Dvacátá léta minulého století navždy zůstanou v paměti jako desetiletí prohibice, nekontrolovatelného hédonismu a divokých výstřelků mladé generace. Radikální změny se dotkly nejenom chování a vystupování mladých, nýbrž ovlivnily celou soudobou společnost i kulturu. Jazzová hudba natolik odpovídala bujaré nevázanosti té doby, že označení Francise Scotta Fitzgeralda „jazzový věk“ od té doby neodmyslitelně patří právě k tomuto historickému období.
V minulých dílech jsme podrobně popsali vznik a vývoj všech významných typů mikrofonu. Víme tedy, že uhlíkové mikrofony (ač nedokonalé) existovaly a byly používány již dlouho před počátkem dvacátých let - konkrétně první sestrojený mikrofon datujeme do roku 1878. Jejich využití nicméně leželo v oblasti telefonie a v souvislosti se záznamem zvuku nebyla tato technologie nikterak využívána. Naopak ještě na začátku dvacátých let byly písně a jiné nahrávky na gramofonové desky zaznamenávány čistě mechanickým procesem, popsaným ve starších dílech - tedy kapela či zpěváci hráli a zpívali do zužujícího se trychtýře, na jehož konci kmitající pružné zařízení vyrylo zvukové vibrace do předlohy budoucí gramodesky.
Jedinou výjimkou mezi způsoby mechanického zpracování zvuku byla začínající telefonie a s ní spojené vynálezy jako telegrafon (zařízení, zaznamenávající telefonní signál na zmagnetizovaný drát, patentováno 1898), předchůdce magnetofonu, který se prakticky neprosadil. Tato situace se změnila až s příchodem rozhlasového vysílání a s ním spojených technologií převodu zvuku na elektrický signál, jeho další zesílení a modulace.
Základním stavebním prvkem všech těchto technologií se stala již mnohokráte zmíněná elektronka. Jednoduchý elektronický zesilovací prvek umožnil dálkové telefonní hovory a jeho pozdější zdokonalená verze se stala základem všech elektronických zvukových systémů až do rozšíření tranzistorů v polovině 20. století.
Vynálezy v oblasti přenosu a zpracování zvuku nejprve umožnily vznik prvního veřejného rozhlasu, složeného z mikrofonu, zesilovačů a elektromagnetických reproduktorů. Nejvýznamnější veřejná demonstrace tohoto systému se konala v roce 1921 v amerických městech New York, San Francisko a Arlington, kde více než osmdesát reproduktorů ve třech různých městech propojených telefonními linkami přenášelo pohřeb Neznámého vojína na Arlingtonském hřbitově.
Bell Labs, které stály u vzniku místního rozhlasu, jsou též místem zrodu prvního elektrického nahrávacího systému. V roce 1925 zde Henry Harrison představil elektroakustický záznamník složený z kondenzátorového mikrofonu, elektronkového zesilovače, reproduktoru a akustického rekordéru s kónickým trychtýřem. Mnoho let trvající výzkum vyústil ve značné zvětšení frekvenčního rozsahu z původních přibližně 250-2500 Hz na 50-6000 Hz.
Jedna z nejstarších zachovaných elektronických zvukových nahrávek pochází z prosince roku 1923, kdy New Yorská filharmonie nahrála Předehru Coriolan Ludwiga van Beethovena. Experimentální záznam se nikdy nedostal do přímého komerčního prodeje, nicméně vedl k dalšímu vylepšení záznamové techniky, která se v roce 1925 objevuje v licenci Victor Talking Machine Co. pod názvem ortofonický fonograf.
Výraz ortofonický, původně spojovaný s terapií vad řeči a znamenající „správně vyslovený“, nebyl v souvislosti s novým vynálezem použit náhodou. Roky a desetiletí vývoje, které vedly ke vzniku prvního elektronického nahrávacího a reprodukčního systému, vyústily i přes počáteční odpor nahrávacích společností ke vzniku ortofonické Victroly. Tento inovovaný gramofon vzbudil během první veřejné demonstrace nadšený aplaus posluchačů a známý americký skladatel a dirigent John Philip Sousa prohlásil, že to je poprvé, kdy hudba reprodukovaná mechanickým strojem „má duši“. Za vším stály roky matematické a fyzikální analýzy elektrických a akustických jevů, které vyústily v již zmíněnou několikanásobně lepší frekvenční charakteristiku nového zařízení. Bylo to poprvé, co na reprodukované nahrávce byly skutečně slyšet basové tóny a sykavky (složené z vysokofrekvenčních šumů) byly srozumitelné.
