5/2009

Editorial

  • Přiletěl jsem z Miami, kde bylo dvacet šest nad nulou, do vymrzlého New Yorku, mínus osm. Paráda. Od mého rozhovoru s Les Paulem uplynuly téměř dva roky. Za tu dobu jsem byl v NYC mnohokrát, ale pokaždé se mi nějak vyhnuly pondělky, jediný den, kdy Les Paul stále ještě ve svých devadesáti čtyřech letech hraje. Zašel jsem několikrát i do Iridia, ale nechtěl jsem tam Muzikus jen tak nechat, těšil jsem se, že ho předám osobně. Povedlo se.

    Les Paulovy pondělky v Iridiu stále patří v NYC k neuvěřitelně navštěvovaným událostem. Padesátimetrová fronta, která se tvoři zhruba hodinu před zahájením koncertu. Podle pravidel klubu se po naplnění kapacity dveře beznadějně zavřou, a kdo se dovnitř nedostal, má smůlu.

    Les je ten večer nastydlý a hned na úvod je dav upozorněn, že setkání po koncertu z důvodu nemoci není možné.

    Zašel jsem za jeho basistkou Nicki Parrot, poznala mě a jdeme spolu za Les Paulem do šatny. Předávám mu Muzikus. Usmívá se a pozorně si prohlíží každou fotku a listuje časopisem. Pak se na mě podívá a říká mi: „To mám radost, Karle, že to vyšlo. A titulní strana!“ Nejdřív jsem si myslel, že si dělá legraci, ale myslí to vážně. Vyptává se, co se za ty dva roky stalo nového, a taky povídá, jak stále řeší nějaká nová vylepšení na kytarách.

    Přichází kytarista Lou Paollo a pianista Colianni podívat se na Muzikus. Dávají mi adresy, že ho chtějí taky do svých archivů. Na závěr mi Les píše do Muzikusu: „Pro Karla – děkuji ti, příteli.“

    Koncert je senzační a Les si to užívá. Očividně se mu ulevilo. Že by z radosti z Muzikusu?

    Svítá naděje, že po koncertu půjde mezi lidi. Napočítal jsem kolem deseti kytaristů, kteří se svými nástroji čekají, že jim je Les ten večer podepíše. Ještě odbíhám do šatny rozloučit se s ním a s celou kapelou… opět nezapomenutelný zážitek.

    Elektronické vydání
Karel Růžička
Karel Růžička, 5. 5. 2009

Články v tomto čísle