Úvodní citát, který je Eddieho odpovědí na otázku, co pro něj jako původně bluesrockového kytaristu znamenal příchod k Motörhead, v podstatě vystihuje jeho pocity z konce sedmdesátých let. Jedním dechem ovšem dodává, že nejlepší deskou jeho kariéry je No Sleep 'til Hammersmith, tedy album, které natočil právě jako člen Lemmyho divokých a drsných Motörhead.
Clarke, tento jeden z nanejvýš podceňovaných a dnes už polozapomenutých kytaristů, patřil na konci sedmdesátých let k výrazným osobnostem hardrockové kytary. Úmyslně zde používám termín hardrock, protože Motörhead sami, v čele s Lemmym, naprosto odmítali jakékoli zařazování do škatulek heavy metalu. I přes některé dnes občas ještě přežívající názory, přiřazující jejich tvorbu k metalovým subžánrům, šlo svými hudebními kořeny o hodně drsně a nařvaně podaný hard rock, někdy spíše směřující až k hranicím hard & heavy. Pravda, nějaké momenty mohly navodit určitou inklinaci k speed 'n thrash 'n něco 'n atd. - metalu, ale klasická sestava s Clarkem (a potažmo i jeho nástupcem, Brianem Robertsonem z Thin Lizzy) vyrůstala zcela jednoznačně z hardrockového odkazu.
Větši důraz na svůj původní feeling mohl Eddie dát až ve své další kapele, Fastway, ale to už jsme daleko.
Tento úvod ještě zakončeme dalším obecným poznatkem. Clarke se totiž do historie rockové kytary zapsal nesmazatelným písmem svým častým užitím wah pedálu. Posunul a rozšířil vnímání o účinnosti a použitelnosti tohoto efektu a zařadil se z tohoto hlediska mezi nejvýznamnější hardrockové kytaristy.
Edward Clarke se narodil 5. října 1950 v Isleworthu. Jako teenager prošel od svých patnácti let několika studentskými kapelami, z nichž určitého lokálního významu nabyla The Bitter End. Eddie na toto období vzpomíná jako na jednu stranu neocenitelnou zkušenost, na stranu druhou neustálé harcování za "... pár mizernejch peněz. Naučilo mě to ale vážit si každý příležitosti, jak se z toho vymotat a něco dokázat." Proto ani moc nepřemýšlel, když roku 1973 dostal lano od Curtise Knighta, proslulého zejména tím, že v jeho kapele kdysi začínal Jimi Hendrix...
Curtis Knight & Zeus
U Knighta a jeho Zeus se Clarke snažil naplno rozehrát své bluesrockové kytarové cítění. Zpočátku se mu poměrně dařilo, se členy této bluesově soulové skupiny si výborně rozuměl a jako sólový kytarista se brzy stal druhou nejvýraznější osobností kapely (samozřejmě až po leaderovi). Během osmnácti měsíců s nimi sice natočil materiál na dvě alba, ale ke konci tohoto období zjistil, že většina spoluhráčů přestává akceptovat jeho stále více ke klasickému hard rocku směřující snahy. Rozhodl se tedy odejít, k čemuž mu napomohla jedna událost: "Jamoval jsem tehdy dost často s Allanem Callanem a ten mi sdělil, že se mu ve studiu na Piccadilly podařilo získat volné frekvence na jednu noc. Řekl jsem to svým dvěma kolegům od Knighta, a i když jsme neměli zpěváka a baskytaristu, podařilo se nám udělat tři čtyři dobrý věci..."
Blue Goose
Díky této události, jež proběhla vlastně během nahrávání Curtisova alba Sea of Light, vznikla další Eddieho kapela, Blue Goose. Jádro skupiny tvořili Clarke, Nicky Hogarth (key) a Chris Perry (dr), všichni od Zeus, kteří svým náhlým odchodem svého bývalého šéfa neuvěřitelně vytočili: "Řval, hrozně řval, že prý jsme ho opustili v době, kdy nás nejvíc potřeboval. Ale na to si už od dob Hendrixe mohl zvyknout, cha, cha."
I když se kapele podařilo uzavřít smlouvu s nahrávací společností, vztahy uvnitř skupiny nebyly růžové. "Modrá husa" se sice rozjela celkem dobře, její vystoupení se opírala o původní repertoár, který psal většinou Eddie, ale přesto to stále nebylo to pravé ořechové, jak si to Clarke představoval. A to včetně ohlasu publika. A tak po jedné z častých hádek (předmětem bylo neustálé půjčování si aparátu Callanem, druhým kytaristou) Eddie odešel. Kapela poté realizovala své debutové LP, které obsahovalo Clarkeovu skladbu Over the Top, prakticky jedinou silnou věc desky.