Zde představené vlastnosti nového systému byly z tehdejšího pohledu revolučním krokem dopředu v kvalitě reprodukované hudby. Co tedy vedlo nahrávací společnosti k neochotnému a opatrnému přijetí této technologie? Odpověď na tuto otázku nabízí jednoduchá ekonomická analýza - výrazně kvalitativně lepší záznam rázem změní kompletní předchozí nabídku disků a nahrávek v zastaralé a nemoderní výprodejové zboží. Firma tedy přijde o obrat a tedy i o zisk z doposud nahraných a prodávaných desek, které ovšem představují majoritní podíl nabízeného portfolia. Než je nahradí novými moderními nahrávkami, vyžádá si to určitou nezanedbatelnou dávku času a investovaných prostředků. Z krátkodobého a možná i střednědobého obchodního hlediska musela být investice do novinky nutně ztrátová!
Nicméně Victor Co. (výrobce desek a přehrávačů) a Columbia (jeho konkurent) se po jednáních s Western Electric (dodavatelem technologie a vlastníkem patentů) a zejména pod tlakem rychle se rozvíjejícího rádia rozhodli vyzkoušet novou technologii. Zvuk dosavadních nahrávek totiž ve srovnání s rádiovým vysíláním začal povážlivě zaostávat. Rádiová technologie, která se přibližně mezi lety 1919-1923 rozšířila ve většině vyspělých zemí (1923 v ČR), se svým citlivým elektrickým mikrofonem znamenala značnou volnost pro umělce a dovolovala živě přenášet koncerty velkých kapel a orchestrů na úrovni, která dalece přesahovala možnosti mechanického gramofonového záznamu.
Již během roku 1924 vznikly zkušební elektronické nahrávky dvou zmíněných nahrávacích společností, ovšem po vzájemné dohodě nebyly veřejně prezentovány až do 2. listopadu 1925. Slavnostnímu předvedení na konci roku předcházela masivní reklamní kampaň, která náležitě zdůraznila přednosti technické novinky, a pouhých několik dní po úspěšné prezentaci byla Victrola Co. doslova zavalena objednávkami, jejichž hodnota přesahovala dvacet milionů dolarů (v tehdejší měně). Původní obavy z ekonomické ztráty se tak ukázaly být zcela mylné.
Co se týče ceny nových přehrávačů, tak ta se pohybovala v rozmezí od 95 dolarů (mechanický natahovací model) do 1000 dolorů, což v přepočtu na dnešní měnu dělá přibližně 1100 až 12 000 dolarů. Nejvyšší model skříňového gramofonu Victrola obsahoval plně elektrifikovaný gramofon, špičkový osmilampový radiový přijímač Radiola a zesilovač s možností zapojení jednoho i více reproduktorů. Tento systém byl napájen 110 V střídavého napětí a definitivně standardizoval rychlost otáčení na 33 a/3 RPM pro profesionální systémy a 78 RPM pro konzumní desky.
Nenechme se zmást různými názvy téhož přístroje - v Americe vždy výrazy gramofon a fonograf splývaly v jeden význam, neboť gramofon byl označován jako diskový fonograf. Současně nejrozšířenější výrobce Victor Co. a jeho Victroly se staly synonymem hudebního přehrávače, podobně jako se Lux stal synonymem vysavače.
Victor Co. však nebyl výhradní výrobce zvukové techniky a gramofon nebyl jediná technologie, která mohla těžit z technického pokroku. Výzkumníci Bellových laboratoří využili (takřka) stejné techniky k vývoji dvou různých technologií zvukového filmu. Metoda sound-on-disk přesně synchronizovala již popsanou elektrickou gramofonovou nahrávku s filmem na optickém pásmu. Na druhé straně technika sound-on-film (poměrně podrobně popsaná v 9. dílu našeho seriálu), rozšířená díky vzniku fotocitlivé elektronky v roce 1923, kombinovala obrazový i zvukový záznam na (obvykle) jednom filmovém pásu.
V roce 1926 nám již dobře známý vynálezce A. C. Wente (Bell Labs) sestavil dynamický reproduktor s pohyblivou cívkou - model Western Electric číslo 555 Reciever. Tento legendární speaker byl vyráběn na konci 20. a během 30. let zejména pro potřeby ozvučení kinosálů. Řečí čísel se jednalo o měnič s impedancí 13 Ω a maximálním výkonem 5 W. Frekvenční rozsah s připojeným trychtýřovým ozvučníkem („trumpetou“) byl přibližně od 300 do 4500 Hz.
V témže roce sekce zvukového filmu Warner Bros. získala licenci na techniku sound-on-disk a tak vznikla technologie Vitaphone - upravený gramofon, který za pomoci elektrického záznamu zajišťoval zvukovou stopu prvních významných zvukových filmů Don Juan a zejména Jazzový zpěvák z roku 1927. Zatímco první zmíněný film byl nazvučen dodatečně, Jazzový zpěvák byl již natočen ve zbrusu novém a světově prvním zvukovém filmovém ateliéru v Hollywoodu.
V roce 1926 koupil Fox (respektive jeho sekce Movietone) pro svoje kina licenci na elektrický zvukový systém pro ozvučení svých pravidelných týdeníků, vytvořených konkurenční metodou sound-on-film. Tím definitivně začala éra elektrického nahrávání a zpracování zvuku, která nahradila dobu zvukového starověku tvořenou mechanickým principem záznamu.
