Hudební tradice západu se za poslední století rozšířila do celého světa. Ve formě popu, jazzu i metalu ji přijali za svou hudebníci na celé zeměkouli. Přesto se občas objeví někdo, kdo se proudu westernizace kultury postaví a obrátí ho na chvíli opačným směrem. A ideální propojení nastává, pokud se objeví spřízněné duše na obou stranách. Asi nejvýraznějším obohacením euroamerické bubenické tradice bylo přijetí afrokubánských rytmů americkými jazzmany ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století. Dnes bych ale chtěl hovořit o nenápadnějším procesu, který načali fusion/jazzrockoví hudebníci v čele s kytaristou Johnem McLaughlinem v letech sedmdesátých. Tito muzikanti totiž pro novou inspiraci sáhli na opačný konec světa, do země s prastarou hudební tradicí a velmi komplexním přístupem k rytmu - do Indie.
Pro indické porozumění rytmu je zásadním nástrojem takzvaný konnakol, což je technika vokálního ztvárnění rytmických struktur, tedy něco vzdáleně přirovnatelného k beatboxu, ovšem ve zcela odlišných rytmických vzorcích (velmi často jsou to pro západní hudbu nepřirozené liché rytmy a subdivize). Toto „zpívání“ rytmů se velmi často kombinuje s hraním na perkuse, primárně tabla. Zpívání a hraní rytmů je v indické tradici nedělitelně propojené a hudebníci si odmalička vytvářejí rytmy v hlavě, mají pak hudební představivost (mysl) s technikou (tělo) mnohem propojenější než my, kteří v nejlepším případě počítáme prv-ní dru-há tře-tí čtvr-tá a v horším případě vůbec.
Nejvýraznějším představitelem a průkopníkem kombinace západního a indického přístupu k rytmu je indický perkusista a bubeník Trilok Gurtu, který byl během své kariéry v úzkém kontaktu právě s Johnem McLaughlinem nebo také Gary Moorem, Joe Zawinulem a dalšími. Fúze západního a východního přístupu se projevuje i ve stavbě jeho bicí soupravy, kdy používá tradiční západní základ - kopák, snare, hi-hat -, ale doplňuje jej o etnické perkusivní nástroje nebo i objekty, které nejsou primárně určené k hudební produkci. Na úrovni samotného bubnování je také někde na půl cesty a využívá svých obrovských koordinačních schopností k dechberoucím kombinacím západního „rovného“ rytmu a indických eluzivních lichých rytmů a skupinek. A stejně eklektické jsou jeho projekty i v nejvyšší hudební úrovni, tedy stylovosti, volbě žánrů. Gurtu využívá volnosti a otevřenosti fusion jazzu k implementaci svých „domácích“, Západu neznámých hudebních struktur. V poslechu dnes kromě Triloka samotného doporučuju některé další kapely, které konnokol využívají.
K poslechu: Trilok Gurtu, Simon Philips: Beacoup (21 Spices), Trilok Gurtu, Joe Zawinul: The Other Tune, Panzerballett: Shunyai (Breaking Brain)
