Brian Wilson: Kalifornský Beethoven s šílenýma očima - příběh z rockových dějin

Jak se může stát mýtem něco, co nebylo? Nejspíš právě proto, chtělo by se říct, ale bylo by to příliš laciné. Jen jedna jediná deska v celé dlouhé historii populární hudby se stala kultem, aniž ji kdokoli slyšel. Příběh alba Smile, Úsměv začal před osmatřiceti lety.

Tehdy se už světoznámý a uctívaný skladatel, zpěvák a multiinstrumentalista Brian Wilson, pětina kalifornských „chlapců z pláže“ (Beach Boys) spolu s poetistickým cvokem, textařem a hudebníkem Van Dyke Parksem, rozhodli vytvořit americké „Něco“, co svět ještě neslyšel.

Šťastlivci, kteří alespoň zpoza dveří kalifornského studia Sunset mohli nastražit ucho, přinášeli zvěsti o písních, které vynalézavostí, komplikovaností a mnohovrstevnatým zvukem prý předčí Beatles na celé čáře. Jenže zatímco liverpoolští obrazoborci tehdy své totální experimenty zhmotnili na desce Revolver a způsobili tak revoluci v populární hudbě, Brianu Wilsonovi osud nedopřál. A tak z toho na dlouhá léta zmagořil.

Padla facka

Začíná to jak pohádka: Murray Wilson z losangeleského předměstí Hawthorn měl tři syny. Nejstaršího Briana, zagroškudlu Carla a poněkud přihlouplého Dennise. Pak pohádka končí. Sadistický fotřík si vyléval vztek zejména na Brianovi: „Co řveš?“ a dobře mířenou ranou málem srazil batole k zemi. Od dvou let tak budoucí hudební génius neslyšel na levé ucho. „Otec z nás udělal chorobné egocentriky... Byl to děsivý pocit,“ vzpomínal v dvaadevadesátém roce u příležitosti svých padesátin Brian.

Ve škole alespoň chvíli studoval hudbu, učitelé mu však všechno kromě klasiky vytloukali z hlavy, a tak v roce 1961 společně se svými bratry a bratrancem Mikem Lovem založil kapelu, která měnila názvy podle počasí, a už o rok později, kdy Brian ukradl Berryho Sweet Little Sixteen a přejmenoval ji na Surfin’ USA, ropzpoutali už coby Beach Boys celoamerickou surfovou mánii. Jejich znamenitě sladěné hlasy a kalifornským slunkem proteplená nálada chytlavých popěvků se pak staly nejen hladivou náplastí na rány generace, která oplakávala Kennedyho, ale především hymnou hédonistických teenagerů z kraje, „kde nikdy neprší.“

Vibrace dobré i zlé

Američtí „Beatles“ se rázem ocitli v kolotoči sic ještě nedokonalého, ale o to krvavějšího showbusinessu. Nekonečnými koncerty na jedno brdo před pořád stejně hysterickým publikem trpěl především kreativní Brian, který se záhy seznámil s „nadzemskou“ hudbou skladatele a aranžéra Philla Spectora, tvůrce takzvaných „wall of sounds“, tedy stěn stavěných z neslýchaných zvukových kombinací. V Brianově jemné a vnímavé duši vypuklo tvůrčí (a nejspíš i psychické) zemětřesení. Je zaznamenána historka z letadla, kdy Brian dostal záchvat, zrudl jak červená řepa, začal křičet, že umírá, a nakonec se zhroutil a rozplakal. Jeho neutěšený stav byl alespoň k něčemu dobrý - konečně se vyvlékl z koncertních povinností a mohl se etablovat v roli dvorního skladatele. Přes den spal, v noci seděl ve studiu, kouřil hašiš a přemýšlel, jak by změřil síly s ostatními hrdiny poloviny šedesátých let. Beatles (hlavně McCartney) ho děsili svými talenty, Rolling Stones znervózňovali a o Dylanovi byl přesvědčen, že svým géniem „zničí hudbu“.

Stále se zakulacující král kalifornské hudby zaháněl noční můry chlastem a jinými oblbováky a v jeho mozku se postupně rodily melodie k albu Pet Sounds (1966), které je dodnes nedílnou součástí všech anket typu „nejlepších deset všech dob“. Zapeklité notové záznamy a aranžmá neproniknutelná jak prales, zejména v písních God Only Knows a Wouldn’t It Be Nice, přiměly Paula McCartneyho k pokloně, že God Only Knows je dosud to nejlepší, co v populární hudbě slyšel.

