Je to dost reálné, že jste o americké progresivní rock metalové formaci Jolly nikdy neslyšeli. Ale ve vší střízlivosti jde o undergroundový klenot. Mou pozornost si získali v roce 2013 svým revolučním dvojalbem The Audio Guide to Happiness, kde do skladeb přidávali binaurální tóny, které mají posluchači navodit pocit štěstí.
Kapela se však na řadu let odmlčela a nepochybně jako vy jsem už několikrát zažil, že moje oblíbená kapela nedosáhne se svým návratem na scénu na nastavenou laťku. V tomto případě ale došlo k příjemnému překvapení a album Family patří k tomu nejlepšímu, co můžete dnes na poli progresivního rock/metalu najít. S frontmanem Anadalem jsme probrali události v posledních letech, nové album a kromě jiného i jeho fobie na začátku kariéry.
Jak se vám v kapele dařilo v posledních týdnech? Viděl jsem na seznamu akcí Paříž, Londýn a Midsummer-Prog-Festival. Jak to probíhalo?
Výborně! Úžasně jsme se bavili i proto, že vše byly hodně spontánní akce. Vůbec jsme neměli v plánu vyrážet na turné.
S jakými výzvami jste se potýkali v posledních týdnech?
V první řadě jsme rádi, že jsme konečně vydali album Family. Vypouštěli jsme z něj skladby po jednom skrze Patreon. Jenže když jsme měli najednou k dispozici i fyzické kopie, řekli jsme si, že by bylo rozumné uspořádat nějaké menší turné na podporu desky. Jinak bych jako výzvu označil všechno, co jsme museli řešit. To, že jsme museli strávit značný kus času ve studiu, abychom se naučili nové skladby, beru jen jako špičku ledovce.
Nové album jsme ironicky pojmenovali Family, protože právě naše rodiny můžou za to, že jsme se moc nemohli věnovat hudbě.
Před pár lety jste se rozhodli opustit vydavatelské vody. Vše si zařizujete sami a nejen finanční podporu získáváte díky fanouškům skrze platformu Patreon. Co vás k tomu dovedlo?
Hlavní důvod opustit InsideOut byl fakt, že jsme měli dojem, že na tom proděláváme a že si lépe poradíme sami. Zároveň došlo hned na několik případů, kdy jsme vyrazili na turné, a nedostali jsme odpovídající podporu. Po odchodu od InsideOut si vše zařizujeme sami. Zvažovali jsme i jiné varianty, ale Patreon nám přišel jako nejlepší řešení. V budoucnu si možná ještě lépe pohrajeme s tím, co vypustíme na Patreonu jako exkluzivní balíčky.
Rodina jako pozitivní i negativní hnací motor
Přibliž nám, prosím, vznik nového alba Family, na které jsme si počkali z několika pochopitelných důvodů několik let.
Nové album jsme ironicky pojmenovali Family, protože právě naše rodiny můžou za to, že jsme se moc nemohli věnovat hudbě. Pracovali jsme hodně pomalu, ale i tak jsme našli prostor si nápady posílat online. Ale je pravda, že skladby vnikaly déle, než měly.
Občas jsem zažil, že když kapely na něčem pracují příliš dlouho, tak je výsledek přeprodukovaný a vytratí se ta svěžest. Tady nic takového necítím. Vnímáš to podobně?
Paradoxně vděčíme nedostatku času. Horko těžko jsme museli hledat čas pro každou skladbu a každý nápad. Když jsme se proto vrhli na finalizace, pořád nám ty nápady přišly jako nové.
Můžeš nám, prosím, upřesnit, jak probíhalo skládání? Všímám si, že na albu je hned několik momentů, kdy emoce doslova explodovaly, jako třeba sólo ve skladbě Lazarus.
Pokud jde o sóla, tak na téhle desce jsme se na nich vyřádili. Pro mě osobně to ale není nic snadného. Musím se doslova mučit, abych ze sebe dostal špičkové sólo. (smích) Na druhou stranu vše fungovalo jako vždycky. Obvykle naposílám kapele řadu hrubých nápadů a pak Lewis, náš bubeník, přidá své party. Protože se věnuje i produkci, splní i tuto roli, a pak se přidá zbytek kapely.
Cítím kreativní příspěvky od všech členů, ale třeba Let Go je jedna z nejtvrdších věcí, co jste kdy vydali, s rytmikou podobnou Meshuggah.
Přesně! Věci ve stylu Meshuggah většinou přicházejí od našeho bubeníka. I proto, že v synkopách má velkou zálibu.
Hlavní důvod opustit vydavatelství InsideOut byl fakt, že jsme měli dojem, že na tom proděláváme a že si lépe poradíme sami.
