12/2013

Editorial

  • Čas od času se, dnes už digitální, televize zamyslí, obraz zmizí a objeví se nápis ve smyslu: ... tento proces může trvat i několik minut... Zkušenější už vědí. Televize detekovala nové kanály. Zrovna nedávno nám televize chvíli přemýšlela a na počítadle kanálů jich zase několik naskákalo. A mezi nimi stanice Rebel. Myslím, že v tu chvíli asi leckteré rockerské a metalové srdce zaplesalo. Programové schéma jediné a jasné. Rock.

    Nyní trochu odbočím. Dnes už není vůbec těžké pořídit si video s jakoukoliv kapelou. Cesty jsou samozřejmě legální i nelegální, ale to teď řešit nebudeme. Takže když si třeba vzpomenete, že byste chtěli vidět živáč Def Leppard nebo Stinga, či Iron Maiden nebo Marka Knopflera, není to problém. Dokonce většina z nás má v kapse mobil, který to zvládne taky. A protože špunty, tedy pecková sluchátka, už mají hodně slušný zvuk, je o skvělý zážitek postaráno. Jenže v dnešní uspěchané době se tak nějak, aspoň mně, moc nedaří zastavit se a nějaký koncert si vybrat a prostě pustit...

    Nedlouho po naladění stanice Rebel jsem onemocněl a to se člověk v posteli celkem nudí. Takže jednou z oblíbených zábav je cvakání programů na televizi dokola a dokola... nic tam nedávají, sakriš. A tak jsem vždycky skončil kolečko na Rebelu, kde jde klip za klipem a většina z nich jsou živáče. A najednou... ty jo, to je maso. Robert Trujillo, neumím to vyjádřit jinak, se zabořenými kopyty do podia doslova drhne ostinátní basu v No More Tears a je na něj úžasný pohled. I když si to můžu asi vygooglit (... ale kdy, žejo...), tak se snažím „detekovat“ bedny za jeho zády a jaká basa mu visí na rameni, a nevěřte, snažím se i okoukat prstoklad, jak ten uhranující riff hraje. Kamera švenkne na Zakka, a je to to samé. Samozřejmě nepřehlédnu, jak drží v puse skleněný botleneck, protože bez něj by tahle pecka nešla. Ale koukám, že riff, který je na desce jasně hraný slidem... a tady ho nepoužije? Ale i tak to zní perfektně. A samozřejmě... joo, to za ním jsou Marshally. Ozzymu na podiu, jinde jsem ho pořádně neviděl, úžasně jezdí oči po publiku a jiskří mu v nich ohníčky. Užívá si to, věřte mi to.

    Až sem asi nic výjimečného, říkáte si. Jenže Rebel je začínající stanice a je vidět, že playlist není zase až tak dlouhý. A tak asi za pět hodinek je tam No More Tears zase. A zase koukám na ty samé záběry a užívám si to, dolaďuji „detekci“ a odkládám i plánovanou cestu do kuchyně pro čaj. Střih, a z nitra pódia vyjíždí v dýmu Angus Young a já hypnotizuji jeho pravačku, až vysekne první kilo Higway to Hell... poprvé, podruhé... Mike Oldfield s jeho melodikou sól, jak to hraje? Dough Aldrige a Dio, Tina Turner, Evanescence, Trivium... čaj je studený a musím si uvařit nový.

    Pro ty z vás, kteří nepotřebují onemocnět, aby si našli čas a uměli si vychutnat svoje oblíbené živáče, jsem nenapsal nic objevného, ale já se asi budu muset zamyslet, protože mám rock prostě rád i po těch letech, co se známe. A myslím, že nebudu sám.

    Vladimír Švanda

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 22. 11. 2013

Články v tomto čísle