Kritéria výběru a postupu jsme uvedli už v prvním díle, takže tím neztrácejme čas. Jdeme na to.
A už máme zde rok 1965, kdy se muzika rozjela do dalších interpretačních a hudebních dimenzí. Z tohoto roku si připomeňme tři labely, které nelze přehlédnout v případě prvním a třetím z hlediska jejich zakladatele a v případě druhém pro jejich původní myšlenku. Je to zajímavá sonda do obrazu vývoje tehdejší hudební scény...
Immediate Records
Manažer tehdy už proslulých Rolling Stones Andrew Loog Oldham a známý britský producent Tony Calder založili spolu label Immediate
Records, který měl pokrýt poptávku po bluesových a R & B nahrávkách zejména londýnské scény. Už od počátku pro značku nahrávaly takové osobnosti a kapely, jako Rod Stewart, John Mayall & The Bluesbreakers, Small Faces, Fleetwood Mac, Humble Pie, Groundhogs, Chris Farlowe, Nice (což už šlo stylově mimo rámec) a další.
V USA se label kvůli několika singlům spojil s MGM Records a United Artists, dokonce se společnost pokusila na tomto trhu prorazit i sama (posledním albem Nice), ale záměr se nezdařil.
Byl tady totiž problém. Management labelu neohlídal své zaměstnance, když došlo k přesměrování finančních toků na nekryté bankovní operace a soukromé účty. Tím došlo k tomu, že například dodnes nejsou vyúčtovány autorské honoráře třeba u Small Faces, kteří zrovna v období 1967-69 vyprodukovali řadu hitových singlů. Výsledek? Roku 1970, sotva pět let po uvedení firmy do provozu, label končí.
Resumé?
A: Label nyní vlastní: Už jen pouze katalog je kontrolován společností Sanctuary Records (pro britský trh), pro svět nahrávky spravuje Charly Records
B: Výrazný úspěch: Small Faces: Ogdens’ Nut Gone Flake (1968), Nice: Nice (1969) nebo singl I’m Your Witchdoctor od Johna Mayalla & The Bluesbreakers (tedy už s Ericem Claptonem) - tuto skladbu mimochodem produkoval Jimmy Page a převzali ji třeba i Motörhead...
C: Kdo ještě (mimo uvedených v článku) byl spjat se značkou? Mezi jinými The Turtles, P.P. Arnold, Amen Corner, Michael D´Abo (zpěvák od Manfreda Manna) atd.
EMI
Velká společnost EMI si uvědomila, že není špatné pokrýt distribucí alb i méně běžné trhy a prodejní místa. K této myšlence ji přivedl britský publicista a filantrop Paul Hamlyn, který tak stál za založením labelu Music for Pleasure (včetně odnože Classic for Pleasure). Základní myšlenkou byla idea vydávat cenově dostupná alba populární a klasické hudby na tzv. dalších trzích (jako byla třeba Jižní Afrika, Austrálie atd.) a v méně obvyklých prodejních místech (jako třeba knihkupectví).
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let label vydal znovu úspěšná alba od společnosti EMI (zejména pak tvorbu Queen, Paula McCartneyho, Marillion apod.) na magnetofonových kazetách, poté i na CD, ale jak se trh v polovině devadesátých let u „cédéček“ zpomalil, značka se přeorientovala na vydávání klasických jazzových a R & B umělců. Obrat šel ale dolů a poté, co EMI vplula pod jinou divizi, label Music for Pleasure roku 2012 tiše skončil.
Resumé?
A: Label nyní vlastní: Label neexistuje.
B: Výrazný úspěch: Pink Floyd: Relics (1971), Beatles: Rock’n’ Roll Music (1980), John Lennon: Rock ‘n’ Roll (1975), George Harrison: Dark Horse (1974), Ringo Starr: Ringo (1973).
C: Kdo ještě (mimo uvedených v článku) byl spjat se značkou? Mezi jinými Beach Boys, Blondie, Beatles, Animals, Nat King Cole, Cliff Richard, Shirley Bassey, Dean Martin...
