnácti letech se Thomas přihlásil na konzervatoř a začal ji studovat s velkým nadšením. To z něj ale rychle vyprchalo a vydržel tam pouze dva roky, protože chtěl dodělat svou střední školu. (poznámka: v Rakousku začíná střední škola mezi třináctým a čtrnáctým rokem.) Thomase moc výuka na konzervatoři nenadchla. Profesoři tehdy kladli větší důraz na čtení a teorii než na hraní. Navíc Lang byl orientován na fussionové, rockové a jazzové bubnování. Výsledek byl ten, že Thomas dělal hodně práce na bicí sám a rozhodl se školu nedostudovat. Začal se živit jako klubový hráč a vystupoval s mnoha kapelami. Nejčastěji ve Vídni nebo jejím okolí.

V devatenácti letech zkusil studovat ve světě a odletěl do Spojených států. Přihlásil se na Music Institute v Los Angeles. Zde pochopil, že jeho přístup k nástroji je podle jeho vlastních slov “příliš ležérní”. To ho motivovalo natolik, že své usilí cvičit ještě zdvojnásobil. Během jeho kariéry mu výrazně pomohli také rodiče, kteří ho podporovali jak finančně, tak morálně.

Kdy jsi začal hrát na bicí?

Když mi bylo pět let. Viděl jsem jednoho bubeníka s jeho kapelou v televizi a uchvátilo mě, že jako jediný z celé kapely sedí. Ostatní stáli, tak jsem si řekl, že to musí být hlavní „boss“ celého bandu. Později mě začal bavit i zvuk bubnů a jejich síla.

Pamatuješ si, kdo to byl?

Ano, ano. Našel jsem si ho ale až později. Byl to Joe English a jeho kapela Sea Level. Hráli je v pořadu Spotlight. Byl to tenkrát snad jediný hudební pořad v celém Rakousku. Ten pořad běžel asi půl hodiny každou neděli, nic moc. Pár dní potom jsem byl v kostele a hrála tam taky kapela. Postavil jsem se před šlapák, který byl stejně velký jako já (Thomasovi byly čtyři roky) a ohromila mě jeho mohutnost a síla. Navíc se celý třpytil, tak mě to chytlo a už nikdy nepustilo.  

Tak jsi začal hrát na bicí?

Řekl jsem hned mámě, že chci taky hrát, ale ona si myslela, že to není nic vážného. Jenomže já jsem ji pořád otravoval, ať mi koupí aspoň bubínek. Nakonec mi koupila první soupravu pod podmínkou, že začnu chodit na hodiny k učiteli bicích. Taky chtěla, ať hraju na nějaký „pořádný nástroj“, jako je třeba piano. Musel jsem teda hrát na oboje. Naštěstí jsem měl dobrého učitele a hudbu miluju dodnes.

Co jste probírali jako první, když jsi byl ještě dítě?

No to bylo těžké. V Rakousku moc dobrých učitelů nebylo, to byla sedmdesátá léta. Dneska už je to jiné. Hodně jsme na hodinách hráli na bubínek, na konci jsme přešli na soupravu. Učitel byl pedant, ale naučil mě, jak správně cvičit, a do dneška to vím. Vždycky zjistím sám, na co se zaměřit. To je základ pro muzikanta. Dneska se na svých kurzech ptám kluků, jak cvičí, a oni tohle ani nevědí a tím ztrácí čas. Mě to v mládí minimálně polovinu času ušetřilo. I dnes cvičím efektivněji než většina muzikantů.

Co bylo největším zlomem v tvé kariéře? Kdy ses dostal na profesionální úroveň?

To bylo určitě moje první turné s rakouským zpěvákem Falcem. Bylo to myslím na konzervatoři nebo těsně po ní, bylo mi asi osmnáct. Tenkrát byl Falco naprostá špička v Evropě, ale i v Americe. Na špičce žebříčku se držel přes čtyři měsíce.

Co všechno ti to přineslo do budoucna?

