Kytaroví velikáni - Duane Allman

Konečně se v rámci našeho seriálu dostávám k osobnosti, kterou jsem sice v minulosti již několikrát zmínil, ale vždy šlo spíše o povšechné informace, které jsem po jejich uvedení vždy sliboval podrobněji rozpracovat do Kytarových velikánů. Dlouho se pak na tohoto giganta slide kytary a určujícího člena klasiků jižanského rocku, Allman Brothers Band, nedostávalo. Takže když jsem před nedávnem objevil tento svůj dluh, spěchám ho rychle napravit. Duane Allman si totiž naši pozornost více než jenom zaslouží...

Duane Allman je totiž velkým pojmem nejen z hlediska southern rocku, ale i z pohledu na dějiny rockové, či chcete-li, raději elektrické kytary vůbec. Jeho vklad do dějin rocku není postaven pouze na určujícím členství v Allman Brothers Band, ale právě i na způsobu hry s bottleneckem, vytváření tónu a zařazení výrazu do celkového pojetí skladby, který nejenže přesahoval tvorbu jeho skupiny, ale navíc se výrazně podepsal na tvorbě mnoha osobností, s nimiž spolupracoval. Ustanovil jednu ze základních platforem vstupu slide hry z oblasti blues a jeho forem do rockové hudby jako takové.

Ještě lepší bude, když si pro názornost uvedeme ty nejvýraznější muzikanty, kteří se k odkazu Duane Allmana hlásili jako k určujícímu základu svého feelingu. Patří sem totiž kupříkladu Derek Trucks, Dickey Betts, Rory Gallagher, Gary Rossington a řada dalších. A pokud si ještě k tomu uvědomíme, že za velmi krátký úsek své činnosti, násilně přervané předčasnou smrtí, stačil realizovat skoro tři stovky skladeb, spolupracovat s více než čtyřiceti interprety a hostovat na více než stovce alb...

Duane Allman tak patří spolu s Dickeym Bettsem mezi elitu kytaristů jižanského rocku. Z hlediska vlivu na svět kytary obecně pak ze států Jihu tuto dvojku nezaměnitelně doplňuje Gary Rossington, Billy Gibbons a Warren Haynes, z dalších výrazných pak můžeme jmenovat Allena Collinse, raného Stevea Morsea, Toye Caldwella, Lese Dudka, Ricka Medlockeho a jen několik málo dalších.

Howard Duane Allman se narodil 20. listopadu 1946 v Nashvillu v Tennessee. Když mu byly tři roky, jeho otec byl zavražděn a rodina se z Norfolku, kde do té doby žila, přestěhovala zpět do Nashvillu. Zde se svou matkou Geraldinou Allman a mladším bratrem Greggem vyrůstal až do roku 1957, kdy se přestěhovali do Daytona Beach na Floridě.

První kapely

Ve čtrnácti letech se Duane začal zajímat o kytaru. Podnětem mu byl jeho bratr Gregg, který zkoušel hrát country a standardy starého akustického blues. Mezníkem se stala i jedna návštěva příbuzných v Nashvillu, kdy se oba chlapci dostali na koncert B. B. Kinga. Duaneho koncert tak vzal, že, jak Gregg vzpomíná, otočil se k němu a řekl: „Dostaneme se tam, kde je i tady ten.“

Samozřejmě, že následovaly první pokusy o skupiny. Roku 1961 hráli Duane i Gregg v Y Teens, o dva roky později to byla kapela The Shufflers, během dalšího roku si oba příležitostně zahráli s House Rockers, občas uváděnými i pod názvem The Untils, od září 1964 do zimy 1965 to byla skupina Sweet William & The Stereos. Šlo vyloženě o lokální záležitosti. První výraznější formací, kde na sebe oba, Duane i Gregg Allmanovi upozornili, byli The Escorts s Van Harrisonem (bg) a Maynardem Portwoodem (dr). Skupina začala více koncertovat, vedle přebíraných věcí se objevovaly i zralejší pokusy o vlastní tvorbu. Duane, v předtuše rychlejšího vývinu, opustil školu a začal se ještě intenzivněji věnovat kytaře. Právě z tohoto období pochází výrok, který jsme uvedli na úvod článku.