Continuous Performance
Eddie to ale pořád nevzdával. Spolu s baskytaristou Charliem Tumalhim, bubeníkem Jimem Thompsonem a Ann McCluskie (voc) založil další formaci, Continuous Performance. Podařilo se jim vyprodukovat i několik demosnímků, ale nikam to nakonec nevedlo. Skupina nezískala smlouvu, částečně i díky Clarkově hádce s managementem Anchor Records: "Neposlechl jsem totiž, co mi do hlavy vždycky vtloukal Curtis Knight. Muzikant, říkal, musí mít v sobě disciplínu, kázeň, jinak je dřív nebo později v prdeli. Nabídli mi tehdy, abych udělal přípravné sessiony v osmistopém studiu. Cože, řekl jsem jim, jen osm stop? To odmítáme. No a oni odmítli nás."
Po těchto skutečnostech se počátkem roku 1975 skupina rozpadla. Clarke se poté ještě zoufale snažil vytvořit kolem sebe nějakou skupinu, ale...
Kontaktoval opět Nickyho Hogartha a spolu zlanařili Tonyho Cussonse (bg) a Terryho Slatera (dr). Všechno ale vyznělo naprázdno a Eddie byl celým tím svým stále marným snažením natolik znechucen, že rezignoval a doslova pověsil kytaru na hřebík: "Bylo to jako neproniknutelná džungle, žádná průrva, všechno hned zarůstalo, žádné východisko..." A tak za skutečnost, že se o rok později připojil k Motörhead, může poděkovat jen a jen svému kamarádovi, bubeníku Philu "Philty Animal" Taylorovi.
Motörhead
Eddie zrovna opravoval svůj hausbót, když se za ním stavil Taylor a nabídl mu, že ho představí Lemmymu, protagonistovi Motörhead, kapely sice nedávno vzniklé, ale zato velmi razantně se snažící dostat se nahoru.
Clarke tedy nastoupil do Motörhead, ale Wallis, vida náboj, techniku a kvalitu Eddieho hry, vydržel jen jednu zkoušku a odešel. Což postavení Eddieho a skupiny vůbec neuškodilo, ba přímo naopak.
S Motörhead získala Clarkeova hra celosvětový ohlas a respekt, dokázal Lemmymu zdařile (i když ne stylově) sekundovat i ve zpěvu (např. v Step Down) a spolu s chraplavým zpěvem zcela osobitou, často akordově "řvavou" baskytarou Lemmyho a hromovými bicími "Animala" rovnocenně definoval dnes již klasický a často dodnes napodobovaný sound skupiny. Tehdy si také svým přístupem vysloužil přídomek "Fast", který více než rychlý znamená spíše precizní, dovedný, poctivý...
I když se jejich první LP Motörhead dostalo jen na 43. příčku anglického žebříčku, přesto si vysloužilo pozornost už jenom pro svůj náboj a skladby jako Motörhead či Iron Horse. Druhá deska Overkill se ale rovnou vyhoupla do Top30 (dosáhla na 24. místo) a vedle stále vyzrálejšího zvuku přinesla i hity Overkill, No Class či Capricorn. Reputace skupiny stále stoupala, trio bylo ve skvělé formě, koncertní plochy se neustále zvětšovaly, Motörhead se stále častěji účastnili proslulejších a známějších festivalů už jako headlineři a další LP Bomber tyto tendence jen potvrdilo (umístilo se na 12. pozici).
Následné album Ace of Spades je drtivou většinou fanoušků a kritiků považováno za jejich nejlepší studiový počin. Deska se vyšplhala až na 4. místo a titulní skladba etablovala Motörhead mezi ta největší jména světa hard 'n heavy. Při přípravách na světové turné si sice Taylor zlomil ruku, což přimělo Lemmyho a Eddieho spojit své síly s členkami kontroverzní kapely Girlschool při produkci žebříčkově velice úspěšného EP St. Valentine Day Massacre, ale po zhojení zranění se skupina vydala opět na cesty. Výsledkem bylo LP No Sleep 'til Hammersmith, které je obecně bráno jako jedno z nejlepších živých rockových a hardrockových alb vůbec. I umístění na 1. místě žebříčků hovořilo jasně.
Roku 1982 vyšlo Motörhead další LP, ale to již zdaleka nemělo sílu předcházejících titulů. Hlavní vinu na tom nesla stále nevraživější nálada mezi Lemmym a Clarkem. Přesto to ale ještě nějakou dobu klapalo.