Otevřelo mi to cestu na světovou hudební scénu. Falco měl mezinárodní konexe. Díky nim jsem se seznámil se spoustou hudebníků a producentů po celém světě. Zůstal jsem s nimi v kontaktu a později s některými z nich i spolupracoval. Usmálo se na mě štěstí.

Jsi poprvé v České republice, nebo už jsi tu už byl?

Ano byl. Naposled to bylo asi před šesti lety. Navíc můj otec je Čech, ale já česky neumím ani slovo. Dokonce jsem tady byl i zatčen a pobyl jsem si chvilku ve vězení. A to je pravda.

Hrál jsi někdy s některým českým hudebníkem?

Nikdy. Je to sice dobrá otázka, ale bohužel. Já ani neznám žádného českého muzikanta. Mám pouze jednoho studenta z Čech. Jezdí na můj Bootcamp.

Dočetl jsem se, že jsi spolupracoval s kapelami a umělci, jako je Peter Gabriel, Robbie Williams, Asia nebo John Wetton. Nahrával jsi jim desky, nebo ses podilel i na producentské práci?

Ano, většinou jsme nahráli album a vyjeli jsme na turné. Producentskou práci jsem nedělal, ale vzpomínám si, že jednou jsem dělal nějakou koprodukci, ale už nevím komu. Spolupracoval jsem ještě s mnoha dalšími umělci. S Tinou Turner, Rodem Stewartem, Georgem Michaelem nebo třeba Spice Girls.

Dříve jsi hrál na Sonory, přešel si ale k DW. Z jakého důvodu?

To je jednoduché. Potřeboval jsem mít kompletní servis a bicí všude, kde hraju. Dnes jsem v Praze, zítra v Moskvě, pozítří Japonsko a zpátky do Los Angeles. Málokdo mi zajistí přesun soupravy, která má tři šlapáky a patnáct dalších bubnů. DW má pokrytý celý svět, Sonor je spíš menší evropská firma. I když jsem měl ty bubny velice rád, musel jsem měnit. Potřebuju prostě všude po světě stoprocentní servis. Byl to přirozený vývoj věcí.

Jak v současnosti cvičíš na bicí?

Popravdě už tak patnáct let necvičím. Nemám na to čas. Neustále hraju koncerty, nahrávám desky nebo se soustředím na výukové kurzy, které pořádám. V neposlední řadě si teď užívám i svou rodinu, se kterou bydlím v Los Angeles. Tím, že často hraji, ale stále vlastně cvičím.

Jak to bylo dřív?

To jsem cvičil minimálně tři až čtyři hodiny denně. Pak jsem šel buď s někým jamovat nebo na zkoušku s kapelou a čtyřikrát do týdne jsem hrál koncert. Občas jsem také nahrával ve studiu, takže jsem vlastně hrál osm až deset hodin denně.

Na co se nejvíce zaměřuješ během svého učení? Je to technika, feeling...?

Není to pouze technika, to nejde. Technika je nářadí, kterým můžete vyrobit něco na nástroj. Technika nemá nic společného s muzikálností, nápady nebo cítěním hudby. Je to jako kladivo a pila. Čím víc dalších nástrojů máš, tím rychleji a snáz postavíš dům nebo třeba aspoň plot. Když máš jenom kladivo, tak ten dům budeš stavět asi šedesát let, stejně ho ale nepostavíš tak, jak chceš. Spousta muzikantů má nářadí, ale ne to, které potřebují, aby mohli stavět své nápady. Protože jim to buď nikdo dopředu neřekl nebo se o to nezajímali a ztratili tím spoustu času.

Doporučil bys nějaká pravidla, jak co nejefektivněji cvičit?

