Honza Kapák se nenudí a hudba v jeho životě hraje zásadní roli hned v několika rovinách. Ve svém studiu Hellsound vyprodukoval a ošetřil jako zvukař už nespočet ceněných nahrávek, ještě daleko déle je však na domácí undergroundové scéně činný coby aktivní muzikant - nejvíce je vidět jeho působení na bubenickém postu. Aktuálně působí ve formacích Radiolokátor a samozřejmě v Avenger, kde už řadu let zastává roli frontmana.
Vzpomeneš si, kterou desku sis koupil jako úplně první?
Můj první vlastní originální nosič bylo myslím CD Morbid Angel - Domination. Kupoval jsem ho někdy v prváku na gymplu v music shopu ve Strakonicích. Kdo by dnes věřil, že metal se tehdy dal v okresním městě koupit v „kamenném“ krámu? Jinak mám obrovskou výhodu, že můj bratr je o sedm let starší a novou muziku většinou kupoval on. Takže jsem odjakživa zvyklý spíš na roli posluchače-příživníka. (smích)
A jak se tedy vyvíjel tvůj posluchačský vkus? Mělo to nějakou jasnou kontinuitu, nebo jsi třeba rázem výrazně rozšířil či pozměnil oblast svého zájmu?
Měl jsem smůlu i štěstí zároveň, že Volyně, kde jsem vyrůstal, je malé město a nějaká ucelenější metalová komunita tu nikdy moc nebyla. Takže jsme se s bratrem kamarádili, s kým se dalo, a touhle cestou ke mě proudila poměrně rozmanitá paleta muziky. Odjakživa jsem v hudbě hodně vnímavý a zvídavý, takže mi už v rané pubertě nedělalo problém z Deicide přepnout na The Cure, Faith No More nebo Laibach. Když se mi něco líbí, tak se mi to prostě líbí, ortodoxní metalista jsem nikdy nebyl. Další významný milník v rozšiřování mých hudebních obzorů je nahrávací studio, které jsem vybudoval. Většinou si kapely s sebou vozí alba na ukázku a se spoustou interpretů jsem se seznámil touto cestou. A obecně řečeno, jak stárnu, tak se mi čím dál víc líbí hlavně klidnější záležitosti.
V rámci hard & heavy subkultury si tvé studio rychle vybudovalo silné postavení a specifický syrový zvuk... Proto mě v první chvíli malinko překvapilo, že se ve tvém výběru objevují položky jako Laibach, Madonna, ale i Devin, a dokonce Steven Wilson, který je přímo posedlý dokonalým a plastickým soundem.
Ono to k tomuto pocitu zvenčí možná svádí, točím hlavně tvrdší věci a špinavý/brutální zvuk mám rád. Ale rozhodně mě neživí jenom tahle specifická oblast, točím různorodou hudbu... V práci jsem si čichnul skoro ke všem stylům a v soukromém poslechu se nekrotím fakt už vůbec. (smích)
Preferuješ jako posluchač studiovou nahrávku, nebo autentický koncertní zážitek?
Obojí má svoje kouzlo. Není to jen o notách a interpretaci, ale také o okolnostech produkce. Kdykoliv a kdekoliv mi hudba dělá dobře, jsem jednoduše šťastný.
Hudební průmysl se v poslední době převrátil naruby. Pochybuje se o smyslu celistvých alb, sociálními sítěmi létají odkazy na videoklipy a jednotlivé songy vytržené z kontextu... Jak na tebe tohle působí?
Z pohledu majitele nahrávacího studia je mi jedno, jestli kapela přijede jednou za tři roky nahrávat desku nebo dvakrát ročně singl. Zaplaťpánbůh, že je práce. Z pohledu muzikanta mě na singly moc neužije, baví mě vymýšlet spíš koncepční záležitosti. Z pohledu posluchače trend singlů nechápu a popravdě jsem si ho až tak nevšimnul. Kapel, co to dělají postaru a dobře, je pořád dost.
Se svou mateřskou kapelou Avenger jsi nedávno oslavil dvacetileté jubileum. Jako bubeník jsi ale aktivní také v řadě dalších projektů - co bys momentálně vyzdvihl?
Sem tam někde zahostuji. S oblibou - když o to někdo stojí, tak proč ne... Za zmínku určitě stojí novější počiny kapely Master’s Hammer, kde jsem měl tu čest si zabubnovat, nebo nová deska Panychidy, která bude, myslím, vpravdě kolosální.
Steven Wilson - Raven That Refused to Sing and Other Stories (2013)
Tahle deska poslední dobou končí v mém přehrávači nejčastěji. Obsahuje pořádnou porci žánrově pestré, procítěné a neoposlouchané muziky, smekám před dokonalým, a přesto přirozeným zvukovým obalem, dechberoucím přednesem jednotlivých muzikantů... Jedním slovem nádhera. To je prostě paráda, když to takhle někdo umí.
