Bluesová hudba je fenomén, který již jen z hlediska hudební formy, schopnosti projevu vysoce individuálního feelingu, a s tím i související možnosti stylově velmi širokého vyjádření fascinuje celé generace muzikantů a prolíná se jako výrazný stavební prvek celou historií rockové hudby jako takové.
Když se na tuto problematiku podíváme z historického hlediska, tak je blues, počítáno od prvních, šíře distribuovaných nahrávek nedílnou součástí hudebního světa již od dvacátých let minulého století. Postupem doby ovlivnilo v podstatě většinu hudebních stylů, včetně těch méně výrazných. Jeho nepřímý vliv pak můžeme pozorovat i u těch hudebních žánrů, které se vždy v určitém časovém období vynořovaly jako negace všeho dosavadního. Blues ve kterékoli ze svých forem - syrové i fúzující, nově pojaté i v podání klasických osobností - všechny tyto žánrové bouře překonalo a navzdory nejrůznějším "škarohlídským" předpovědím některých "za každou cenu neotřelých a nezávislých" vizionářů zcela jednoznačně vplulo i do jedenadvacátého století. Za svou dnešní podobu (v podání současných interpretů a interpretek, například Kennyho Waynea Shepherda, Jonnyho Langa, Dereka Truckse či Susan Tedeschi a Debbie Davies) ovšem vděčí dlouhodobému vývoji s několika významnými předěly. A o jednom z nich, o elektrifikaci blues s důrazem na bluesovou kytaru při její cestě z venkovských barbecue do městských náleven a klubů, si pojďme teď něco říci.
Pro lepší přehled uvádím heslovité miniprofily hlavních představitelů, seřazené chronologicky; blues je více než řada ostatních žánrů postaveno na síle osobnosti - proto tyto mikromedailonky. Další osobnosti (čili ne "pouze" kytaristé a kytaristky) tohoto žánru budou zmíněny v textu, všeobecnou orientaci by vám pak měly usnadnit ostatní přílohy.
Tam někde daleko na jihu...
Pokud bychom postupovali podle data vydaných nahrávek, museli bychom za otce blues označit W. C. Handyho, jehož Memphis Blues vydané roku 1912 a St. Louis Blues vydané o dva roky později patří bezesporu k těm nejranějším titulům, obecně řazeným k bluesové hudbě (i když jde spíše o fúzi s ragtime, nehledě na orchestraci). Dobově sem ale patří i Baby Seal`s Blues (Baby F. Seals s aranžmá Artie Matthewa) či Dallas Blues (Hart Wand). Ovšem kořeny této hudby musíme hledat v mnohem dřívějších dobách, v široké černošské komunitě na plantážích jižních států USA. Právě tam, zejména po osvobození černochů a jejich přelivu do zemědělské malovýroby, vznikaly podněty, které na samém konci devatenáctého století vyplynuly do hudby, z dnešního pohledu označované jako rané akustické blues. Typickým představitelem byl muzikant, který "hrál v prachu cest", jeho písně zněly na nejrůznějších rodinných barbecue, vesnických slavnostech, na okrajích malých městeček, prostě všude tam, kde se sešli lidé, kteří této hudbě uměli naslouchat. Tito umělci tehdy vůbec nemohli počítat s podporou jakýchkoli médií, byli zcela odkázáni na svá vystupování a jejich úspěch byl přímo úměrný jejich ohlasu, síle jejich tvorby a interpretace. Takže žádná reklama, žádné manažerské fígle vedoucí k hysterii davů.
Když pomineme zpěv jako historicky prvotní a hlavní "nástroj" nebo spíše prostředek sebevyjádření v této hudbě, tak typickým nástrojem (pokud nepočítáme brumle a podobně) byla samozřejmě z valné většiny akustická kytara (nebo nějaký jiný akustický strunný nástroj) a dále harmonika či klavír (který ovšem na místech určených k hraní musel být). Pokud šlo tehdy o nějaká komba, dvou či vícečlenná, našlo se místo i na dechové nástroje, ale to již zavádělo (dříve či později) k více jazzově orientovaným hudebním strukturám.
Nástup zájmu gramofonových společností
Ve dvacátých letech minulého století došlo k významnému posunu, kdy se o hudbu černých Američanů začal zajímat i gramofonový průmysl. Přispěly k tomu jak transkripce W. C. Handyho, tak - a to zejména - masový rozvoj této hudby a nástup výrazných osobností. Labely jako Okeh Records či Paramount Records si začaly všímat memphisských ulic a hospod a porozhlédly se i po venkově.