Samozřejmě. Pravidlo jedna: Cvičit každý den. Je lepší být u bicích chvilku, ale denně, než osm hodin v kuse jenom v pondělí. Pravidlo dvě: Necvič, když hraješ, nehraj, když cvičíš. Myslím tím, že když cvičíš, neopakuj to, co umíš, soustřeď se pouze na tu novou věc. Spousta hudebníků se nemůže dostat přes něco těžšího a odpoutá svou pozornost na několik minut k něčemu, co už umí, jenom proto, aby si dokázali, že na to mají. Ale proč? Vždyť jsou ve zkušebně sami. Nebo, když hraješ koncert, nezkoušej si během něj něco, co ještě neumíš. Většinou to dopadne špatně. Pravidlo tři: Cvič, jakobys hrál před plnou halou lidí. Pořád naplno.

Samozřejmě je další spousta pravidel, ale tahle jsou ta nejdůležitější. A dneska vím, o čem mluvím, protože to každému ušetřilo spoustu času, ale to je vidět, až po několika letech. Asi tak po deseti.

Cvičíš zvlášť nohy a ruce?

Ne, to je nesmysl. Kombinuju to. Když něco cvičím rukama, vždy zapojím nohy na doby nebo hraju nějaký jiný ostinátní rytmus, a naopak. Ušetřím tím spoustu času.

Jak je důležité být během hraní uvolněný?

Nejdůležitější. Jinak to snad ani nejde.

Jak relaxuješ mimo hraní?

Naštěstí dělám to, co mě baví, takže nepotřebuju relaxovat. Odpočívám při své práci. Nabíjí mě pozitivní energií. Naštěstí hudbu většinou dělají zábavní, tvořiví a inteligentní lidé.

Doporučil bys nějaké školy pro bicí nástroje?

Určítě. Thomas Lang School of the Drums - ta je nejlepší. Taky bych doporučil svoji on-line školu. Jinak mimo mých metod doporučuju jít studovat na některý z institutů, jako je Berklee, Los Angeles Musician Institute. V Evropě je nejlepší College Music v Londýně, Pop Academy v Manheimu a Hamburg School of Music. Nejvíce ale záleží na tom, jakého tam budete mít učitele.

Kdo byl tvůj největší vzor v mládí?

Buddy Rich a Ringo Star. Oba byli naprosto rozdílní, ale v kapele jim to fungovalo naprosto úžasně. Buddy měl skvělou techniku, byl rychlý, a ještě navíc vedoucí celé kapely. Ringo hrál minimalisticky, nebyl vůdčí osobností, a přesto je jedním z nejznámějších bubeníků světa.

A dneska?

To je celá řada. Billy Cobham, Tony Williams, Vinnie Colaiuta, Dave Lombardo a mnoho dalších.

Viděl jsem, že ses zúčastnil konkurzu do Dream Theater. Jaké to bylo?

Velká zkušenost. Bylo to velmi obtížné a trvalo to poměrně dlouho. Kluci bazírovali na všech detailech. Navíc jsem byl trochu pod tlakem, protože se všechno nahrávalo na kameru. Jejich hudba je dost těžká, navíc se ptali na hodně obtížných otázek. Bylo to náročné i logisticky. Stěhování nástrojů, zvukovka a tak dále. Všechno to ale bylo zábavné. Je to příjemná parta lidí.

Co tě nejvíc zaujalo na konkurzu?

Byl to určitě jam. Trval víc než hodinu. Cítil jsem se velmi přirozeně. Celkově to pro mě byla výzva, tak jsem to zkusil.

Je podle tebe ještě možné posunout bubenickou techniku na vyšší úroveň?

Určitě ano. Sice už se asi neposune v rychlosti, protože v téhle oblasti jsou nejspíš lidské limity dosaženy. Navíc rychlost v hudbě neznamená nic. Spíš si myslím, že by to mohlo jít směrem kombinací nohou a rukou a jejich vzájemné nezávislosti. Další proud bude nejspíš výraz v hraní a objevování rytmů, jinak než si to umíme dnes představit.

Jaké máš plány do budoucna?

Hrát tak dlouho, jak to bude možné. Dokončuji album se svou kapelou. Taky se teď chci hodně soustředit na učení, bootcampy a svůj festival v Los Angeles, nazvaný Big Drum Bonanza. Chci zažít hodně zábavy a být šťastný.

www:

www.thomaslangdrumcamp.com