Ve všeobecně nabitém časovém plánu si Eddie našel čas i na hostování - např. spolu s "Animalem" několikrát vystoupil (a nahrával) se zpěvákem "Speedy" Keenem a baskytaristou Billy Wrathem (od Johnny Thunders) v seskupení The Muggers. Roku 1982 debutoval i jako producent, kdy pomohl skupině Tank k jejich prvnímu albu (originální intro před první skladbou ilustrující feeling kapely je
rovněž jeho nápadem). Téhož roku si také stihl i zahostovat, a to u Twisted Sisters na LP Under the Blade.
Během amerického turné ale narostly rozpory mezi ním a Lemmym natolik, že v březnu 1982 ohlásil svůj záměr ze skupiny odejít. Což na začátku května uskutečnil, kdy onou pověstnou poslední kapkou byly některé Lemmyho aktivity, zejména spolupráce s Wendy O' Williams: "Iron Fist byla slabá deska, potřebovali jsme do toho pořádně šlápnout a ne se vysilovat nějakými zbytečnostmi, které by jen na chvíli zajistily zájem médií", řekl po letech Clarke.
Po oficiálních prohlášeních, plných názorů na hudební rozdíly, se tedy Eddie opět vydal uskutečnit své představy o ideální kapele...
Fastway
Svou novou skupinu založil spolu s Petem Wayem, baskytaristou od UFO (koneckonců i název kapely vznikl spojením jejich jmen). Po inzerování v hudebním tisku, že hledají další členy, jim na zkouškách prozatím vypomáhal Topper Headon, bubeník od Clash. Clarkeovo jméno ale tehdy mělo velký zvuk, takže najít odpovídající muzikanty netrvalo dlouho. Jejich sestavu tedy dotvořil Jerry Shirley (dr, od Humble Pie) a zpěvák Dave King, který jako svůj největší vzor uváděl Roberta Planta.
Složení, jež plně odpovídalo Eddieho zálibě v klasickém hard rocku, začalo pilně koncertovat a připravovat se na natáčení svého debutového alba. Ovšem těsně před vstupem do studia odešel Pete Way, aby po krátkém působení u Ozzyho Osbourna sestavil svou vlastní skupinu Waysted. Label CBS přesto kapele věřil a smlouvu s nimi uzavřel. Waye nejdříve nahradil Mickey Feat, poté Alfie Ages a nakonec Charlie McCracken od Roryho Gallaghera.
Debut Fastway si pomalu razil cestu žebříčky a nakonec se ho díky hitu Easy Living, úspěšnému předskakování Iron Maiden a AC/DC a vytrvalému koncertování prodalo na 400 000 kusů. Nebyl to sice ten úspěch, který si pořád přáli, ale přesto vytrvali a odjezdili několik dalších turné. Zejména v USA začaly mít jejich koncerty slušný ohlas, což je přimělo k natočení další desky. Ta se také povedla, Fastway předskakovali před Ratt, Scorpions, Rush a dalšími zvučnými skupinami, ale přes všechny vynikající recenze se ocitla prakticky úplně stranou převládajícího posluchačského zájmu poloviny 80. let. Síla tehdy panujícího heavy metalu se rozhodně nedala podceňovat, takže kapela s určitými názvuky hard rocku, která nemohla těžit ze svého jména a teprve usilovala o pozornost, neměla na trhu s deskami v podstatě šanci. To přimělo k odchodu Shirleyho a McCrackena.
Clarke je nahradil Paulem Reidem (bg) a Alanem Connorem (dr), přidal do sestavy klávesy (Shane Carroll) a LP Waiting for the Roar, natočeno v Abbey Road a obsahující v některých skladbách až 58členný orchestr, zaznamenalo určitý, i když už menší, úspěch. S daleko větším ohlasem se ale stále setkávaly jejich koncerty, rok 1986 strávili opět jako support AC/DC. O trochu více byla úspěšná deska, která obsahovala soundtrack k hororu Trick or Treat. LP se nakonec udrželo po 11 měsíců v amerických anketách, ale Fastway tento úspěch nedokázali zužitkovat, takže se Eddie po návratu do Anglie rozhodl ještě jednou skupinu přestavět.
Roku 1988 tedy představil nové složení, které vedle něj tvořili Paul Gray (bg, od Damned, UFO...), Steve Clarke (dr), Lea Hart (voc, dřívější textař Joan Jett), studiové sessiony obsahovaly i jména jako Don Airey (key), Neil Murray (bg) a další. Přesto následující album On Target v podstatě propadlo a Clarke opět přistoupil k přeobsazení skupiny. Nová, již hodně nestálá, sestava pak společně se členkami Girlschool natočila LP Bad Bad Girls, které se vlastně stalo jejich labutí písní. Eddie totiž, vida všechny tyto stále se stupňující neúspěchy, opět rezignoval a nasměroval svou činnost spíše na občasná vystoupení, hostování, produkci a dohled na vydávání archívních nahrávek Motörhead pro Receiver Records.
