Mistři bicích: jak dlouho cvičit
Při cvičení je určitě jednou z nejpodstatnějších otázek, jak dlouho sedět za bubny, případně, jestli opravdu celou dobu pouze cvičit. Hodně bubeníků razí teorii, co hráči nenacvičí v mládí, už pak jen těžko dohánějí. Nemusí to být ale nutně pravda. Gavin Harrison na svém workshopu celkem pěkně vysvětlil, jak to měl on: „To, co hraju dnes, už jsem technicky uměl ve dvaceti. Hudební myšlení jsem ale neměl tak rozvinuté, a tak mě ty věci nenapadaly. Zároveň jsem byl vždycky jakoby v hudbě. Čím jsem starší, dostávám se nad ní a mám nadhled.“
Steve Smith
Steve je ztělesněním historie bicích nástrojů ve Spojených státech. Jeho základy sahají do neworleanského jazzu přes swing abeebop až po složitá rudimentální sóla. Po celou kariéru se drží mezi nejuznávanějšími hráči světa a v každém jednotlivém období posunul svůj styl do nových, neprobádaných míst. V současnosti se stále více věnuje indické hudbě, jejíž rytmy předělává pro bicí soupravu.
„Cvičil jsem deset let, tři hodiny denně. To ale nebylo všechno, samotné cvičení člověka neposune. Důležité je hrát nebo alespoň jamovat s přateli. Chodil jsem proto pětkrát v týdnu do klubu hrát s kapelou tříhodinový koncert, a když jsme nic neměli, scházeli jsme se a jamovali. Za těch deset let jsem vynechal asi jenom dvacetkrát, a to hlavně kvůli nemoci. Takže to je můj model, jak cvičit.“
Jon Hiseman
Jona jsem vybral záměrně, protože je to velmi podceňovaný (aspoň v naší kotlině) hráč. Přitom už v roce 1966 používal během svých sól dva šlapáky, a na to, že hrál hlavně fusion, tak je tam posílal dost nevybíravým stylem heavymetalových hráčů. Hiseman čelil dlouhá léta kritice, že i přes jeho technická sóla, která byla tehdy záležitostí zejména Billyho Cobhama, není v rytmu a často utíká do takzvaných open sól. Ale to byla chyba lávky, později vydal dvě desky se Steviem Wonderem a tam jasně prokázal, že i v jednoduchých rytmech je král.
„V šedesátých letech se cvičilo asi trochu jinak než třeba v devadesátých. Většinou jsem hrál, co jsem slyšel. Nepoužíval se ani metronom a hrát podle nahrávek téměř nešlo, protože je bicí vždycky přehlušily. Cvičil jsem to, co mě napadlo, koukal na starší a zkušenější hráče a učil se od nich. Na bicí jsem hrál každou volnou chvilku, později bylo trochu období tmy spojené s drogami, ale později jsem se ke cvičení opět vrátil.“ (Myšleno v 90. letech, kdy byla obnovena kapela Colosseum)
Mark Schulman
Bubeník, který má za sebou spolupráci s kdejakou hvězdou. Například Billy Idol, Cher, Pink nebo třeba Foreigner. Podobně jako Steve Smith se hodně zabývá indickou hudbou a právě na ni si píše skladby, které pak prezentuje na seminářích. Na jednom z nich jsem byl a Mark tam prezentoval zajímavou školu, kterou vydal: A Day in the Recording Studio.
„Cvičit se musí pořád, a hlavně je důležité se u toho nahrávat. Sám jsem si odcvičil spoustu hodin techniky a následně hudby. Dneska už techniku moc necvičím a rozvíjím hlavně své hudební myšlení. To je totiž nejdůležítější, ale na to příjde člověk až věkem. Hlavní pravidla jsou jasná, cvič raději denně půl hodiny než jednou týdně osm hodin.“
