V rámci našeho seriálu se dnes opět budeme věnovat dalšímu pokračování článku Rockové styly - Přehled vývoje rockové hudby za posledních 40 let z Muzikusu č. 1/2003, který byl zamýšlen jako nultá, úvodní studie k dalším dílům s touto tématikou. Předeslal jsem detailnější přístup k nejvýraznějším hudebním žánrům.
Protože jste si již u předchozích dílů zvykli na určitý postup, v rámci přehlednosti a návaznosti se tohoto přístupu budeme držet i dnes. Znamená to tedy, že vedle komplexního zhodnocení a obecné charakteristiky new wave si přiblížíme jednotlivé vývojové nuance stylu, vedle typických (či díky určitým zvláštnostem tohoto žánru spíše výraznějších) představitelů a jejich tvůrčího odkazu se zmíníme i o zástupcích, kteří svým přístupem stojí či stáli na samém okraji tohoto hudebního směru. Vedle dalších faktů bych vás také rád upozornil na dvě tabulkové přílohy, které podstatnou měrou doplňují zobecňující text článku a co nejpřehledněji dokreslují celkový obraz vývoje stylu. První tabulka A, která doplňuje tento díl, prezentuje jednotlivé etapy vývoje stylu včetně dobového zařazení nejsignálnějších alb, druhá tabulka B, uvedená až příště spolu s druhým dílem článku, pak představuje pohled na vývoj a postavení jednotlivých kapel a osobností žánru.
Stejně jako v předchozích dílech i zde pak naleznete řadu dalších nezbytných příloh s rozšiřujícími poznatky o new wave jako celku včetně již obvyklé a z hlediska pochopení dalších aspektů tohoto stylu velmi podnětné přílohy se statistikou nejčastějších sestav novovlných skupin (tu naleznete na konci druhého dílu).
Ještě předtím, než se obrazně řečeno ponoříme do "nových vln" svérázné hudby některých vizionářů přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, připomínám, že pro názornější, ucelenější a přehlednější pohled na mnohdy velmi složité předivo vývoje hudby, pro kterou se vžil shrnující název rock, je dobré uvádět si články s touto tématikou do vzájemné souvislosti.
Charakteristika, vymezení stylu
Charakterizovat new wave jako hudební styl je velmi ošemetná záležitost, protože se tímto pojmem může obecně vysvětlovat prakticky každý nový trend hudby, nejen jako samostatný, nově vzniklý žánr, ale i takový, který se objeví v rámci nějakého již zaběhnutého stylu. My se ale dnes budeme zabývat tím, co si většina rockových fanoušků pod pojmem "nová vlna" představuje, totiž stylem hudby, který přinesl na základě všeobecných změn v hudebním světě zcela svérázné a mnohdy velmi rozmanité postupy a často vysoce osobitý feeling. Hlavní fázi lze časově vymezit do období od poloviny sedmdesátých let do poloviny let osmdesátých.
A) Hledisko první: historie
Polovina sedmdesátých let byla všeobecně ve znamení velmi silných změn, které nepřehlédnutelně změnily dosavadní hudební scénu. Část mladé generace přestala být spokojena s převládajícími a mnohdy již značně odosobněnými mamutími koncerty zavedených hvězd a začala stále silněji vyhledávat hudbu, která by jí byla blízká po všech stránkách. Prostě nechtěla se již zamýšlet nad vynikajícími instrumentálními výkony rockových virtuózů, odmítala přemýšlet o složitých, rozkošatělých a dlouhých kompozicích, nepotřebovala se vciťovat do pódiových improvizací, nehodlala se zabývat pro ně překomplikovanými texty plnými obraznosti a jinotajů, nebavilo ji pozorovat umělce odněkud zdálky, přes celý stadión, s dalekohledem na očích - prostě vyžadovala energii, akci, možnost být "in". A právě tehdy udeřil svou silou punk (podrobněji jsem jednotlivé příčiny objasnil v Muzikusu 2/2005). Jenže určitá část muzikantů si velmi brzy (prakticky během jednoho roku) začala z hlediska instrumentální stránky uvědomovat, že punk, jakkoli halasně proklamující své názory, rozhodně nevyřešil otázku, jak dál. Nestačilo už jen kritizovat, musela se i ukázat cesta. A tak se nejdříve po vyloženě hudební (instrumentální i kompoziční) a v těsném závěsu i po textové stránce začíná objevovat řada skupin a interpretů, kteří svou tvorbou odlehčují zarputilou složku punkové revolty a znovu upozorňují na základní složky hudby jako takové.
