4/2007

Editorial

  • V tomto čísla najdete osm stránek o člověku, jehož jméno je ve světě hudebníků tak slavné, že si pod ním ani neumíme představit člověka z masa a kostí. Posezení s takovou osobností někde v jazzovém klubu je pro mě téměř stejně mysteriózní, jako kdybych našel na Vánoce pod stromečkem kytaru, která nese jeho jméno. Když mi Karel Růžička poprvé řekl, že jede do New Yorku a má s ním domluvené interview, tak z toho koukal pěkný apríl. Takže jsem se vůbec nedivil, když jsem se podíval, jakého kytarového velikána připravuje Víťa Štefl. Museli se snad předem domluvit, i když vím, že se stoprocentně neznají, a chystají se mi vyvést pěkný kanadský žertík. Prostě. Nemůže mi někdo nabídnout exkluzivní rozhovor s Les Paulem, přesně v ten samý termín, kdy by měl vyjít jeho profil v seriálu Kytaroví velikáni. To se prostě nedělá. Ani v dubnu ne. A aby toho nebylo dost, tak jsem ještě měl tu čest zahrát si po dlouhé době na kytaru, která mě vždy fascinovala, aniž jsem na začátku cokoliv věděl o tom, jak hraje – Les Paul Custom. Přesně na ten černý kousek s bílým lemováním a dvěma humbuckery, a jediné, čím se mi povedlo se přiblížit k tomuto snu, byla česká kopie Diamant. Co o této kytaře říkají slavní čeští i zahraniční kytaristé, najdete uvnitř. A musím se s nimi shodnout. Ta kytara to opravdu umí. A těžko říci, jestli se ona zrodila pro rockovou muziku, a nebo rock pro ni.

    Zolcna, šaliny, vály... Asi nemusím chodit okolo horké kaše, brněnština je brněnština. První dvě slova bych věděl, ale vál jsem opravdu nedal. Zaskočili mě jimi (myslím vály) brněnští Rhodian, když mi tvrdili, že zkouší i dvakrát týdně, když dělají na nových válech. Jestli nevíte ani vy, tak v Kapele pod muzilupou se dozvíte víc. Rozhovor, hraní, focení i filmování se odehrávalo přímo v srdci Brna. A Olas, kytarista mi cestu popsal: „Ptej se na Cejl, to ví každej...“

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 30. 3. 2007

Články v tomto čísle