10/2005

Editorial

  • Většinou, když píši úvodník, si pouštím muziku. Dnes je to jedna z novějších desek Franka Gambaleho. Tohoto muzikanta rád poslouchám, protože je majitelem jedné z "nejmorbidnějších technik" - důsledně propracovaného sweepingu. Přesto ve spoustě skladeb tu techniku není slyšet a jeho part by technicky zvládlo hodně kytaristů...

    Když jsem ještě učil kytaru v rockové škole, jedna z mých prvních otázek pro začínající studenty bývala: "proč vlastně chceš hrát?" Odpovědi jsem dostával rozmanité, ale nejvíce byl vidět údiv. Co to je za pitomou otázku, vždyť je to jasné. Mnohdy se ukázalo, že to tak jasné není. Obzvláště, když došlo na lámání chleba a víc než snadné brnkání přišla na řadu tvrdá, ale hlavně pravidelná práce. Mechanické přehrávání stupnic či jiného materiálu bylo sice cestou jak něco zvládnout, ale hlava se přitom téměř nenamáhala... A najednou ona otázka získávala nový rozměr. Postupným cvičením se začínal objevovat problém, jak naložit s nabytou technikou. Najednou šlo o muziku. Ne tedy jak hrát, ale co hrát. Téma, které jsem nastínil, se netýká jen jednotlivých muzikantů, ale i kapel. Obzvláště je to vidět v současné době, kdy technické hranice, jak už hráčské, tak i u vybavení, jsou téměř všude na profesionální hranici. Když se zakládá kapela, otázka proč je opět namístě. A věřte mi, touha po slávě, kalkul, kopírování, peníze, vlastní ego... mohou být dobrým motorem, ale v hudbě to bude slyšet. Na druhou stranu věřím, že každý v sobě muzikantství nosí. A důležité je si ono proč poctivě zodpovědět a najít v sobě odvahu si nelhat a pojmenovat věci správným jménem.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 4. 10. 2005

Články v tomto čísle