Jednou ze zvukově nejzajímavějších variant, jakou se dá ozvláštnit hraní na baskytaru, je bezesporu použití flažoletů (anglicky harmonics). Přesto tato technika zůstává pro mnohé zahalena rouškou tajemství a leckdo k ní vzhlíží jako k něčemu hráčsky nedosažitelnému. Připouštím, že když se člověk vůbec poprvé dostane například ke skladbám Jaca Pastoria, který flažolety hojně využívá, může mu to navodit pocit beznaděje.
Přesto jako všechno ostatní má i tato technika svá pravidla, která když pochopíte, tak získáte pevný základ, na kterém se dá dále stavět. Jedním z mých cílů popsaný na následujících řádcích je pomoci vám tyto pevné základy zvládnout.
Pro ty, co si nejsou jisti tím, co je to flažolet a jak se hraje, uvádím, že je to specificky znějící tón, který vzniká přiložením prstu na pražec, a to tak, že strunu nezmáčkneme jako při běžném hraní, ale jen se jí lehce dotkneme. Pokud jste si už tohle zkoušeli, tak víte, že to nefunguje všude a že je spousta míst na hmatníku, kde se žádný tón tímto způsobem nedá vytvořit.
Kde všude tedy můžeme zahrát flažolety a jaké tóny nám vznikají?
Jako příklad uvedu tvoření jednotlivých flažoletů na struně G, ale vězte, že princip je naprosto totožný i na ostatních strunách.
Výchozím bodem je najít si na struně geometrický střed mezi kobylkou a nultým pražcem. Tímto místem je na baskytaře zpravidla 12. pražec. Když zde zahrajeme flažolet, rozdělíme tím kmitočet struny pomyslně na dvě poloviny a vznikne nám stejný tón, jako když zahrajeme prázdnou strunu, jen bude o oktávu vyšší, tzn. na struně G vznikne tón g, na struně D vznikne tón d atd.
Základem pro pochopení tvorby flažoletů je fakt, že strunu můžeme tímto způsobem rozdělit nejen na poloviny, ale i na menší části. Zkusme si rozdělit délku struny na třetiny. Dělicími body by měl být 7. a 19. pražec. Když si na obou těchto místech zkusíme zahrát flažolet, zjistíme, že vyprodukujeme úplně stejný tón. Tento tón tvoří interval čisté kvinty k základnímu tónu, který jsme hráli na 12. pražci. Na struně G nám tedy na 7. pražci vznikne tón d1. Při rozdělení na čtyři stejné díly se opět dostaneme na 12. pražec. Od něj si najdeme polovinu směrem k nultému pražci (nebo ke kobylce) a zjistíme, že na 5. a 24. pražci zahrajeme tentýž tón jako na 12. pražci, jen o oktávu vyšší. Tímto způsobem bychom mohli strunu rozdělit z čistě matematického hlediska až na dvanáct stejných částí, přičemž čím jsou tyto části menší, tím je těžší je najít a správně zahrát. Z praktického hlediska se tedy nejčastěji využívají flažolety, které rozdělují strunu maximálně v poměru 8 : 1.
Nyní si ukážeme, jaké tóny nám tedy při tomto dělení, na kterých místech vznikají. Již jsem zmínil, že 12. pražec je základní tón a 7. pražec k němu tvoří interval kvinty. Pro úplnost ještě uvedu, že na 9. pražci je možno zahrát tón, který k tomu základnímu tvoří interval velké tercie (jen je k němu o oktávu výš). Pokud si tedy zahrajeme na libovolné struně flažolety na 12., 9. a 7. pražci, dostaneme v podstatě tóny základního durového kvintakordu.
Nyní se na hmatníku přesuňme do nové polohy, konkrétně mezi 2. a 5. pražec, kde je tvoření flažoletů nejčastější a nejpoužívanější. Je to z toho důvodu, že v této poloze můžeme zahrát všechny tóny, které pomocí flažoletů lze vyprodukovat, aniž bychom museli posunovat ruku nahoru nebo dolů po krku baskytary.
Na 5. pražci vzniká stejný tón, jaký produkuje táž prázdná struna, takže na struně G je to tón g. Na 4. pražci k němu můžeme zahrát velkou tercii (tón h1 na G struně) a na 3. pražci je to kvinta od základního tónu, tedy tón d1 na struně G. Pokud tedy zahrajeme flažolety na 5., 4. a 3. pražci, opět nám vznikne durový kvintakord, podobně jako na 12., 9. a 7. pražci. Obecně platí, že čím více se blížíme k nultému pražci, tím více jsou tyto znělé polohy nahuštěny k sobě. Mezi 3. a 2. pražcem už můžeme najít dokonce dvě místa, na nichž vzniknou dva různé tóny. Mezi 3. a 2. pražcem (blíže ke 3.) je možno najít malou septimu, tedy tón f2 na struně G. Mezi 3. a 2. pražcem (blíže ke 2. pražci) pak dostaneme opět základní tón, ale zvýšený o další oktávu. Když si zahrajeme těchto pět tónů od 5. do 2. pražce (g1, h1, d1, f2, g2), dají nám dohromady rozložený dominantní septakord. Tuto tvorbu flažoletů můžeme uplatnit na každé struně a tím dojdeme k tomu, že paleta tónů, ze které můžeme čerpat při hraní flažoletů, je vlastně docela pestrá.