Nemohly si tedy nevšimnout řady umělců, jejichž ohlas, prozatím u afroamerických posluchačů, byl nepřehlédnutelný. Interpreti jako Charlie Patton, Leadbelly, Blind Lemon Jefferson, Lonnie Johnson, Son House, Blind Blake a další, dobově označovaní jako umělci country blues, se díky těmto prvním nahrávkám stali ještě známějšími a jejich vliv začal překračovat hranice regionu, v němž byli celá léta zvyklí působit. Upozorňovali na sebe nejen osobitým ztvárněním své hudby, ale i způsobem hry - máme zde na mysli třeba Blind Lemon Jeffersona a jeho slide styl hry, kdy používal nejen bottleneck v tom pravém slova smyslu, neboli uražené hrdlo od láhve, jehož ostré hrany byly obroušeny o obrubník chodníku (například), ale třeba i čepel nože...
Najednou tu byla možnost poslouchat své oblíbence na deskách a podle těchto desek se případně také učit. V té době však ještě přetrvával velmi silný vliv prostředí, který každého interpreta, ať už se začal učit z jakýchkoli nahrávek (pořád ještě ne distribuovaných v takovém počtu), tvaroval do zcela osobního, lokálního nebo oblastního stylu hry a vyjádření. Proto se už tehdy rozvinulo velké množství známých či méně známých forem blues, z nichž první zdokumentované a pravděpodobně nejznámější byly Delta blues, Memphis blues, Texas blues a jihovýchodní blues.
Blues se začalo rozšiřovat a nejenže ovlivňovalo hudbu kolem sebe, ale samo začalo vstřebávat jak hudební trendy, tak i místní zvyklosti a vlivy prostředí.
Sami umělci často kombinovali svůj feeling s prostředím, ve kterém se zrovna procházeli (a to doslova). Typickým příkladem je například Robert Johnson, jehož fúze, můžeme-li to tak říci, prvků venkovského a městského blues vytvořila v jeho osobě styl, který se stal jedním ze základních kamenů dalšího vývoje této hudby a neobyčejně výrazně se zapsal i do historie blues rocku. Traduje se názor, že pokud neznáte tvorbu Roberta Johnsona, nevíte nic o blues. Soudě dle takových trvalek, jako jsou Sweet Home Chicago, Love in Vain, Traveling Riverside Blues atd., se tomuto názoru nelze divit...
Další, jako například Blind Willie McTell či Blind Boy Fuller, přidali do projevu náročnější instrumentální pasáže, v blues se začaly objevovat i další nástroje, například valcha, housle, kazoo či mandolína - máme na mysli část Memphis blues a tvorbu takových souborů a interpretů, jako Memphis Jug Band, Sleepy John Estes, Joe McCoy. Na scéně se objevují i ženy, a to nejen jako pěvecké hvězdy (a la Bessie Smith), ale i jako virtuózní umělkyně - jako příklad může posloužit Memphis Minnie.
Ve třicátých letech se začalo prosazovat boogie woogie, jehož výrazné ostináto v basech mělo na vývoj městského blues nemalý vliv. Bez povšimnutí by nemělo zůstat ani jump blues, které v sobě začalo spojovat vlivy big bandů s bluesovými motivy a orchestraci rozšířilo i na dechové nástroje. Kytara se ale zde stáhla do pozadí na úroveň doprovodu. Přesto měl tento styl patrný vliv na rhythm and blues a pozdější rock´n´roll, už jen kvůli výrazné tvorbě Big Joe Turnera či Louise Jordana.
Exodus na sever
Po druhé světové válce, v padesátých letech, se černí Američané začali stěhovat z venkovského jihu do velkých městských aglomerací na sever USA. A to v masovém měřítku. Centry nově pojaté hudby, kterou si černí muzikanti vzali s sebou, se stala města jako Chicago, Detroit a další. A právě v této době začalo docházet k jevu, obecně označovanému jako elektrifikace blues. Na scénu nastupuje elektrická kytara, vedle ní se objevuje baskytara a bicí, kombo bývá často doplněno i harmonikou (foukačkou, jak ji nazývali jižanští přistěhovalci). Nejvýraznější scénou se pak staly chicagské kluby a hospody. Hudba, která se v nich provozovala, nesla hodně prvků z mississippské delty, protože většina muzikantů pocházela právě odtud. Svůj projev ale vytrhli z předchozích zvyklostí a přizpůsobili ho řinčivému průmyslovému okolí, ve kterém se ocitli. Zde už před nimi nebyly venkovské barbecue, ale hlučné "puby", hlučné ulice, hlučný a hektický životní styl. Elektrifikace se proto stala pro řadu umělců (Muddy Waters, Howlin` Wolf, Willie Dixon, Jimmy Reed a další) něčím zcela nepostradatelným k možnosti vyjádření se. Každý z nich si navíc utvářel vlastní styl a feeling, Muddy Waters a Elmore James prosluli svou slide hrou, B. B. King (ač nebyl z Chicaga) dlouhým, hebkým tónem, čistotou výrazu a ohýbáním tónů, Freddie King (také ne přímo z Chicaga) svou melodikou sól, Howlin` Wolf výrazným, drsným, hlubokým hlasem, Willie Dixon lehkostí svých skladeb - ale to bychom mohli pokračovat hodně dlouho.