Hloubavá melancholie
Jsem rád za tvrdší pasáže, ale stejně tak vyhledávám i tu melancholičtější stránku Jolly. V minulosti plnila tuto roli téměř ikonická As Heard on Tape a nyní tuto roli hrdě přebírá třeba Violet. Počítám, že ta melancholické stránka bude tvá zásluha.
Ano. Cokoliv hodně melodického, pomalého nebo smutného je většinou ode mě. Pokud se už k něčemu tvrdšímu odhodlám, tak to má spíš blíž k grunge, třeba jako skladba Farewell.
Zajímaly by mě proto tvé inspirace pro texty, hlavně v rámci melancholických skladeb.
Řekl bych, že základ vychází z toho, že hraju v kapele, žiju muzikantský život a tvořím se třemi dalšími týpky. To už samotné je hodně náročné. Já osobně jsem ale poslední roky žil ve zmatku, co si počít se svým životem. Nemám vůbec ponětí, jak dlouho ještě potlačíme káru jménem Jolly, a jestli si nerozjedu (ještě) něco jiného. Založil jsem totiž nový projekt, který mě teď hodně baví. Intenzivně zvažuju do toho vložit více času a energie. Stejně tak zvažuju jiné umělecké věci. Všechny tyto emoce a frustrace se promítají do hudby. Například skladba Let Go je přesně o tom „vzdát se dřívějšího života.“ I samotné video, které obsahuje naše starší záběry, je o vzpomínkách a zapomínání. Na druhou stranu nepochybuju, že kluky kreativně inspiruje zase trochu něco jiného, protože mají rodiny a děti. Já ne.
Jakému žánru se věnuje tvůj nový projekt?
Dalo by se to popsat jako ambientní elektronika. Něco úplně jiného než Jolly. Vůbec ale nevím, kdy a jestli vůbec to někdy vydám. Ale určitě nad tím budu ještě hodně uvažovat.
Má tvůj projekt blíž k The Black Queen, nebo spíš Pure Reason Revolution, se kterými jste na turné vystupovali před Riverside?
Miluju Pure Reason Revolution. Jsem proto moc rád, že jsem je viděl na jednom z festivalů, kde jsme nedávno hráli. Hrají zase spolu a nahrávají novou desku. Stejně tak mám moc rád The Black Queen. Viděl jsem je naživo v New Yorku. Takže to bude něco mezi tím. (smích)
Další věc, kterou jsem chtěl probrat jako poloviční Jugoslávec, je skladba Ava. Sólo na klávesy v čase 1:30 mi neuvěřitelně připomnělo ta největší zvěrstva „džihád folku“ srbské hudby. (mapř. Sinan Sakić - Ej, od kad sam se rodio, pozn. autora). Jak to proboha vzniklo?
To je paráda, ale jsem si jist, že inspirace nepramení z této části světa. (smích) Možná nějaké vzdálené nevědomí. (smích)
Co kdybychom zkusili lidem navodit během poslechu nějaký reálný fyzický pocit?
Posluchačův průvodce ke štěstí
Když už jsme zmínili nevědomí, tak bych tě rád nyní požádal o upřesnění konceptu předchozího dvojalba Audio Guide to Happiness, kde jste pracovali s binaurálními tóny. Věnuju se meditaci více než tři roky a prošel jsem si i několik nahrávek, které se zaměřují čistě na binaurální rytmy. Stále mi však není jasné, jakým způsobem jste s tím reálně pracovali, přestože jsem na sobě vždy pocítil pozitivní efekt.
Hlavní myšlenkou bylo spojit tyto tóny s rockovou hudbou. Je to hodně zvláštní myšlenka a dodnes nemůžu uvěřit tomu, že jsme se do toho pustili. Řekli jsme si: „Co kdybychom zkusili lidem navodit během poslechu nějaký reálný fyzický pocit?“ Ve skladbách jsou tak zakomponovány určité momenty, včetně vedených meditací, které jsou proloženy binaurálními tóny. S touto technikou se snažím pracovat i nyní. Zatím jsem neslyšel o nějaké kapele, která by přišla s podobným konceptem.
Je to hodně zvláštní, ale také jeden z nejúžasnějších nápadů, jaký jsem kdy slyšel. Navíc když ta dáma řekne: „Dýchej,“ dá se to reálně cítit v celém těle!
Přesně! Děkuju!
OK, tak co je pro tebe další krok, když dosáhneš pomyslného cíle vytyčeného albem Audio Guide to Happiness? Máš pocit, že ses v posledních několika letech posunul jako člověk?
