Moji milí, je to jako včera, co jsem psal minulý díl. Když je člověk sám doma, čas někdy utíká nad očekávání rychle. A platí to dvojnásob, pokud jej trávíte prací na nahrávkách. Kde že jsme to minule skončili? Už vím, mluvili jsme o střihu a začišťování. Tyto úkony zpravidla předcházejí samotné mixáži, jindy se s ní organicky prolínají. U tématu zůstaneme a tentokrát se pustíme na tenký led, kterým je otázka kvantizace. Tento termín dobře znají muzikanti kovaní v MIDI, použít se ale dá i v případě stop, které s MIDI nemají společného nic. A co že kvantizace znamená? V podstatě opravování rytmických nepřesností. To se může dít automaticky, což je časté právě v případě MIDI, mnohdy ale musíme sáhnout po kvantizaci manuální. To je obzvláště snadné, pokud nahráváte s metronomem neboli „klikem“. Necháme si v našem DAW softwaru zobrazit rytmickou mřížku a jednotlivé tóny, údery či hudební fráze posouváme přímo na ni. Až s tímto mnohdy pracným procesem skončíme, budou všechny noty tam, kde správně mají být. Nebo snad ne? Pozor! Před podobným „napravováním“ bych vás chtěl varovat.
Sám jsem kdysi, okouzlen technickými možnostmi, považoval kvantizaci za dar z nebes a dopustil se jejího nadužívání. Což o to, dar to je, ale jen když jej budeme používat pouze tam, kde je to opravdu nutné. Já vím, zase stejná rada jako v např. v případě komprese nebo ekvalizéru.
Ale stojím si za ní. Proč se musíme mít před kvantizací na pozoru? Důvodů je více. Tak především, pokud děláte hudbu obsahující živé nástroje, jednou z jejích největších předností je právě „lidský faktor“ - drobné nepřesnosti, které jsou ale ku prospěchu věci. Nahrávka působí přirozeněji, organičtěji, zkrátka více „dýchá“ (teď nemám na mysli takzvané „dýchání“ u kompresoru). Strojová přesnost mnohdy působí studeně a posluchač se rychle unaví. Jeden z nepodstatnějších argumentů proti kvantizaci ale souvisí s mixáží - „překvantizované“ nahrávky se velmi těžko míchají. Proč? U živých nástrojů se mikroskopické nepřesnosti postarají o to, že i tehdy, když všichni teoreticky hrají stejnou notu (nebo na stejnou dobu), nikdy nenastupují dokonale přesně ve stejnou chvíli. Jejich zvuky (především náběhy tónů - „attacky“)se tak do sebe lépe „poskládají“ a všechny jsou dobře slyšet právě proto, že se neozývají ve stejnou chvíli. Teď si ale na chvilku představte pravý opak - v nahrávce se ozývá pět nástrojů v dokonale stejný moment, protože jsou uměle posunuty přesně na dobu. Ano, dost možná především aranžérská chyba, ale kvantizace tomu rozhodně nepomohla. Nastavit v takové situaci poměr hlasitostí, aby bylo všechno dobře slyšet? Na to byste asi museli umět čarovat. Poučení z tohoto dílu je tedy jednoduché: Ano, rytmické průšvihy se dají při digitálním střihu napravit, ale pokud byste byli v pokušení posunout „na mřížku“ všechno, snažte se tomuto Mefistovi odolat!