Allman Joys

The Escorts se pod stále silnějším vlivem osobností obou bratrů vyvinuli do sdružení The Allman Joys. Skupina začala intenzivněji koncertovat, překročila hranice regionu a její rádius nakonec obsáhl většinu lokalit jihovýchodu, zejména pak kolem Nashville a St. Louis. Kapela se v srpnu 1966 dokonce dostala i do studia, ale nahrávky se nesetkaly s odpovídajícím zájmem, a to ani ze strany labelu (kompilace těchto snah vyšla až roku 1973). Stálost sestavy tímto faktem dosti utrpěla, a i když Allman Joys vystupovali dál, oba bratři cítili, že změny na sebe nedají dlouho čekat. Kapela začala procházet výraznými personálními změnami, z kvarteta se rozrostla až na septet, během necelého roku ji tvořili opět jen čtyři členové.

Na přelomu let 1966 a 1967 se Duane i Gregg Allmanovi rozhodli, že Allman Joys už nemají budoucnost. Rozhodli se změnit nejen název, ale i svou základnu. Hodně tomuto faktu napomohlo i nové složení kapely, které ještě pod starým názvem realizovalo několik úspěšných koncertů. V sestavě Duane, Gregg (key, voc), Paul Hornsby (key), Mabron McKinney (bg) a Johnny Sandlin (dr) to nejdříve zkusili jako Allman-Act, poté i Almanac, ale nakonec se rozhodli pro úplně nový název a zcela nové působiště.

Hour Glass

Na začátku roku 1967 se skupina stěhuje do Los Angeles, kde začíná působit pod názvem Hour Glass. Během necelých dvou let stále se měnící sestava sice natočí dvě alba, ale ta nechají veřejnost chladnými. Na vině je i label Liberty Records, který se snažil skupinu orientovat spíše do popové oblasti hudebního spektra, což silně kolidovalo s představami Duaneho a jeho bratra. Společnost se v podstatě chtěla skupiny zbavit, zvláště poté, co jim Hour Glass nabídli další album, více orientované do blues a blues rocku. Bezvýchodná situace se nakonec vyřešila tím, že kapela zastavila svou činnost a Duane, tehdy již žádaný studiový muzikant, se zcela zaměřil na hostování na nahrávkách jiných umělců. Potom ale došlo k zásadnímu zvratu.

Právě v této době a při těchto sessionech se Duane setkává s Philem Waldenem (bývalý manažer Otise Reddinga), který hodlal rozjet svou novou vydavatelskou značku Capricorn Records. Walden, kterému se Allmanova hudba jednoznačně líbila, ho přemluvil ještě k jednomu pokusu vytvořit kapelu, která by hrála vyloženě to, co Duane chtěl.

Allman Brothers Band

V březnu roku1969 tak vzniká skupina Allman Brothers Band. Její základ vedle obou bratrů tvoří bubeník Jaimoe Johnson (z předchozích kapel George Woods And The Sounds of Soul, Ted Taylor, Otis Redding, Joe Tex, Bob And Jai, poté studiový muzikant), bubeník a perkusionista Butch Trucks (z The Vikings, Echoes, Jacksonville Symphony Orchestra, The Bitter Ind, The Tiffany System, The 31st Of Febuary), baskytarista Berry Oakley (The Shanes, Roemans, Bittersweet, Blues Messengers, Second Coming) a kytarista Dickey Betts (The Jokers, Soul Children, Blues Messengers, Second Coming).

Skupina se po sérii stále častějších a stále více navštěvovanějších koncertů zavřela do studia a na podzim roku 1969 jí vyšel stejnojmenný debut. Vedle jednoznačné pohody, která se při poslechu z této desky jen hrne (což koneckonců platí pro většinu jejich alb), je na výsledku hodně znát i skutečnost, že skupina měla svůj repertoár zažitý. Vždycky mě při poslechu těchto desek napadá termín „nespěchání nikam“. Souhra, hraní jeden na druhého, sóla spíše ve stylu jamování než striktně postavených linek a postupů, jejich rozsah, prostor pro všechny členy kapely... Stačí si jen poslechnout např. Whipping Post či Trouble No More. Už zde je také znát výborná souhra obou kytarových protagonistů. Druhé album sklidilo značný úspěch, značná část fanoušků považuje právě tuto desku za nejlepší studiový počin Allmanů. Z hlediska celkového ohlasu pak ale oba tituly zastínilo následující koncertní dvojalbum At Fillmore East, které je všeobecně počítáno mezi nejlepší live rocková alba vůbec. Vynikající improvizace, čítankové ukázky sólových partů - to jsou jen některé atributy tohoto díla.