B) Hledisko druhé: hudební stránka, skladba
I když několik následujících bodů můžeme brát jako obecnou charakteristiku stylu new wave, je nutné si uvědomit, že právě velká variabilita tvorby některých souborů mohla z těchto "mantinelů" vybočovat - ať už programově či běžným vývojem skupiny.
B.1) Kytara v novovlných souborech zaznamenala oproti předcházejícím obdobím velmi svébytný posun ve vývoji hry. Když pomineme skupiny, které tento nástroj v podstatě vymazaly ze svého výrazu, tak se kytara projevuje zejména svým přirozeným, čistým zvukem, který jednoznačně převládá nad zkreslenými rejstříky. Ať už byl tento "clean sound" následně upraven jakýmikoli dalšími (většinou modulačními) efekty (v některých kapelách napomáhající zvýraznění celkového, do kláves laděného, vyznění), pravda je, že právě návrat k čistému zvuku kytary byl jeden z hlavních poznávacích znamení stylu.
Celkově zde pak můžeme vyčlenit tři základní oblasti hry, kdy kapely stavěly na přímočařejším, rockovějším a tím i kytarovějším soundu (např. Pretenders), vedle doprovodu kladly velký důraz na vyhrávky (např. Roxy Music) či vytvořily svou tvorbou a neoddiskutovatelnými instrumentálními schopnostmi svébytné kategorie, které se následně staly vzorem pro celou řadu dalších souborů (např. Skids, Police, U2, Cars...).
B.2) Dalším výrazným bodem z hlediska postavení kytary v nové vlně je zvýraznění úlohy doprovodu. V podstatě se dá říci, že se v tomto období opět otevřela a vzápětí i završila otázka úlohy kytary a jejího vztahu k doprovodu a sólům či vyhrávkám. V novodobé historii kytary se tato otázka dá vysledovat již v přístupu osobností jako Keith Richards (Rolling Stones) či Pete Townshend (Who). New wave podtrhla význam doprovodu, zvýraznila úlohu vyznění celých akordů (power chordy čili "poloakordy" ustoupily do pozadí), prozvonila tak celý sound a v návaznosti na vyhrávky či sólové party, které byly postaveny spíše na obratech akordů v polohách než na samostatných linkách, obrátila opět pozornost ke kytaře jako nástroji.
Tím dala nepřímo i další podnět k různým přelaďováním potahu, častějším výměnám nástrojů na jevišti a jejich úpravám (zejména v období new romance) a k opětovnému rozšíření práce s efekty a jejich využitím.
B.3) Z hlediska přístupu ke stylu hry zde ani nešlo o instrumentální dovednost jako takovou (samozřejmě až na výjimky a'la Police), ale spíše o nápad, pocit, vizi, svou nezastupitelnou úlohu zde sehrálo opakování frází a jejich stupňování (po stránce instrumentace, nikoli hráčsky).
Techniky hry jako bend-on + release bend (+ pre-bend-on) (ohýbání + stáhnutí), bottleneck slide, whammy a další výrazně ustupují do pozadí nebo úplně mizí (arpeggia, tapping, hrábnutí), na samý základ způsobu hry jsou vymezeny hammer-on + pull-off (příklep + odtah), volume, oktávová hra, trylek, flažolety, tlumení (+ škrtání, škrábání), větší důraz se klade na hru prsty, slide bez bottlenecku, vibrato (zejména prstové), poctivé trsátko, prostě tvorba přirozeného tónu při jeho plném vyznění je v popředí zájmu.
B.4) K dalším základním charakterizujícím prvkům bychom měli zařadit:
B.4.1.) Obrovský nárůst úlohy kláves a zejména syntezátorů (včetně zařazení automatických bubeníků atd.), kdy některé skupiny či osobnosti na jejich možnostech přímo vystavěli svůj feeling (Gary Numan, Brian Eno, Kraftwerk...)