Laibach - Macbeth (1990)
Jsem dnes už spíš sváteční posluchač extrémní hudby, ale tahle deska mě baví pořád. Celkově mám Laibach rád a občas sáhnu s chutí i po deskách Kapital, NATO, Let it Be, Jesus Christ Superstar, ba i Novou Akropolu jsem si nedávno dal. Macbeth mi přijde nejbrutálnější, ale taky nejvíc procítěný a nejzajímavější z hlediska kumštu. Má neopakovatelnou atmosféru.
The Devin Townsend Project - Epicloud (2012)
Byť se jedná v podstatě o pop, Devin se prostě nezapře a odvedl opět skvělý kus práce. Je to úplně jinde než třeba Deconstruction nebo Ocean Machine, které od něj žeru nejvíc. Ale to na Devinovi právě obdivuji - nezná žánrové hranice, nelze dopředu odhadnout, s čím přijde příště, ale skoro s jistotou se dá tvrdit, že to bude (jako vždycky) bomba.
Edvard Grieg - Peer Gynt (1983)
Ve vážné hudbě se moc nevyznám, tohle dílko se ke mně dostalo na doporučení Sineralla z Panychidy a musím říct, že se mi velmi trefil do vkusu. Když se dostaví únava ze zvuku elektrických kytar, neznám nic lepšího na vyčištění hlavy. Ostatní opusy pana Griega neznám (což bych ostatně měl napravit), ale tohle je mistrovské dílo. Přesvědčivost všech nálad zde obsažených je naprosto bezchybná.
Madonna - Ray of Light (1998)
Přátelé, tohle je temnota. Kam se hrabou černobílé blackmetalové postavičky ze Severu. U diskotékové hudby se mi obvykle odporem kroutí palce u nohou, ale tahle deska je skvěle vymyšlená, zaranžovaná i ozvučená a úplně mě odrovnala. Obecně vzato Madonnu moc nesleduji, přece jen jsou mi sympatičtější spíš interpreti a kapely, co vzešli z undergroundu. Ale kdo umí, ten umí.
Master’s Hammer - Demos (2013)
Nedávno mi Franta Štorm mezi řečí vrazil do ruky 3CD s demáči Master’s Hammer. Hudební náplň pro mě samozřejmě není nová, zejména The Mass jsem slyšel nesčetněkrát. Ale sejmul mě zvuk. Coby držitel prašivých kopií na kazetě jsem netušil, jak jsou ty nahrávky ostré a kvalitní. Není snad ani možné, že tohle tu vzniklo v totálně podzemních podmínkách před pětadvaceti lety. Nechápu...
Cales - Krf (2009)
Další taková kapitola. Petr „Blackosh“ Hošek je mistr nad mistry a jeho hudba dlouhodobě snese srovnání s největšími esy v celosvětovém měřítku. Mně jeho feeling naprosto sedí a už mnohokrát jsem sám sebe usvědčil, že mě jeho dílo při vlastní kreativní činnosti hodně ovlivnilo. Konkrétně u alba Krf stojí za to vyzvednout zvuk. To by jeden nevěřil, co se dá vyrobit v domácích podmínkách.
Morbid Angel - Covenant (1993)
Když už se mi zasteskne po starém dobrém metalu, většinou sahám po temných záležitostech. Covenant je přímo zhmotnění temnoty a song God of Emptiness je jeden z nejlepších, co znám. Totální kult, ostatně jako kterékoliv z prvních čtyř alb Morbid Angel. Kapela byla tehdy v nadživotní formě a jejich rané počiny patří mezi to opravdu NEJ, co kdy v death metalu vzniklo.
King Diamond - Conspiracy (1989)
Na Kinga Diamonda by se v budoucích stoletích mělo vzpomínat jako dnes třeba na Mozarta, Beethovena a podobné mistry. King je jediný svého druhu, nikdo nedokáže pracovat s harmonií a vokálem jako on. Spojení s kytarovým mágem Andym LaRocquem vše podtrhuje. Ani novější alba nejsou špatná, ale díky strhujícím počinům z 80. let tu po něm zůstane opravdu nadčasové, věčné dílo.
Dave Matthews Band - Before These Crowded Streets (1998)
Občas se dokážu na něčem zaseknout a několik týdnů neposlouchat nic jiného. U Davea Matthewse to ale bylo vážnější. Jeho kapelu jsem objevil zhruba před deseti lety - úplně mě převálcovali a způsobili mi těžkou závislost. Sehnal jsem si ještě desky Crash a Everyday a několik měsíců v kuse mě to ne a ne omrzet. K mým snům patří vidět jejich koncert.