Rozhodně. Má osobní cesta byla v posledních letech velice náročná. Zpočátku jsem byl uzavřený člověk, ale díky Jolly se mi daří vytvářet nové vztahy. Dříve jsem si nedokázal představit vylézt na pódium. Byl jsem hodně plachý. To je možná slabé slovo. Odmítal jsem zpívat, protože mě to šíleně děsilo. Znovu se tedy vracíme k myšlence „letting Out“ / „nechat to být“, což je koncept, který se neustále vynořuje. (smích) Začal jsem se konečně bavit s lidmi a přestal řešit kupu věcí. Miluju naše fanoušky a jakoukoliv příležitost hrát naživo. Dnes už se nebojím ničeho.
Kdy přišel ten zlom?
Nějakou dobu to trvalo. První roky byly příšerné. Musel jsem hodně pít, abych se dostal na správnou mentální úroveň. Na druhou stranu ani dnes to není tak, že bych pouze zapnul autopilota. Snažím se napojit na publikum během každého koncertu. V těchto dnech proto hodně uvažuju nad dalšími možnostmi, jak vnímat každého a vydat ze sebe maximum. Je to postupný proces, ale začátek byl nejhorší.
Dokážu si představit, že celý proces byl hodně psychicky náročný.
Extrémně. Bylo tam hodně pochybování a negativních emocí.
Musel jsem hodně pít, abych se naživo dostal na správnou mentální úroveň.
Zároveň se asi nepletu, když se domnívám, že budeš hodně velký perfekcionista, pokud jde o finalizaci skladeb, nejen v rámci vokálů, že?
Ano, jsem hodně vybíravý a náročný. Nechci, aby to vyznělo kýčovitě, ale mám pocit, že jsem dokázal dosáhnout bodu, kdy jsem přijal sebe sama takového, jaký jsem. Dříve jsem se snažil pokaždé někomu přiblížit, jako třeba ikoně typu Chris Cornell. Nyní konečně věřím, že mám vlastní styl. Není dokonalý, ale je můj.
Vercajk na konec
Jaké používáš mikrofony, ať už na turné, nebo ve studiu?
Většinou jsem v tomhle hodně nenáročný a používám poměrně obyčejné mikrofony. Na druhou stranu, jednu dobu jsem ulítával na mikrofonu typu Copperphone od značky Placid Audio. Vypadá hodně retro a jeho hlavní funkce je zkreslení vokálu. Dlouho jsme ho používali ve studiu, ale byla to bohužel jedna z obětí hurikánu Sandy, kdy jsme měli vyplavené celé studio. Potom jsem si nekoupil nový, ale asi bych měl. (smích) V rámci dalších efektů nejsem moc náročný, ale nezlobím se, když mi zvukař na místě občas přihodí nějaký ten delay nebo reverb.
Jak jsi na tom s kytarami?
Toto turné bylo první, na které jsem vytáhl sedmistrunou kytaru. Bylo trochu divné si na ni zvyknout. Jinak moje hlavní kytara je od značky Warmoth. Je to americká společnost, která vyrábí hybridní kytary. Tělo je Telecaster a krk Stratocaster. Součástí kytary je i Floyd Rose a humbuckery. Je to tak trochu směska všech věcí, které mám rád. (smích) Ke kytaře jsem měl hromadu hraček, ale značná část už je po smrti. Nyní proto moc rád používám pedál delay model DD-6 od značky Boss. Mám pro něj obrovskou slabost, protože dokáže udržet tón v delayi neskutečně dlouho. Na nové desce jsme ho použili hned v několika pasážích. Jinak ale teď primárně žiju mou sedmistrunnou kytarou. Pokusím se na ni nyní hlavně naučit všechny skladby. Mým cílem je vyrážet na turné s dvěma sedmistrunnými kytarami, ale teď jezdím s jednou, která má strun šest a druhou, která jich má sedm. Je to proto občas trochu zvláštní, když mám v roce o strunu míň. (smích)
Nějaké technické překvapení z poslední doby, o které by ses chtěl podělit?
Na jednom z nedávných koncertů mi začal hořet měnič napětí, a po chvíli dokonce explodoval. Musel jsem se proto napíchnout na jednotku našeho basáka Tonyho. Stejně tak jsme museli punkově nastavit naše pedály. Abych ho ovládal, musel jsem se vždycky otočit k publiku zády, což bylo pokaždé dost otravné. Pak mi jednou praskla struna ve chvíli, kdy bych si to paradoxně nejvíc přál. Hrál jsem totiž na šestistrunku, takže když odejde jedna, tak je celá kytara v prdeli. Ale došlo k tomu během skladby Dust Nation Bleak. Odložil jsem kytaru a pouze zpíval. Lidi byli úžasní a podrželi nás. Na nedávné vystoupení v Londýně proto nikdy nezapomenu.