Je samozřejmé, že si těchto interpretů velmi brzo všimly i některé gramofonové společnosti - z celé plejády jsou historicky nejvíc zaznamenatelní Chess Records, J.O.B. Records a Vee-Jay Records. Právě tyto labely nejvíc přispěly k posunu blues, potažmo elektrifikovaného blues, do širšího světa hudby.
V letech padesátých byl pak vliv blues na populární hudbu zcela jednoznačný. Na scéně se objevily takové osobnosti jako Bo Diddley, Chuck Berry, Elvis Presley, Bill Haley, T-Bone Walker, Michael Walton, John Lee Hooker, Slim Harpo a další. Diddley a Berry, všeobecně považovaní za první kytarové velikány, značnou měrou přispěli k přechodu od blues k rock`n`rollu. Presley a Haley, více ovlivnění jump blues a boogie woogie, zase popularizovali rock`n`roll u bílého publika. T-Bone Walker, přezdívaný Otec elektrické bluesové kytary, měl obrovský vliv na vývoj tohoto nástroje jako nástroje sólového, John Lee Hooker uměl zase skvěle skloubit svůj styl hry se zpěvem, Slim Harpo se uvedl jako interpret pomaleji, příměji dusajících skladeb...
Vliv těchto jmen (a z hlediska kytary pak zejména B. B. Kinga, který byl nadšenými fanoušky ověnčen titulem Král bluesové kytary) je pak zřejmý v šedesátých letech, a to na obou stranách Atlantiku. V USA Paul Butterfield (Paul Butterfield Blues Band) s kytarou Mikea Bloomfielda a v UK Alexis Korner (Blues Incorporated), a zejména John Mayall (John Mayall`s Bluesbreakers) s tehdy nadčasovým a pro velkou část kytarové populace určujícím vkladem Erika Claptona, jsou toho důkazem. A to už se ocitáme v nepoměrně známějších vodách. Tvorba těchto "nových" velikánů pak přináší dvoustranný obraz vývoje blues. Na jedné straně je zde jejich přínos a dotažení původního materiálu do určité podoby, na straně druhé pak neoddiskutovatelný příspěvek k poznání tvorby oněch dávných umělců, kteří se před sto, sto dvaceti lety posadili s kytarou někde na mezi mezi usedlostmi a hrábli do strun...
Tito velikáni - kam můžeme vedle Claptona a Bloomfielda zařadit například Petera Greena, Jimiho Hendrixe, Roryho Gallaghera, Stevieho Ray Vaughana, Jeffa Haileyho, Roberta Craye, Buddyho Guye, Johnnyho Wintera, Bonnie Raitt, Garyho Moorea... - se tedy sami stali inspirací pro další generaci. A ani zde vzájemné ovlivnění nekončí - není divu, blues už jenom pro svou hloubku a úzký vztah ke světu kolem muzikanta totiž ani nemůže být něčím, co se obecně zakládá do přihrádky "Vyřízeno0ť. A to je jedině dobře.?
Informační přehled nejběžnějších označení základních stylů rané bluesové hudby: (u těch nejvýraznějších uvádím i krátkou, všeobecnou charakteristiku, u méně známých alespoň představitele)
* Delta blues mississippská delta, často se opakující nápěv, slide, ostináta na basových strunách, nestejná délka frází
* Memphis blues městské blues, vyčlenění funkce doprovodného a sólového kytaristy, výraznější technika hry
* Texas blues při zpěvu se kytara odmlčela, sólové vyhrávky v pauzách zpěvu, kytara odpovídá na linku zpěvu
* Jihovýchodní blues aneb Piedmont blues výraznější melodika, rychlejší tempo, harmonická rozmanitost
* Chicago blues elektrická kytara, baskytara, bicí, harmonika, Luther Alison, Magic Sam, Kokomo Arnold, Otis Spann
* Louisiana blues větší zapojení rhythm and blues, výraznější rytmika, Lightnin` Slim, Guitar Junior
* Jump blues vliv big bandů, užití dechů, kytara spíše jako doprovod, jazzový nádech
* Blues z Východního pobřeží piedmont + jump blues
* Swamp blues pomalejší tempo, jednodušší použití harmoniky, Slim Harpo, Champion Jack Dupree...