Čím lepší písničky skládal, tím na tom byl Brian Wilson psychicky hůř. Upnul se k nesmyslné mystické literatuře a taky k LSD, záchvaty nekontrolovaného vzteku střídaly okamžiky totální deprese a sebedestrukce. Při nahrávání byl nevypočitatelný, chaotický, ostatními Beach Boys manipuloval jak s loutkami. Good Vibrations, vrcholné dílo (včetně novátorského použití thereminu, předchůdce syntezátoru), předzvěst onoho mýtu Smile, „kapesní symfonie“, jak se říkalo, svým názvem tedy spíš vyjadřovala Brianovo zbožné přání než realitu. Ano, Wilson byl v té době velký umělec, geniální muzikant, ale jako lidská bytost byl prý ryzí amatér.

Dlouhé časy bez úsměvu

Jako by si ukousl větší sousto, než mohl strávit. Na jedné straně gargantuovské zvukové plochy, vizionářské verše Van Dyke Parkse, na druhé straně odlehčený humor - taky prý mělo vypadat album Smile. Když o něco později vyšlo jakési torzo pod názvem Smiley Smile, věhlasný skladatel vážné hudby Leonard Bernstein o písničce Surf’s Up nadšeně prohlásil, že je „cenným příspěvkem hudbě dvacátého století“. Wilson byl při nahrávání posedlý zvuky. Jak šílený pobíhal s magnetofonem po městě a točil kdeco. Nutil spoluhráče, aby se šli porvat do baru, že si to nahraje, jindy vyrazil do hor a natáčel zvuky vodopádů, sněhu a taky ohně, pravděpodobně osudného elementu. Měl prý vymyšleno, jak zní oheň ve městě, v lese, ve studiu(!) Nebyly to žádné záznamy lovce zvuků, Wilson prý autentické nahrávky dokázal vkomponovat do mnoha stop a zvuky elementů prý prostupovaly písničkami neuvěřitelně soudržně. Naneštěstí v okolí Los Angeles pak opravdu propuklo několik požárů a psychicky už hodně poničený Brian v náhlém záchvatu všechny dosud natočené pásky spálil.

Pak šel spát a až na několik „probuzení“ spal v příšeří svého pokoje dvacet let.

„Wilson je teď v hajzlu,“ zaznamenal obecné mínění v roce 1975 novinář Nick Kent. „Celej odulej, Na suchu. Jel s náma v autě na mejdan, měl na sobě pyžamo a župan a příšerně smrděl. Pak jsme mu museli zastavit a - jéžišikriste - dívat se na něj, jak ve tři hodiny v noci bleje střeva na trávník před domem. Bejval to někdo, to ví každej. Ale teď už je jen blbá podělaná troska.“

Procitnutí

Bylo to někdy v roce 1998. Britský prestižní hudební časopis Q přinesl obsáhlý rozhovor s Brianem Wilsonem, doprovázený fotografiemi jakoby kohosi jiného. Opuchlou alkoholem poničenou tvář paranoidního schizofrenika vystřídal vzhled postaršího, leč sportovně založeného středoškolského učitele, po kterém žačky pořád ještě šílí.

„Protože jsem bral drogy, abych prozkoumal vlastní duši a pokusil se zjistit, co jsem zač... tak ty drogy chtěly něco zpátky. Bral jsem LSD a to mi srazilo osobnost a já se s tím nedokázal vyrovnat. Ale přece to musí jít. Hudba je dokonalá,“ pravil tehdy šestapadesátiletý Brian Wilson na okraj vydání po dlouhé době vlastního alba Imagination. „Já nejsem člověk, který by se vzdával. Teď už vím, že na tomhle světě budu mít duševní sílu pořád.“

Jak vážně to Brian tehdy mínil, dokázal nyní, kdy se podle původních partitur rozhodl zrekonstruovat album Smile, své největší životní trauma.

Neobyčejná magie téměř čtyřicet let starých písní je dnes podepřena i neobyčejnou odvahou jejich autora. Duše kalifornského Beethovena je spasena.