Deska vynesla skupinu do popředí zájmu rockové scény a zdálo se, že má před sebou skvělou budoucnost. Jenže... Jenže v podstatě jen měsíc po vydání At Fillmore East, 29. října 1971, se Duane Allman zabil při motocyklové havárii, necelý měsíc před svými pětadvacátými narozeninami. Před skoro 38 lety se tak uzavřel příběh vynikajícího muzikanta, který inspiroval celé generace dalších umělců a který dodnes oslovuje další a další kytaristy.

Kytary

I když je Duane Allman nejvíce znám s Gibsony, a to s modely SG a Les Paul, nebyly to vždy jeho základní značky. V období formací Allman Joys a Hour Glass byla jeho hlavní kytarou Fender Telecaster s krkem ze Stratocastera. V době, kdy začal jako studiový muzikant intenzivně rozjíždět řadu svých spoluprací a hostování, používal ’54 Fender Stratocaster.

Teprve až po startu Allman Brothers Band přešel na Gibsony, a protože se právě toto období stalo pro něj tím nejslavnějším a nejzákladnějším, je jeho tón po právu spojován právě s touto značkou. Z Gibsonů si nejdříve oblíbil nízkolub ES-345, na který hrál na debutovém albu, a poté pak zejména masivy, konkrétně ’57 Les Paul Standard Goldtop (sér. číslo 7 3312) se snímači PAF a ’58 Les Paul Standard tobacco sunburst (na albech At Fillmore East a Eat and Peach) včetně modelů ’59 Les Paul Standard cherry sunburst a ’61 SG.

„Esgéčko“, které se pro něj stalo v podstatě ještě typičtějším než Les Pauly, dostal vlastně jako dar od Dickeyho Bettse. Ten mu ho věnoval právě z důvodu hry s bottleneckem.

Kytary měl laděny standardně, občas použil open-E ladění (Statesboro Blues, Done Somebody Wrong, One Way Out, Trouble No More, Drunken Hearted Boy, Stand Back, Don’t Keep Me Wonderin’ a Little Martha)

Aparáty

V tomto případě, stejně jako u kytar, také došlo během jeho kariéry ke změně, a to v návaznosti na výměnu značek kytar. V období, kdy hrál na Telecastera a Stratocastera, měl za sebou nejdříve Vox Super Beatle a poté Fender Twin s reproduktory JBL. Poté, co přešel na Gibsony, začal hrát na stacky Marshall, a to nejdříve stowattové. Z praktických důvodůbrzy přešel na padesáti wattové aparáty, aby mohl docílit plně zkresleného tónu, aniž by musel před z tohoto důvodu naplno vytavenou stowattovovu lampovou hlavou „utíkat bokem“. Bedny nebyly osazeny klasickými Celestiony, ale JBL-D120, což byl další důvod výjimečnosti Allmanova zvuku (Dickey Betts toto osazení používal také).

Vedle Marshallů se ale vracel k aparátům Fender. Buď při změně kytary (zejména ve studiu) nebo na některých sessionech (jako např. v Layla, kdy hrál na Fender Champ).

Efekty

Krabičky nehrály v jeho feelingu zásadní roli. Můžeme se tak zmínit maximálně o fuzzu Dallas Arbiter Fuzz Face, které ve snaze o „zahuštění“ zvuku používal mezi stratocasterem a Twinem. Zajímavostí pak je, že do něj rád vkládal již skoro vybité 9V baterie, což vysvětloval tím, že se tak vytváří měkčí zvuk, který jen tak lehce ale potřebně „nakopne“ crunch z komba.

Vítězslav Štefl

Čím, jak a proč slide u Duaneho?

Existují dvě verze, proč se Duane soustředil na bottleneck a slide hru. Obě praví, že Gregg svého bratra přišel navštívit na jeho 22. narozeniny. Duane byl nemocný, měl horečku, takže mu Gregg přinesl Coricidin, lahvičku léků. Až do tohoto okamžiku se verze shodují. Dál to ale pokračuje pokaždé jinak.

