Dá se říct, že dnes je skoro tak slavný jako jeho otec. S tím rozdílem, že hraje na baskytaru a kontrabas a hudebně je ještě univerzálnější. Hraje se symfonickým orchestrem a třeba ten samý večer v rockovém klubu s o něco tvrdším tělesem.
Miloš Doležal mladší studoval na Berklee College of Music v Bostonu, kde svoje hudební obzory ještě rozšířil a spolu s jeho otcem ho brzo uvidíme na koncertních pódiích s kapelou Zemětřesení 2. A teď máte možnost porovnat vkus obou muzikantů, Miloš Dodo Doležal starší byl hostem této rubriky v minulém čísle Muzikusu.
Jak ses dostal k rock ‘n’ rollu a co byla první tvoje stěžejní deska?
Jelikož máme nahrávací studio přímo doma, hudba byla vždy součást mého života. Já ji ovšem zpočátku vnímal pouze jako tátovu práci a připadalo mi to jako naprosto běžná věc. Díky své mamce jsem se však dostal nejprve k výběrovce hitů Elvise Presleyho a potom ke Greatest Hits II od Queen. Díky tomuto albu jsem začal hrát ve svých dvanácti letech na baskytaru a považuji ho za první stěžejní album. S tátou jsme spojili síly až posléze, nebyl jsem k hudbě nikdy nucen.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
K tomu se váže docela zajímavá historka. Časopis Muzikus mě před několika lety vyslal na Warwick Bass Camp jakožto reportéra. Jedním z lektorů tam byl basista Stu Hamm, se kterým jsem dělal rozhovor a seznámili jsme se. Stu mě potom pozval na koncert do pražského Lucerna Music Baru, kde hrál s kytaristou Carlem Verheyenem. Můj táta tam chtěl jít také a přinutil mě, abych požádal Stuarta o volný vstup. Napsal jsem mu a on odepsal, že nás napíše na guestlist pod podmínkou, že si musím na koncertě koupit jedno jeho CD. A tak jsem si koupil jeho sólové album Just Outside of Normal. Mám ho pochopitelně i s věnováním a podpisem.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Ještě předtím, než jsem poprvé vzal nástroj do ruky, mými prvními hudebními hrdiny byli Elvis Presley a Freddie Mercury. Jako kluk jsem je zbožňoval a často imitoval. Mým prvním baskytarovým hrdinou byl John Deacon z Queen, vlastně jsem začal hrát na basu kvůli němu. Potom přišli Rush a Geddy Lee, později jsem měl období, kdy jsem sledoval Jaca Pastoria, ovšem dnes už zdaleka nezním jako on. Mým posledním velkým basovým vzorem byl Doug Wimbish, než jsem od konkrétních vzorů přeorientoval postupně na songy, kapely a potom jednotlivé hudební scény či proudy.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Když jsem začínal na konzervatoři, chtěl jsem dělat snad cokoliv a být co nejvíce všestranný. Studoval jsem klasický kontrabas, k tomu hrál s tátou v kapele a vypomáhal ve studiu. Můj rozptyl byl obrovský a ještě větším se stal na Berklee, kde bylo k dispozici takřka všechno. Postupně jsem však svůj styl a pole působnosti začal definovat a vymezovat. Výchozí je dnes pro mě rockový základ, k němu si přimíchávám cokoliv dle libosti. Moje momentální hlavní posluchačská oblast je britská a kalifornská scéna 70. a 80. let. Snažím se také číst knihy zabývající se touto oblastí nebo poslouchat vyprávění pamětníků či si s nimi třeba zahrát. Poznané prvky tehdejší hudby rád kombinuji s prvky moderními, těch jsem poznal zvlášť na Berklee dost. Pravidelná výpomoc jakožto kontrabasista ve filharmonii mi také dává dobrý zdroj informací z oblasti vážné hudby, zvlášť rád studuji tu českou.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Jsou dva takové. Ten první je koncert Allana Holdswortha v Lucerna Music Baru v roce 2008. Na bicí s ním hrál Chad Wackerman a na basu Jimmy Johnson, což je podle mě nejlepší možná sestava. Bylo mi tehdy patnáct, znal jsem své hrdiny pouze z videa, a najednou stáli živí dva metry přede mnou, byl to neskutečný zážitek. Ten druhý je koncert Deep Purple ve Slavkově u Brna v roce 2013, byli úžasní.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Určitě bílé dvojalbum od The Beatles, Aja od Steely Dan, Raised on Radio od Journey, Tango in the Night od Fleetwood Mac, Back in Black od AC/DC, Jailbreak od Thin Lizzy, Hair of the Dog od Nazareth nebo ...Nothing Like the Sun od Stinga. Za nejlepší české album považuji HRRR na ně od Jiřího Schelingera.
Allan Holdsworth - Metal Fatigue (1985)
Toto album měl táta na kazetě a pouštěl si ho občas v autě. Už v mých čtrnácti letech mě ohromilo, připadalo mi to jako hudba z jiné planety. Všechny ty Holdsworthovy zvuky a harmonie vytvářejí nádherné nálady, tato deska je navíc z velké části zpívaná a skladby jsou nádherné. O instrumentálních výkonech ani nemluvě, ve skladbě Panic Station zahrál Jimmy Johnson na svou basu Alembic podle mě nejkrásnější basové sólo na světě.
Bruce Springsteen - Born to Run (1975)
Určitě jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek ze 70. let. Cítím z ní obrovský hlad, energii a opravdovost. Líbí se mi, jak moc je toto album členité, je zde hodně dynamiky, zvolnění i přidávání, všelijakých změn a nádherných hudebních momentů. Navíc pojmout songy takto přímým vypravěčským způsobem a znít přitom tak dobře jako Springsteen považuji za velmi těžké. Toto album zní úplně jinak než cokoli jiného.
Yes - 90125 (1983)
Jak neuvěřitelně nadčasové! Z mého pohledu vzali své osvědčené sedmdesátkové myšlení a k tomu perfektně využili tehdy nejmodernější nahrávací technologie a postupy. Výsledkem je naprosto vymazlené album jak po stránce produkce a hudby, tak po stránce zvukové. Všemi těmito aspekty album dodneška ohromuje jako by právě vyšlo. Hodně mých vrstevníku i žáků mi potvrdilo, že to album zní, jako by bylo nahrané včera.
Paul McCartney - Memory Almost Full (2007)
Můžu po letech říct, že Paula považuji za nejlepšího baskytaristu na světě. K tomu ještě zpívá, umí hrát velmi dobře na kytaru a piano, o songwritingu už vůbec nemluvím. Už Beatles si z mého pohledu psali, co chtěli a o čem chtěli, to samé je toto Paulovo sólové album. Vyznívá napůl moderně a napůl retro, což mám u současných produkcí moc rád. Paul předvádí zvláště ve skladbě See Your Sunshine na basu neskutečné věci a na celé desce jsou krásné texty, plné životního nadhledu.
Van Halen - 5150 (1986)
Pro mě je toto album naprosto nejdokonalejší propojení hardrockového až metalového drivu s kalifornskou radostí a uvolněností. Vím, že spoustu fanoušků tehdy toto album svou koncepcí poněkud zaskočilo, avšak pro mě je 5150 albem, které celou tvorbu VH ještě více zhodnocuje. Řekl bych, že ty songy nejen hrají, ale přímo svítí. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem poprvé uslyšel skladbu Love Walks In, běhal mi mráz po zádech.
Queen - Jazz (1978)
Skutečně můj favorit od těchto velikánů. Zvlášť právě po zvukové stránce je toto album velmi odvážné, v podstatě porušuje řadu pravidel, v některých momentech na vás doslova vykřiknou sbory, jindy klidně třikrát vrstvené kytarové sólo, to dělá album velmi zajímavým a inspirativním. Také nesmírně obdivuji Deaconovu basovou linku v Bicycle Race, ten vztah jeho linek vůči kapele i k Mercuryho zpěvu je fascinující.
Toto - IV (1982)
Jak jsem se dočetl v autobiografii Steva Lukathera, Toto tehdy měli poslední šanci udržet se u nahrávací společnosti. Odpovědí byla výborná deska s megahity Africa a Rosanna, ke konci této skladby nechali na nahrávce dokonce spontánně vyvolaný neplánovaný jam, což jsem nevěděl. Tohoto alba si cením hlavně po stránce rytmu a groovu. Jeff Porcaro byl bubenický mistr. Album je vůbec celkově rytmicky zajímavě a originálně řešené.
The Police - Reggatta De Blanc (1979)
Všichni tři členové této kapely jsou pro mě veličiny a z jejich společné chemie vzešla vskutku neskutečná hudba. Všechny jejich nahrávky jsou skvělé, avšak nad ostatními mi přeci jen vyčnívá Reggatta. Asi proto, že si na ní nejvíce vychutnávám jednotlivé prvky, kterými každý člen přispívá do celku. Konkrétně si vychutnávám např. kytary Andyho Summerse ke konci It’s Alright for You, bicí Stewarta Copelanda v Message in a Bottle a Stingovu basu a zpěv zase ve skladbě Walking on the Moon.
Rush - Moving Pictures (1981)
U této desky jsem si vzpomněl, když mě táta se Štěpánem Smetáčkem požádali, abych se ujal basových partů na albu Zemětřesení 2. Konkrétně deskou Moving Pictures jsem se nechal částečně inspirovat jak po stránce zvuku basy, tak po stránce stavby některých basových linek. I když je výsledek ve finále odlišný, toto mistrovské album mi posloužilo jako odrazový můstek. Geddy na tomto albu vskutku exceloval.
Huey Lewis and the News - Picture This (1982)
Opravdová škola ryze amerického, potažmo kalifornského feelingu. Hueyho verze songu Tattoo (Giving It All Up for Love) je pro mě jedna z nejradostnějších písní vůbec, Hope You Love Me Like You Say You Do je nádherný song s asi nejlepšími dechy, jaké jsem kdy slyšel. Moc hezké průlomové album, takovouto hudbu slyšíte třeba v LA často dodnes v rádiích, restauracích, čekárnách i supermarketech.