B.4.2) Na jedné straně důraz na civilnější projev (zejména ve zpěvu) a na druhé straně (v pozdější fázi) snaha o odtažitost od skutečnosti (zejména v textech, např. u "nových romantiků" včetně výpravnosti scény a image kapely)
B.4.3) Zařazování jiných druhů a stylů hudby a jejich vzájemné ovlivňování, jako např. reggae (např. Police, Beat, UB40), popěvky a'la 60. léta (Blondie, B-52's...), rhythm and blues (Ian Dury...), směřování do melodických postupů pomp rocku (Cars...), výraznější písničkové struktury jako takové (Squeeze...), industrial (Killing Joke...), psychedelie (Blurt...), přímo ukázkovou syntézu všech možných vlivů bychom našli ve své době např. u Talking Heads...
B.5) Skladba jako taková zaznamenává vzhledem k předcházejícím snahám poloviny sedmdesátých let promyšlenější stavbu (i z hlediska aranžmá), rozevlátost forem (i stylově), ale také absenci silnějších nápadů a postupů. Když si odmyslíme synth-popové popěvky seskupení, která přímo či nepřímo vzešla z této doby, a výjimky typu Police či U2, leckteré snahy o nový přístup byly poznamenány pouze dobovou platností určitých skladeb. Svým vlastním vyzněním v podstatě samy sebe v dalších dekádách odsoudily k zapomnění.
Když tento aspekt srovnáme s punkem, byl na tom obecně lépe, protože přes svou poměrně rychlou vyhořelost poskytl velké množství syrového materiálu, který si po letech sám vyžádal další zpracování (stačí si uvědomit, že přes určitý vliv na styly přelomu 80. a 90. let se neo, new či pop punk a jeho revival setkal s daleko masivnějším zájmem než "nová vlna nové vlny" devadesátých let).
Muzikanti new wave nejen propátrali nová území a neotřelé přístupy, ale své snahy dovedli až na samý okraj možností zpracování tématu. Tam už se toho nedalo moc dodat, zvláště, jak znovu zdůrazňuji, při všeobecné absenci silnějších nápadů z hlediska skladby/písně/riffu.
C) Hledisko třetí: kapela
C.1) Vzhledem k jednotlivým muzikantům bychom se měli zmínit i o dominantním podílu multiinstrumentálních schopností většiny členů souboru. Schopnost hrát na více nástrojů (a to nejen ve studiu, ale i live) přímo prezentuje celou jednu stránku new wave, kdy přílišná specializace na jeden nástroj a jeho možnosti (zejména po stránce instrumentální) nerezonuje s tehdejší snahou o zcivilnění projevu a přiblížení myšlenek interpreta k posluchači.
C.2) Stranou našeho zájmu nesmí zůstat ani hledisko úlohy kapely jako celku. Právě tento aspekt je dalším důležitým charakterizujícím bodem new wave, kdy (aspoň zpočátku) jednotliví instrumentalisté ze souboru nevyčnívají a zachovává se tak pohled na skupinu jako jednolitý, kompaktní celek.
Velmi brzy se ale projevilo, že šlo o dvojsečnou záležitost, protože právě nedostatek výrazných osobností se podepsal na trvanlivosti kapel a jejich původních myšlenek, takže postupem doby často docházelo k tomu, že skupiny (či osobnosti) po letech existence ve snaze dobrat se nějakého úspěchu začaly více sledovat trh a podvolily se nárokům nahrávacích společností. Pouze kapely, jejichž základ tkvěl vedle programového hnutí oné doby i v precizních muzikantských a skladatelských základech jednotlivých členů, přetrvaly faktický konec nové vlny a (aniž by svůj feeling nějak zkomercionalizovaly) udržely se v celkovém kontextu hudby až dodnes (či jejich odkaz) - viz např. U2, Police, Blondie...
C.3) Měli bychom se také zmínit i o výtvarné součásti koncertů a úloze image členů kapely zejména v pozdější fázi new wave, u "nových romantiků". Drsný předobraz rockera (či dobově spíše punkera) byl nahrazen mnohdy éterickými zjevy, ke slovu přišly opět kostýmy, líčidla a hlavně účesy, jejichž tvar byl neméně fantaskní než úbory jejich nositelů (není pak chyba domnívat se, že z tohoto úhlu pohledu lze již spatřovat základ v představitelích glam rocku).