Jedna verze uvádí, že Gregg ve snaze Duaneho nějak povzbudit ho vytáhl z postele do místního baru, kde, po menším posilnění, ho vyhecoval sednout si na umělý hřbet býka napodobujícího pohyby při rodeu. Duane spadl a natolik si pohmoždil prsty levé ruky, že nemohl hned hrát na kytaru. Po návratu domů vysypal lahvičku léků, navlékl si ji na prsteníček - a už si na to zvykl.

Druhá verze říká, že Gregg přinesl bratrovi album Taj Mahala. Když po poslechu musel jít k telefonu, Duane vysypal lahvičku, odloupal štítek a začal improvizovat na Statesboro Blues, klasiku od Blind Willieho McTella, kterou Mahal na své album převzal.

Takže kdo ví... V každém případě si ale můžeme být jisti alespoň tou lahvičkou Coricidinu.

Kterak vznikla jižanská legenda

Duane se během práce ve studiu pro label F.A.M.E. seznámil s Jaimoem Johnsonem (dr). Oba,´se na naléhání Phila Waldena rozhodli vytvořit kapelu, která by byla zcela dle Allmanových představ. Spolu s Berrym Oakleym (bg) chvíli jako trio jamovali, ale Oakley se nakonec vrátil zpět do Second Coming, k Dickeymu Bettsovi. Na začátku března se Duane a Jaimoe spojili s dalším bubeníkem, Butchem Trucksem. K těmto třem se nakonec Oakley vrátil a přivedl sebou další členy Second Coming, Dickeyho Bettse (g, voc) a klávesistu Reeseho Wynanse. Po intenzivních zkouškách se nakonec objevil i Gregg Allman, který nahradil Wynanse (ten se neztratil, proslul mj. jako člen Double Trouble, sestavy kolem Stevieho Ray Vaughana).

ABB po tragédii

Kapela pokračovala dál (a byla stižena další tragédií, když Oakley zemřel o třináct měsíců později, také na motocyklu, pouhé tři bloky od místa, kde havaroval Duane), vyprodukovala řadu velmi úspěšných nahrávek (jedním z nejvýraznějších alb bylo kupříkladu Brothers and Sisters) a uvedla na kytarový piedestal Dickeyho Bettse, který převzal Duaneův odkaz, včetně řady slide partů.

Skladatelská invence ale stále slábla, v květnu 1976 pak ABB přestali existovat. Sešli se opět 16. srpna 1978. Po řadě spíše slabších desek se kapela 23. ledna 1982 rozpadá podruhé. Tentokrát se schází až 28. června 1989 a její složení, doplněné o vynikajícího kytaristu Warrena Haynese, se ukáže jako velmi životaschopné. Po řadě dalších, zejména personálních, excesů se skupina orientovala spíše na koncerty.

Specifika hry Duane Allmana

Vedle základních pravidel držení bottlenecku a tvorby tónu jsou pro Allmanovu hru typické některé zvláštnosti, které měly přímý vliv na jeho zvuk. Pokud pomineme kytary, aparáty, efekty a jejich modifikace (viz níže), tak jedním z určujících faktorů byl sám bottleneck. Tím byla skutečně lahvička od Coricidinu. Ta svou délkou tedy nemohla dost dobře pokrýt celý krk Gibsona, což mělo za následek, že ač Allman hrál i na open ladění, nikdy nezazněl celý potah. Navíc tato délka měla určující vliv na způsob držení bottlenecku. Allman ho měl navléknutý na prsteníčku, opřený o druhý kloub uvedeného prstu.

Další zvláštností bylo, že Allman vytvářel tón trsátkem ne úderem kolmo ke strunám, ale šikmo. Attack se tak zmenšil a podle jeho vzpomínek i lehčeji přecházel mezi jednotlivými strunami (viz video k At Fillmore East).

Navíc Allman byl levák, ale na kytaru hrál jako pravák. Jiné rozložení sil rukou na výsledný zvuk mělo vliv také, zejména pak při bend-on (můžeme třeba poznat v Dreams). Při slide hře trsátko odkládal a hrál palcem, ukazováčkem a prostředníčkem. Na rozdíl od většiny kytaristů také výrazně pracoval s knoflíky tone na kytarách, což je nejlépe poznat kupříkladu na Whipping Post či In Memory of Elizabeth Reed z At Fillmore East.

Nezapomeňme pak ani na to, že pro tehdejší kytaristy bylo typické i používání volume knoflíků na kytarách, a to ve větší míře než nyní, už jen pro řízení zkreslení na tehdejších modelech jednokanálových Marshallů...