Pojem kult je hojně používaným popisem pro tuto formaci, avšak u švédské kapely Opeth to pasuje nejen kvůli uznání vyzrálejších „metlošů“, ale i díky určité tajemnosti. S touto pozicí osobitě zápasí frontman Mikael Åkerfeldt, který o tolik pozornosti nikdy nestál, a vyjadřuje to osobitou arogantností a černočerným humorem.
Stejně rozpačitě jako jeho humor je vnímaná i poslední řadovka Heritage, kde se plně projevuje fascinace kapely psychedelickým prog rockem a odklon od prog death metalu, který jim jejich statut vybudoval. K našemu rozhovoru na festivalu Brutal Assault se přidal vedle frontmana i kytarista Fredrik Åkesson.
„PRStoklat“
Přestože by se o hráče Opeth rádo popralo více značek, PRS jsou jasným vítězem. Čím to?
Mikael: Tyhle kytary se nám vážně líbily. Osobně jsem na ně začal hrát, když jsme pracovali na desce Blackwater Park. Na jednu z těchto kytar jsem psal skladby, další jsem si přikoupil pro práci ve studiu a následně jsem se nějakým způsobem dostal do kontaktu s touto firmou. Ani si přesně nepamatuju, zdali jsem je žádal o spolupráci, nebo mi ji nabídli sami. Hlavní je, že jsem u nich přes deset let. Později jsem k PRS přivedl i Fredrika. V minulosti jsme oba hráli na mnoho značek a zkoušeli nejrůznější modely, ale kytary od PRS, jakožto solidní firmy, přesně zapadají do našich představ.
Splnili PRS vaše očekávání i v rámci akustických kytar?
Mikael: Naučil jsem se toho hodně o akustických kytarách v mládí, kdy jsem pracoval pro Martin Guitars. Dodnes jich i několik mám, ale PRS se tomu začali věnovat teprve nedávno. Nakonec se z toho vyklubaly nejlepší akustické kytary na světě. Oba máme po jednom modelu Angelus. Je to úžasné, když firma dokáže excelovat na obou bojištích zároveň. Je to velká rarita a jen málo firem si dovolí tvrdit, že umí obojí. Napadá mě Gibson a Epiphone, ale PRS exceluje. Je to proto vidět i na ceně. (smích)
Fredrik: Člověk se pomalu bojí je vytáhnout na turné. (smích)
Kultovní „zesák“
Stejnou důvěru vkládáte i do zesilovačů Marshall. Jaký je důvod tak blízkých vztahů?
Mikael: Jistota. První krabice, co jsem si od nich pořídil, byl malý dvanáctiwattový zesák. Podobných firem jsou mraky, mnoho z nich je velmi kvalitních, ale ve firmě Marshall o nás pečují a vyrábějí výborné zesilovače.
Fredrik: Pamatuju si, že jsem si díky práci ve fabrice vydělal v šestnácti na své první kombo od Marshallu. Ve studiu člověk běžně používá nejrůznější zesilovače, ale Marshall všechny nakonec přebije.
Konkurence se snaží makat na vývoji, přesto Marshall dostihne jen málokdo a muzikanti svou oblíbenou značku neopouštějí. Snažíte se i vy pečlivě sledovat technologický vývoj Marshallů?
Fredrik: Jako kapela je používáme jen posledních pár let, ale já jsem uživatelem podstatně déle. V mezidobí jsem byl chvíli u Blackstar, ale nakonec jsme se dohodli s Marshallem. Aktuálně používám Satrianiho model JVM, a je to fantastická věc. Obsahuje vše, co mi vyhovuje: rozmanitost a údernost.
Součástí zvuku Opeth jsou i akustické písně a občasné atmosférické pasáže. Využíváte Marshally i v tomto případě?
Fredrik: Něco takového jsem nikdy nezkusil, ale tuhle možnost rád vyzkouším. Když hrajeme akustické věci, používáme pouze line-box a vhodné snímače. Ale tvoje alternativa působí praktičtěji.
Kontroverzní dědictví
Vaše poslední deska Heritage se dočkala velmi rozporuplných reakcí. Na jedné straně mnohým chybí growling, na straně druhé s vámi fanoušci dozrávají a chápou vaši potřebu zdokonalovat oblibu sedmdesátek.
