Několik vět k funku
... nikoliv k funky, to je totiž údajně přídavné jméno, ale sám se tu a tam nachytám...
Vážené dámy a vážení pánové,
i tato kapitola by mohla být daleko obšírnější. Nicméně pro začátek mi dovolte říci následující. Funk je muzika, která je dnes poměrně v kurzu, a člověk - muzikant se s ní, ať už je mu to milé nebo ne, patrně dříve či později setká. Může se stát, že neví kudy na věc. Inu, poradil bych mu stejně jako u blues - nazpět ke kořenům (ty jsou, mimochodem, s blues společné).
V popularizaci funku je v našich luzích a hájích nedocenitelným elementem Roman Holý, jehož projekty (ať už JAR, Sexy Dancers nebo Monkey Business) jsou vytvářeny se zjevným zaujetím pro styl a s velkou dávkou nadhledu, který je daný obrovskou hudební znalostí. Naši kolegové Karel Růžička jr., František Kop a Radek Kašpar na Holého deskách hrají znamenitě a přesně to, co tam patří. Za spoustu poslechů stojí také dvě sólové desky Romana Dragouna (opět Karel Růžička jr.). Nicméně bych si dovolil doporučit i něco mnohem staršího.
Například staré desky Raye Charlese a Jamese Browna, resp. pro nás deformované cokoliv s Hankem Crawfordem, Davidem "Fathead" Newmanem, Maceo Parkerem nebo Pee Wee Ellisem. Napadá mě také Lou Donaldson nebo Stanley Turrentine. Zajímavou muziku hráli varhaníci Jimmy McGriff a Jack McDuff (to mě naučil poslouchat Jan Kořínek), určitě bych také doporučil cokoliv z řady Legends of Acid Jazz vydavatelství Prestige Records (termín acid jazz byl znám již v šedesátých letech, označoval amalgám jazzu, blues, funku, co bych vám dlouho povídal, poslechněte si to, že ano...). Nebo zkuste Herbie Hancocka ze sedmdesátých let, jeho deska Headhunters je považována za jeden z pilířů fusion (saxofon - Bennie Maupin). Pak jsou tu také Brecker Brothers a Tower of Power. A muzikanti z New Orleans - kapela Astral Project, kytarista Charlie Hunter... zkrátka, není toho málo.
Ale abychom si také zahráli
Dnešní cvičení bylo inspirováno velkým saxofonistou Eddie Harrisem (1934-1996).
Je založeno na jednoduchém principu. Naše sólo jako by obsahovalo dvě nezávislé linky - doprovodnou a sólující (Harrisovi za to děkují i takoví pantátové jako Michael Brecker, Bob Mintzer nebo Bill Evans). Jakpak to ten Doležal myslí?
Vybereme si třeba i velmi jednoduchý motiv (obr. 1). Tento motiv se nám bude v našem hraní pravidelně vyskytovat, ovšem, abych tak řekl, obetkáván sólem samotným (obr. 2).
Ve třetím příkladě jsem se pokusil ukázat, jak motiv přizpůsobit změnám v harmonii. Schéma je velmi jednoduché, obsahuje pouze základní harmonické funkce.
Vycházel jsem z materiálu, který jsem doporučoval i pro bluesovou improvizaci - už pro ty výše zmíněné společné kořeny. Tzn. použil jsem durovou stupnici (ovšem s malou septimou, aby nevznikla disonance se znějícím akordem, velká septima se objeví pouze jako průchod u C#7), obohacenou blue tóny (to je to a nebo c ve F#, například).
Proč jsou ta tři cvičení ve F#? Za to, přátelé, nemůžu. Tam, kde my hrajeme F#, hraje kytara E nebo A (nevím, jestli máte tenorsaxofon nebo altku). Nám pak nezbývá, než se s tím vyrovnat...
Těším se na vaše připomínky...
Mějte se úžasně!