Sice se ještě jednou pokusil upoutat na sebe pozornost hudebního světa, když roku 1993 vydal své první (a jediné) sólové LP It Ain't Over Till It's Over, na němž skloubil své zkušenosti z období svého působení u Motörhead i Fastway a které rozhodně není špatné, spíše naopak; ale daleko více překvapil své fanoušky, když se 22. října 2000 ocitl na jednom pódiu s Lemmyho bandou a odehrál s nimi několik skladeb...
Kytary
Během svého působení u Motörhead byl sice Clarke znám svými Fendery Stratocastery, ale jeho nejoblíbenějšími kytarami byly vždy Gibsony Les Pauly: "Vedle Lemmyho jsem prostě nemohl nastoupit s Les Paulem. Potřeboval jsem něco, co by dobře doplňovalo jeho styl hry na baskytaru, který se často blížil spíše akordickému doprovodu než k běžné basové lince."
U Fastway se ale opět vrátil ke Gibsonům a zůstal jim v podstatě věrný až dodnes: "Vždycky jsem obdivoval Erica Claptona, když hrál u Johna Mayalla. A dal jsem si moc dobrej pozor na to, abych si zjistil, z čeho ten nádherný zvuk vlastně leze..."
Pro jeho fanoušky dodejme, že jeho sbírka čítá kolem deseti kytar: "Nejsem sběratel, ten čas raději strávím hraním. Aspoň je v mých kytarách muzika, moje nástroje nezahálejí někde v rohu pod pořadovým třímístným číslem."
Aparáty
Po většinu své kariéry Eddie používal stacky Marshall, kde, zejména v dobách s Motörhead, měl výšky vždy naplno a basy naopak stahoval častokrát až na nulu: "Kdybych vytáhl basy, tak by to kolidovalo s Lemmyho zvukem a ztratili bychom kompaktnost. Takhle to získalo obrovskou průraznost. U Fastway jsem pak měl s tímto nastavením potíže a musel jsem po těch letech s Motörhead dlouho hledat svůj zvuk."
Efekty
Clarke je svým založením spíše tradicionalista. Preferuje co největší podíl přirozeného kytarového zvuku a odmítá, jak říká, mít mezi nástrojem a stackem nějakou chemickou továrnu na zvuky: "Mým krédem je spojení kytara a aparát a mezi to snad jen ty nejklasičtější efekty. Potom je to jedině na kytaristovi, na jeho prstech, na tom, jak do toho hrábne. Jednu dobu byli všichni vedle ze zvuku Anguse Younga. Nejvíce mě pak rozesmálo, že jeden kytarový procesor měl ve své nabídce zvuk a'la AC/DC! To je nesmysl, vždyť na co Angus hraje? Jen na SG a Marshally!"
Samozřejmě, že postupem doby Clarke do svého výrazu zařadil některé krabičky, ale v podstatě zůstal svým slovům věrný. Jediným efektem, který si opravdu oblíbil, je wah pedál. Vyzkoušel jich několik (nejčastěji produkty firem Jim Dunlop a Vox) a staly se podstatnou složkou jeho výrazu. Můžeme dokonce i prohlásit, že "Fast" Eddie Clarke patří ke kytaristům, jejichž feeling výrazně obsahoval wah efekt. Clarke navíc pomohl definovat styl hry s tímto zařízením, takže mnohá jeho sóla mohou být dodnes používána jako dokonalý výukový materiál. Na rozdíl od ostatních kytaristů, kteří "kvákadlo" zařadí jen občas či v rámci několika taktů, Eddie jím dokázal nejen modulovat zvuk opakujících se sekvencí, ale používal ho i během standardních sólových linek a také i v doprovodných partech. Inspiroval tím celou řadu následovníků, takže jeho jméno patří k těm několika osobnostem, díky jimž patří wah pedál i dnes mezi nejoblíbenější kytarové efekty.