Když nyní víme, co všechno můžeme touto technikou zahrát, uvedu pár tipů, jak ji procvičovat a jaké jsou možnosti jejího použití.
Jak cvičit
Ze začátku určitě doporučuji držet se polohy mezi 2. a 5. pražcem, a to do té doby, než si osvojíme a zapamatujeme uspořádání flažoletů v této části hmatníku. Jako první krok si na každé struně najděte těch pět tónů, o kterých jsem psal výše a které dávají dohromady dominantní septakord. V žádném případě nespěchejte a snažte se zahrát je pomalu ale tak, aby zněly jasně a dlouho. Když tohle zvládnete, je čas zaměřit se na tvoření melodií na více strunách. Aby si na to prsty zvykly a nepletly se nám, doporučuji si k procvičení v této poloze najít stupnici. Z hlediska dostupnosti jednotlivých tónů je podle mě nejlepší stupnice h moll, ale můžete si zkusit najít jakoukoliv jinou. Jen pozor na to, že ve standardním ladění nenajdete na hmatníku flažolety s tóny Eb a Hb, tudíž stupnice s těmito tóny není možné zahrát. Přehrajte si opakovaně tóny stupnice nahoru a dolů. Kdo je šikovnější, může zrychlovat a přidat si obtížnost tím, že danou stupnici zahraje například po terciích nebo v určité opakující se sekvenci.
Jednou z možností, jak využít hraní flažoletů při hře, je nahradit jimi určitou část melodie. Zkuste si vzít jakoukoliv oblíbenou melodii, může to být vlastní nápad nebo klidně cokoliv převzatého. Zahrajte si ji „běžným“ způsobem, určete si, které tóny obsahuje, a pak ji zkuste převést a zahrát pomocí flažoletů. Čím více melodií si takto převedete, tím to půjde samozřejmě rychleji. Ze začátku to může chvíli trvat, ale nezapomeňte, že cvičení dělá mistra.
Využití při hře
V praxi je tímto způsobem určitě možné hrát jak při sólové hře, tak v kapele. Pokud je pro to vhodný prostor, nebojte se vymyslet si basovou linku, v níž bude část (bohatě stačí takt nebo dva) zahrána pomocí flažoletů.
Další zajímavou možností využití flažoletů je kombinace s běžně hranými tóny. Moc pěkně zní, pokud zahrajeme rozložený akord, kde základní basový tón zazní standardním způsobem a vyšší tóny jsou produkovány flažolety. Skvěle se tímto způsobem tvoří originální basové linky. Uveďme si pár příkladů, abychom v tom měli jasno.
Akord D dur můžeme zahrát tak, že si chytneme tón d na 5. pražci na struně A1 a dále si najdeme dva flažolety - 4. pražec na D struně (tón f#1) a 3. pražec na D struně (tón a1), případně pak 3. pražec na G struně (tón d1).
Při hraní akordu h moll necháme zaznít 2. pražec na struně A1 (tón h) a flažolety zahrajeme 4. pražec na D struně (tón f#1) a dále 3. pražec na G struně (tón d1). Tento akord bychom také mohli rozšířit na Hm7 a to tak, že tón H zahrajeme na 7. pražci struny E1 a flažolety budou na 5. pražci struny A1 (tón a) a 5. pražci struny D (tón d1).
Možností a kombinací, jak si tímto způsobem najít základní durové kvintakordy či septakordy je daleko více. Pokud tedy víme, kde a jak vznikají flažolety, otevírá se nám nové pole poznání, na kterém můžeme experimentovat a dávat dohromady své nápady.
A nakonec
Snad se mi povedlo popsat danou problematiku jasně a srozumitelně a podařilo se mi vnést trochu světla do toho, co víte o systému tvorby flažoletů na basové kytaře. Přesto jsem otevřený vašim připomínkám, podnětům či dotazům, které se k této věci vztahují. Můžete mě kontaktovat přímo na e-mailové adrese tomas.skl@seznam.cz a zeptat se na to, co vám není jasné, případně mi dát inspiraci, o čem byste chtěli slyšet v některém z mých následujících článků.