Blue Horizon
Jeden z obecně nejvýznamnějších britských producentů, Mike Vernon, který stál za úspěchem takových jmen, jako Eric Clapton, Ten Years After, Focus, Fleetwood Mac, Livin’ Blues, Dr. Feelgood, Level 42, Davida Bowie a celé plejády dalších spolu s Neilem Slavenem, založil nezávislou značku Blue Horizon jako doplněk k jejich fanzinu R & B Monthly. Zaměření bylo jasné - blues a jeho formy. A to se dařilo, protože značka se ve druhé polovině šedesátých let stala jednou z nejvýznamnějších vydavatelských společností v Británii.
Prvním počinem byl singl od Howlin’ Wolfa a další umělci následovali v rychlé řadě za sebou. Smlouva o celosvětové distribuci se společností CBS roku 1967 pak znamenala významný skok do čela velkých vydavatelství. A aby ne. Vždyť label začal produkovat nahrávky Fleetwood Mac, Petera Greena, B. B. Kinga, Ansleyho Dunbara, Roryho Gallaghera a dalších.
Počátkem sedmdesátých let, kdy se bluesový boom zastavil, se label upozadil, roku 1971 dokonce i oficiálně přerušil činnost a jeho katalog udržoval v malých, dodnes sběratelsky cenných vinylových edicích naživu např. label Sire Records v USA.
Až roku 2010 bylo oznámeno, že label by se měl vrátit v plné síle, a při té příležitosti zkusmo vrhl na trh nahrávky Fleetwood Mac, Johna Mayalla a dalších. Takže uvidíme...
Resumé?
A: Label nyní vlastní: Sám sebe.
B: Výrazný úspěch: Singly Hocus Pocus (1971) od Focus, Albatross (1968) a Black Magic Woman (1968) od Fleetwood Mac.
C: Kdo ještě (mimo uvedených v článku) byl spjat se značkou? Mezi jinými Eddie Boyd, Chicken Shack, Elmore James, Champion Jack Dupree, Otis Spann, Earl Hooker, Christine Perfect, Focus...
A začíná druhá polovina šedesátých let, kdy za rok 1966 zde máme jeden label.
Track Records
Opět za vznikem dalšího vydavatelství stojí management kapel, kdy tentokrát nejde o nikoho menšího než dvojici Kit Lambert a Chris Stamp, manažery legendárních The Who.
Původní myšlenkou vzniklé společnosti Track Records bylo vytvořit label jen a jen pro Who. Ale byl to Stamp, který přesvědčil Lamberta, že by se měli porozhlédnout i jinde. A udělali dobře, protože pod svá křídla ulovili Jimiho Hendrixe. Ten sice měl již podepsanou smlouvu v USA, ale potřeboval britskou podporu. Purple Haze pak byl jejich první společný počin.
Díky labelu se Who mohli zapojit do vleklých soudních sporů o vyvázání se z předchozích nepříliš lukrativních smluv se značkami Decca v UK a Brunswick v USA. Což se nakonec podařilo a Who vydali své nej alba již ve vlastní režii.
Proslulost značky se rychle rozletěla, takže pod svá křídla dostala i další známá jména (viz níže).
Mimo jiné společnost také distribuovala album Two Virgins Johna Lennona a Yoko Ono.
Roku 1978 label ukončuje činnost, ale jeho katalog pořád aktivní je (přes značku Polydor). Až roku 1999 se značka opět rozjíždí pod vedením Iana Granta, manažera Stranglers, Cult a Big Country. Následují alba Noela Reddinga, Phila Mogga a dalších, ale pravda je, že provázanost mezi původním Lambertovým labelem a současnou značkou moc jasná není. Což právníci řeší... vlastně pořád.
Resumé?
A: Label nyní vlastní: Sám sebe.
B: Výrazný úspěch: Jimi Hendrix: Are You Experienced? (1967), Who: Tommy (1969), Live at Leeds (1970), Who’s Next (1971).
C: Kdo ještě (mimo uvedených v článku) byl spjat se značkou? Mezi jinými Crazy World of Atrhur Brown, Golden Earring, Fairport Convention, Shakin’ Stevens, Roger Daltrey, Pete Townshend, John Entwistle...
