Je jedním z našich nejvýraznějších jazzových hráčů, rytmizuje v kapele Illustratosphere a v triu Roberta Balzara. Hraje vkusně a s nadhledem a je jedním z těch, kteří skutečně pravidelně cvičí.
V roce 1990 vystudoval konzervatoř v Ostravě a čekala ho vojna. Dostal se do vojenské dechovky, což "byla sice taky nuda, ale alespoň byl čas cvičit". Už během konzervatoře jezdil na jazzovou dílnu ve Frýdlantu a tam se seznámil s pianisty Najponkem a Standou Máchou. Dali dohromady první kapelu a už před vojnou vyhráli na Přerovském festivalu. To jim otevřelo cestu na další festivaly. Po vojně vyhráli festival v Karlových varech, což byl odrazový můstek. "Navázal jsem kontakty s pražskými muzikanty, natočil desku a přestěhoval se do Prahy."
Vraťme se ještě k začátkům. Bicí byly tvým prvním nástrojem?
Mám pocit, že ano. Jsem z muzikantské rodiny, táta hraje také na bicí, maminka zpívala a přivedla mě k jazzovým nahrávkám. A tak mě někdy v devíti letech začal táta učit. No a potom jsem začal chodit do hudebky... Na konzervatoři vyžadovali piano, tak jsem začal hrát ještě na klavír. Ale bubny se mi líbily odjakživa - prohlížel jsem si katalogy, obrázky, bavilo mě to od začátku, už na základce jsme měli kapelu.
Myslíš, že je důležité hrát na nějaký další nástroj?
Je to samozřejmě plus hrát na nějaký další harmonický nástroj. Hodně jsem cvičil na piáno, skončil jsem někde u Rachmaninova preludia cis moll, které jsem sice nepřehrál celé, ale je to hodně obtížný kousek. To je takový můj nedotažený vrchol. Od té doby, co jsem v Praze, se věnuji hlavně bicím, klavír ani nemám. Ale dodá to přehled o harmonii, melodii, přehled v notách. Člověk může hrát na bicí z klavírních zápisů.
Co ti dal tvůj první učitel?
Abych pravdu řekl, učitelé mi dali jen základy, ani na konzervatoři to nebyli původem bubeníci. Neměl jsem žádného učitele bubeníka, který by tě přesně vedl a cepoval. Na konzervatoři pak za rok toho učitele předčíš a už ti nemá co dát - to je špatně. Ač mám konzervatoř, která mi dala opravdu hodně, soupravu jsem studoval spíš sám. S kamarády jsme si sháněli noty, učili se jazzové držení... Kdybys byl v Americe a měl učitele, který by tě vedl, šlo by vše rychleji a nemusel bys objevovat objevené. A za komunistů těch not zrovna moc nebylo. Navíc jsme hodně hráli na melodické nástroje, soupravě jsme tolik času nevěnovali.
Jak se tedy nejlíp naučit na bicí?
Nejdůležitější je udržet rytmus, důležitá je technika jakožto výrazový prostředek - čím víc toho umíš, tím víc si toho můžeš na bicí dovolit a vytvořit nějaký svůj názor. A začít hrát co nejdřív s kapelou a poslouchat. Ale nejlepší je mít dobrého učitele, třeba nějaký svůj vzor. Říká se, že student není nádoba, která se má naplnit, ale pochodeň, která se má zapálit. Zapálit, aby měl sám chuť cvičit, hrát. Noty už dnes nejsou problém.
Co tvé vzory?
Mám jich hodně. Nikdy jsem neposlouchal staré hráče - Najponk je všechny zná a všechny je do mě hustil - podle hry jich poznám jenom pár. Ale všem bych je doporučil. Poslouchal jsem hardrock, pak jsem přešel k bigbandům - Vlach, Brom... Na konzervatoři hned Weckl, to bylo prozření... Přehrál jsem školu Jack DeJohnetta, to mi dalo hodně. Roy Haynes, Jeff Tain Watts... Ale největším vzorem je Vinnie Colaiuta, moc se mi líbil na memoriálu Buddy Riche. Má výborně spojenou techniku s muzikalitou, vše spojuje dohromady, neruší a dovede podpořit.
Máš nějakou oblíbenou školu?
Přehrál jsem toho hodně. Určitě bych doporučil Stoneův Stick kontrol, na techniku bubínku Wilcoxona, na soupravu etudy Jima Chapina, teď vyšla i nová škola Johna Rileyho The Art of bop drumming, potom ještě zmiňovanou školu Jack De Johnetta... Mám doma i nějakou školu na nezávislost nohou. Na jazz je dobrá i škola Rick Lathama. Na názvy si bohužel nevzpomínám.
Na co hraješ a proč?
V Illustratosféře mám Pearl Prestige Session Select - mahagon s javorem. Dvacítku kopák, takový univerzál. Ten zvuk se mi líbí. Na jazz mám Remo Accousticon, osmnáctku kopák, mělčí tom tomy v obou soupravách. Činely Sabian, měl jsem to štěstí pořídit si ty nejlepší řady, mám různé barvy.
Co bys poradil začínajícím hráčům?
Určitě dobrého učitele a noty. A aby vydrželi a udělali si ze cvičení zábavu. A cvičit pravidelně, aspoň dvě hodiny denně. Na bicí se naučíš základní rytmus a můžeš jít do kapely. Ale my nemáme harmonie a melodie. Proto je potřeba hrát zajímavě rytmicky. A to je hodně těžké. Aby to bavilo spoluhráče i publikum.
Jaké máš plány do budoucna?
Hrát co nejlíp, cvičit co nejčastěji a do konce života překvapovat spoluhráče, protože v kapele je to stejně jako v dlouhodobých vztazích. Doufám, že začneme pracovat s Illustratosférou na další desce, s Robertem Balzarem jsme natočili Overnight...
Myslíš, že je možné se prosadit v zahraničí?
Myslím, že naši špičkoví hráči jsou srovnatelní se světem. Problém je, že ve velkých metropolích je velká konkurence. Každý chce hrát. Chce to mít svou tvář, kterou budeš prezentovat, být zajímavý.
Měl jsi někdy nutkání s bicími skončit?
Jistě. V podstatě vždycky, když se mi blbě hraje, dobrý pocit vydrží jen chvilku. Ale nakonec to beru tak, že mě to donutí cvičit a chci se posunout dopředu.
A co bys dělal, když ne bicí?
Postavím bubny na koncertě a pořád se na ně musím dívat, líbí se mi zvuk, to, jak bicí vypadají. Miluji bubny a nevím, co bych dělal. Asi něco s hudbou.
