2/2020

Editorial

  • 02022020, musím říci, že jsem trošku váhal, neboť minule jsem začínal editorial XXX…, ale nemůžu si to odpustit. A když se na to teď koukám, tak první číslíčka, když by se před ně přidala tečka, by mohla znamenat docela pomatenou tloušťku strun a druhá, římská, hodně, ale hodně vysokou polohu na kytaře. Takovou kytaru si asi neumím představit, tenké éčko jako drát do betonu a hmatník až ke kobylkovému snímači. Tak pokud zrovna čtete, ano, vy výrobci kytar, tady máte trochu inspirace v případě, že vás standardní kytary už omrzely. A jestli tohle únorové vydání Muzikusu otvíráte zrovna druhého února, tak ještě navíc ta čísla tvoří palindrom, tedy tam i zpátky je to to samé. Jsem zvědav kolik kolegů novinářů se s tím taky vytasí, a jsem si jist, že numerologové budou mít žně.

    Ale když už jsme u těch čísel, tak bych pro vás měl takový malý kvíz. Dokážete odhadnout jednu minutu? Prostě někdo pustí stopky a vy musíte říci stop, když si budete myslet, že uplynula jedna minuta. Pojí se s tím jedna historka, kterou mi kdysi dávno při rozhovoru vyprávěl Jiří Hrubeš a zrovna se mi připomněla. A určitě neškodí si ji zopakovat. Když totiž jezdívali na kšefty – taky to určitě znáte, někdy je to docela nuda a stavět pořád na pumpách na jedno může býti dost riskantní –, tak se v dodávce bavili tím, kdo odhadne lépe tu jednu minutu. A to je úkol jak stvořený pro bubeníky. Je to jasné. Třicet taktů v tempu 120 BPM. To by měla být brnkačka. Ale bez podvádění a žádný Dr. Beat či jiné rytmické mašinky! Naštěstí dneska se už hodinky, podle kterých by tempo šlo taky chytnout, moc nenosí. Jirka je bubeník par excellence, a tak jsem mu docela věřil, že to dokázal trefit úplně přesně. A určitě to vlastně není vůbec špatné cvičení. Osobně mám vyzkoušeno, že když se kapela snaží upravit tempo písničky, kterou už hraje dlouho, tak je to docela oříšek. Někdo z kapely se po čase doma nudil a poslechl si originální nahrávku. „A jé, to to pěkně valíme na koncertech,“ vytasí se na zkoušce. Bubeník si zapíše nové tempo, pustí si ho na chvíli do sluchátek a poctivě ho odklepe. První doba od lehce rozhozených muzikantů sice trochu připomene brambory, ale na zkoušce je to ještě dobrý. Jenže na kšeftě už při druhém refrénu, ne-li při prvním, je vše ve starých kolejích a kapela valí, co to jde. Však víte, starýho psa…

    Přesný rytmus, zábavu, ale i poučení vám s celou redakcí přejeme při čtení únorového vydání.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 22. 1. 2020

Články v tomto čísle