SLOVNÍKOVÉ OHLÉDNUTÍ ZA POČÁTKY MOTÖRHEAD
Lemmy (vl. jménem Ian Fraiser Kilmister), baskytarista, zpěvák, textař, leader Motörhead, majitel drsného chrapláku a jeden z nejvýraznějších hráčů na baskytary Rickenbacker. Narozen 24. 12. 1945, prošel několika místními, většinou R & B kapelami, v 60. letech střídal nejrůznější angažmá (např. u Rockin' Vickers, Gopal's Dream, Opal Butterfly...), jednu dobu dokonce jezdil jako bedňák u Jimiho Hendrixe a Pink Floyd. Roku 1971 se stal členem Hawkwind, byl autorem skladeb včetně hitu Silver Machine. Po problémech na kanadských hranicích ho kapela opustila a Lemmy založil s Larrym Wallisem (g) a Lucasem Foxem (dr) svůj soubor, který měl být původně pojmenován The Bastards. Jejich manažer ale odmítl nabízet kapelu pod tímto jménem gramofonovým společnostem, a tak došlo na přejmenování na Motörhead (podle poslední skladby, kterou Lemmy napsal pro Hawkwind). Během natáčení prvního alba byl Fox tak slabý, že ho Lemmy vyrazil a nabídl místo bubeníka svému kamarádovi, Philu Taylorovi. V tomto složení v podstatě vznikla deska On Parole, kterou ale společnost UA kategoricky odmítla - můžeme si živě představit tvář toho úředníka, který si vytáhl nejkratší stéblo a musel toto rozhodnutí sdělit Lemmymu...
A Lemmy se tehdy rozhodl přitvrdit svůj sound a zvýšit počet kytaristů.
VYSVĚTLENÍ PŘEHLASOVANÉHO Ö V NÁZVU
Jak prohlásil Lemmy, je to vlastně jak zvýraznění německého faktoru v názvu (Kilmister je mj. znám i svou zálibou v memorabiliích 1. světové války), tak i jen takový nápad, srovnatelný s přehlasovaným ö např. u Blue Öyster Cult...
HISTORICKÉ ZAMYŠLENÍ
Je velmi zajímavé, když si uvědomíte, že "Fast" Eddie Clarke hrál u lidí, na něž měl velký vliv Jimi Hendrix. Vedle Knighta to byl i Lemmy, který byl kdysi Hendrixův bedňák...
DISKOGRAFIE
A) "FAST" EDDIE CLARKE + CURTIS KNIGHT (+ Zeus):
The Second Coming (1974, Olympic/Dawn)
Sea of Time (1975, včetně rarit, CBS)
B) "FAST" EDDIE CLARKE + MOTÖRHEAD (+ výrazné kompilace a rarity, bez souhrnných vydání):
Motörhead (1977, Bronze/Chiswick)
Overkill (1979, Bronze/Essential)
Bomber (1979, Bronze/Essential)
Ace of Spades (1980, Bronze/Roadrunner)
No Sleep 'til Hammersmith (1981, live, jedno z nejlepších live rockových alb vůbec, Bronze /Roadrunner)
Iron Fist (1982, Bronze/Castle Music)
No Remorse (1984, 2LP, kompilace, zařazeny skladby i z dalších období ostatních složení, dobré pro srovnání, Bronze/Castle)
Blitzkrieg on Birmigham '77 (1989, live)
The Best of & The Rest of (1990, live, Trojan)
Stone Dead Forever (1997, kompilace, Receiver)
Take No Prisoners (1998, kompilace, Recall/Snapper)
Jailbait (1999, trochu chaotická live kompilace, Crown)
C) "FAST" EDDIE CLARKE + FASTWAY (+ výrazné kompilace, bez souhrnných vydání):
Fastway (1983, Columbia/BGO)
All Fired Up (19840, Columbia/Sony/BGO)
The World Waits for You (1986, CBS)
Waiting for the Roar (1986, Columbia/Sony)
Trick Or Treat (1986, soundtrack, Columbia)
On Target (1988, Enigma/Capitol/Griffin)
Bad, Bad Girls (1990, Enigma/Capitol)
Say What You Will: Live (1991, live, Import)
On Target: Reworked (1997, přemíchané LP On Target podle představ Eddieho, Receiver)
The Collection (2000, kompilace, Connoiseur)
D) "FAST" EDDIE CLARKE SÓLOVĚ:
It Ain't Over Till It's Over (1993, Musical Tragedies/Griffin)
E) KDE JEŠTĚ MŮŽEME NAJÍT JEHO KYTARU?
Vedle řady tematicky zaměřených výběrů i na některých lahůdkách Snakebites: A Tribute to Whitesnake (2000) či Gimme All Your Top: A Tribute to ZZ Top (2000) atd.
F) VIDEA + DVD (zařazeny i tituly, kde je pouze část Clarkeova působení): např. Live in Toronto (1986), The Best of Motörhead (1994), Best of Motörhead (2001), Ace of Spades (2005)...