Mikael: Ctím naší kapelu a určitě bych si nedovolil nic drastického. Proto některé fanoušky nechápu a nepřijde mi, že bychom příliš vybočili z našeho stylu. Přesněji řečeno, náznaky už tu byly dlouho dopředu. Je očividné, že milujeme hudbu ze šedesátých a sedmdesátých let a Heritage mi nikdy nepřišlo, ať už si každý říká, co chce, jako šílený nápad. Někteří fanoušci prostě vždycky budou remcat. Naše starší album Damnation, které bylo podstatně jemnější, negenerovalo tolik skuhrání. (smích)
Když se bavíme o inspiracích, ví se o tobě, že vlastníš rozsáhlou kolekci hardrockových desek, převážně ze sedmdesátých let. Přibližíš nám nějaké rarity tvé sbírky?
Mikael: Mám toho opravdu hodně. Zrovna nedávno u mě byl známý, který rovněž miluje tenhle druh hudby, a jen mi potvrdil, že mám všechno. Začal se dotazovat na nejrůznější tituly: „Máš tohle?“ „Ano!“ „Máš tamto?“ „Ano!“ (smích) Věci z osmdesátých let jsem si kupoval, protože jsem už byl naživu, ale starší věci mají specifické kouzlo. Jedna z posledních věcí, co jsem si sehnal, je italská kapela Semiramis. Je to velmi raritní progresivně rocková záležitost.
Jakými dalšími způsoby si rozšiřujete obzory, třeba i mimo rockovou hudbu?
Mikael: Snažím se poslouchat co nejvíce hudby, ale nejkrásnější věcí na progresivní hudbě je, že dokáže slučovat nejrůznější žánry a kapely. Člověk něco zaslechne a začne na to nabalovat další věci, co ho zajímají. Můj záběr je přes jazz, blues, elektroniku, ambientní nebo experimentální, přesněji divnou, hudbu. (smích)
Fredrik: V mém případě je to poslední dobou cikánský jazz. Přestože se zajímáš o metal, i zde je obrovské spektrum barev, které si můžeš vypůjčit. Jinak zůstávám věrný svým začátkům: Ace Frehley a Angus Young. Později jsem se dostal k jménům jako Michael Schenker, Uli Roth, Ritchie Blackmore, Tony Iommi, Gary Moore, Yngwie Malmsteen a Eddie Van Halen mě hodně motivovali dále cvičit. Ale asi největší vliv na mě měl James Hetfield.
Dokázal bys říct, že je na tvém stylu něco unikátního?
Fredrik: To je na posouzení posluchače. (smích)
Mikael: Fredrik dokáže zahrát cokoliv, proto je úplná pohoda s ním pracovat. Řeknu si, že by se mi hodil určitý druh sóla a Fredrik na to: „Takhle?“ „Ano, přesně!“ Pak podle potřeby přepne a zahraje něco úplně jiného. Já umím jen psát, ale zbytek kapely je parta neskutečných muzikantů.
Pravidelných hostem na Brutalu je i další švédská formace Katatonia. Fanoušci si mnohdy idealizují vaše společné začátky, hraní na polštáře a plánovaní dobytí metalového světa. Přibliž nám prosím toto období.
Mikael: Poznali jsme se v pubertě a Katatonia měla za sebou sotva jeden demáč. Opeth neměli tehdy ani to, ale občas jsme někde koncertovali. Po jednom z našich koncertů za mnou s kytaristou Andersem přišli, a Jonas mne oslovil: „Měli bychom zajít společně na pivko,“ což je z jeho strany poměrně překvapivé chování. Drží si totiž od lidí velký odstup. Stali se s nás brzy velmi blízcí přátelé a vídali jsme se od té doby skoro denně. Nějakou dobu jsem u něho i bydlel, když jsem neměl kam jít, a to samé platilo později obráceně. Ale hlavně jsme pořád psali hudbu, přestože to byl jen průměrný thrash metal. Měli jsme tehdy více aktivit. (smích) Další kapela hrála něco na způsob Meshuggah. Měli jsme i country kapelu, hiphopovou kapelu, a dokonce i prdící kapelu. Jojo, fakt jenom prdy. (smích) Ale pak jsme přešli na prog. Hráli jsme si i s black metalem, pod názvem Moon, a dodnes tak rádi blbnem’ a uvažujeme o dalších projektech. (smích)
Jaké jsou nejbližší plány kapely?
Mikael: Máme frustrující pracovní režim jako každá kancelářská krysa. Začneš projekt, kterým je v našem případě deska. Když ho dokončíš, jedeš ho propagovat a dále rozvíjet. Když jsi hotov, začneš zase od nuly. My jsme zrovna v tomto bodě.
www:
