„... text je jenom vyplněním mezery mezi kytarovými sóly...“
Touto pro mnohé jistě pobuřující myšlenkou, parafrázovanou na propagačních materiálech jedné kytarové firmy, uvádím předposlední díl této řady, kdy se nebude jednat o jedno album, ale o jednu myšlenku. Tou je obecně úloha kytary, lépe řečeno kytaristy v celkovém kontextu vývoje rockového fenoménu. Nezastupitelnost této role je až na výjimky (které stejně potvrzují pravidlo, tak co) zcela jasná (psali jsme na toto téma x-krát, zájemce odkazuji i na své přednášky), takže jsem se rozhodl uvést v tomto díle dvě velké artrockové osobnosti kytary a jejich nadčasová díla. Jedná se navíc „jen“ o instrumentální počiny, což také není jen tak běžnou záležitostí, zvláště pak v tomto segmentu hudby. Dost teorie.
Radim Hladík (R.I.P.) a Steve Howe. Oba dva pilíře artrockových kolosů, Modrého efektu u nás a britských Yes ve světě, oba dva majitelé vysoce osobitých technik hry, feelingu a tónu, oba dva skvělí skladatelé, oba dva super osobnosti kytarového světa a také autoři silných alb. U Hladíka máme na mysli jeho sólové album Modrý efekt & Radim Hladík (1975, Supraphon), v případě Howea jde o Steve Howe Album (1979, Atlantic).
Na prvním najdeme nehynoucí klasiku Čajovnu, která dle Hladíkových slov vznikla jen jako vycpávka. Úžas. Navíc je tam i skladba Boty, která, později opatřena textem, září pod názvem Je třeba obout boty a pak dlouho jít na skvostném LP Nová syntéza 2. Album bylo původně nahráno pro export, odpovídá tomu i jiný přebal alba. (I když se přiznám, že se mi ta česká verze líbí víc.) Na desce se vedle členů Efektu podíleli i Martin Kratochvíl a Jiří Stivín, jako dovětek po předchozí spolupráci na Coniunctiu.
Na druhém albu nalezneme oba bubeníky Yes (Alan White i Bill Bruford), v Cactus Boogie na perkuse hraje dokonce i Clive Bunker z Jethro Tull. Meadow Rag je snaha o styl à la Clap, vznosná je úprava Vivaldiho (Concerto in D) s 59ti členným orchestrem.
Obě alba jsou svá. Tak jako jejich tvůrci.