D) Na rozdíl od některých ostatních, námi již definovaných, stylů zde nebudeme zvlášť ani rozvádět hledisko oblasti; americká a anglická scéna (vedle dalších včetně německé a francouzské) se ve svém komplexním projevu v zásadních bodech intencí stylu nijak zvlášť nelišila. Velice obecně můžeme jen prohlásit, že anglická scéna byla už jen díky dalším vývojovým zvláštnostem stylově bohatší než hudba v ostatních oblastech. Ovšem záleží na úhlu pohledu (viz např. experimenty amerických Pere Ubu).
Zde bychom se mohli zastavit, protože jakékoli další charakteristiky by mohly být z hlediska jednotlivých stylových nuancí již zavádějící.
Kořeny stylu a jeho zrod
Vedle logických předpokladů, vzešlých z odkazu hudby období šedesátých let a první poloviny let sedmdesátých, můžeme vidět hudební zdroje new wave z několika úhlů.
Za prvé je nutno uvést punk (s celou jeho filozofií), paradoxně se podílející díky svému přístupu (včetně společenských ideí) na vzniku nové vlny, tedy fenoménu, který ho mohl doplňovat ve velmi málo bodech (aspoň na samém začátku), ale jenž ho postupem času spíše výrazně negoval.
Dalším výrazným prvkem byly soubory německé provenience (občas označované termínem kraut rock), které ve své tvorbě spojovaly studené až nihilistické zvukové plochy se strojovou rytmikou (Kraftwerk) včetně vlivů space rocku a rockového impresionismu (Tangerine Dream).
Svou úlohu tehdy sehrál i naplno se rozvíjející styl disco hudby se svou jednotvárnou rytmikou, stranou nemohou zůstat ani pubrockové soubory (Bees Make Honey, Dr. Feelgood, Chili Willi, raný Ian Dury, raní Squeeze...) s přímočarou, nekomplikovanou hudbou. Hodně vlivů přinesl i přístup "věčného originála", Davida Bowieho, jehož desky Low (1977), Heroes (1977) a Lodgers (1979) se staly jedním z podnětů nové vlny. Vznikající styl výrazně ovlivnila i tvorba Roxy Music, kapely, která se pak stala sama jednou ze základních představitelů tohoto hudebního stylu (zde bychom vedle Ferryho a Manzanery měli vypíchnout osobnost Briana Eno, výrazného experimentátora na poli možností syntezátorů), neměli bychom v těchto souvislostech zapomenout ani na vklad Johna Calea, který se po aktivitách se studiovou formací Chrome stal jedním z nejznámějších producentů new wave.
Proto new wave: rozjezd a hledání výrazu
Na konci první poloviny sedmdesátých let tedy dochází k vstřebávání předchozích vlivů a jejich zhodnocování a přetavování do nových postupů a neotřelých výrazů. Budoucí protagonisté stylu se v tomto období nijak neprojevují, dochází teprve k jejich formování a k prvnímu ověřování jejich přístupu. Tangerine Dream a Kraftwerk sklízejí ohlas, Roxy Music šokují alby Country Life a Siren a začínají se pomalu rozjíždět i američtí vizionářští Devo, kteří, ač ovlivněni tvorbou Kraftwerk, stavějí svůj výraz i na kytarách.
New wave - 1. klasické období: zrod
V letech 1976 a 1977 se tak rodí styl, který je zpočátku velmi syrový, neučesaný, ale který na sebe právě těmito ingrediencemi výrazně upozorňuje okolní hudební svět. Zrodilo se prostě něco nového, co se rychle dralo dopředu. V USA o sobě dávají vědět Television s romantizujícími vizemi o New Yorku, své první úspěchy začínají sklízet s avantgardními postupy zprvu lehce koketující kytaroví Blondie s Debbie Harry za mikrofonem, v Anglii se odvazuje Ian Dury s The Blockheads a velmi energicky nastupují Xtc s výraznou složkou kláves. Na první pohled chudý výčet (doplněný např. francouzskými Télephone) bychom mohli doplnit celou řadou dalších, později velmi vyhlášených skupin, ale ty, ač v tomto období již aktivní, přece jenom své úspěchy nasbíraly až v další fázi vývoje žánru.
V příštím pokračování si tedy přiblížíme nejen "zlatou éru" tohoto stylu včetně vzniku a projevu dalších vývojových nuancí, ale zhodnotíme si postavení nové vlny až do dnešních dnů. Čekají vás tedy i další přílohy (včetně statistiky nejčastější sestav) a Tabulka B.