* ...a další: vaudeville blues (Butterbeans & Susie), gospel blues (Blind Willie Johnson), folk blues, country blues (Boogie Billy Webb, Barbecue Bob), soul blues (Bobby "Blue" Bland, Larry Davis), juke joint blues, urban blues (Otis Blackwell), St. Louis blues, New York blues (Buddy Johnson), New Orleans blues (Guitar Slim), dirty blues (B. M. Jackson), blues ze Západního pobřeží (Lowell Fulson, Floyd Dixon), piano blues (Eddie Boyd, Count Basie), harmonica blues (Jimmy Reed, Little Walter)
A co bluesmanky?
Souputníky W. C. Handyho byly i ženy, například Gertrude "Ma" Rainey, která vystupovala s houslistou Hartem Wandem. Jednou z prvních doložených bluesových nahrávek je Crazy Blues od Mamie Smith z roku 1920 (za první měsíc se desky prodalo na 75 tisíc kusů). Zpěvačky patřily koneckonců mezi ty první (!) interprety, kteří za doprovodu malých jazzových komb objížděly hospody a různé slavnosti a přehlídky s bluesovými čísly (například Bessie Smith, Sippie Wallace, Victoria Spivey, Luccile Bogan a Billie Holiday)...
Zástupci raných forem blues (Výčet jmen je pro větší názornost dobového zařazení jednotlivých osobností seřazen chronologicky)
* Rané formy blues:
Richard "Rabbit" Brown (asi 1880-asi 1937), Mamie Smith (1883-1937), Ma Rainey (1886-1939), Leadbelly (asi 1889-1949), Charlie Patton (1891-1934), Blind Blake (asi 1893-asi 1933), Mississippi John Hurt (asi 1893-1966), Blind Lemon Jefferson (1893-1929), Big Bill Broonzy (1893 nebo 1989-1958), Bo Carter (1893-1964), Lonnie Johnson (1894-1970), Bessie Smith (1894-1937), Ida Cox (1896-1967), Jesse Fuller (1896-1976), Tommy Johnson (1896-1956), Gary Davis (1896-1972), Blind Willie Johnson (1897-1945), Memphis Minnie (1897-1973), Sippie Wallace (1898-1986), Furry Lewis (1899-1981), Blind Willie McTell (1901-1959), Barbecue Bob (1902-1931), Son House (asi 1902-1988), Skip James (1902-1969), Mississippi Fred McDowell (1904-1972), Tampa Red (1904-1981), Billy Garland (1904-1960), Bumble Bee Slim (1905-1968), Leroy Carr (1905-1935), Blind Boy Fuller (1908-1941),Victorie Spivey (1908-1976), Louis Jordan (1908-1975), Bukka White (1909-1977), Robert Johnson (1911-1938), Sonny Terry (1911-1986), Lightnin0 Hopkins (1912-1982), Sonny Boy Williamson i. (1914-1948), Josh White (1914 nebo 1915-1969), Robert Lockwood Jr. (1915-2006), Brownie McGhee (1915-1996)
Předválečné, jazzově orientované blues:
Louis Armstrong (1901-1971), Joe McCoy (1905-1950), Pink Anderson (1907-1949), Champion Jack Dupree (asi 1909-1992), T-Bone Walker (1910-1975), Washboard Sam (1910-1969), Floyd Council (1911-1976), Big Joe Turner (1911-1985)
* Poválečné jazz blues:
Memphis Slim (1915-1988), Percy Mayfield (1920-1984), Jimmy Witherspoon (1923-1997), Ray Charles (1930-2004)
* Chicago/Detroit Blues:
Sonny Boy Williamson II (asi 1899-1965), Robert Nighthawk (1909-1967), Howlin0 Wolf (1910-1976), Eddie Boyd (1914-1994), Muddy Waters (1915-1983), Hound Dog Taylor (1915-1975), Willie Dixon (1915-1992), John Lee Hooker (1917-2001), Elmore James (1918-1963), Eddie Taylor (1923-1985), Albert King (1924-1992), Jimmy Rogers ( 1924-1997), Jimmy Reed ( 1925-1976), Bo Diddley (1928), Earl Hooker (1929-1970), Otis Spann (1930-1970), Little Walter (1930-1968), Freddie King (1934-1976), Otis Rush (1934), Junior Wells (1934-1998), Buddy Guy (1936), Magic Sam (1937-1970), Luther Alison (1939-1997), Paul Butterfield (1942-1987), Charlie Musselwhite (1944)
Přehled bluesových osobností, uvedených do Bluesové síně slávy, Blues Hall of Fame (řazeno chronologicky)
* 1980 Big Bill Broonzy, Willie Dixon, John Lee Hooker, Lightnin0 Hopkins, Son House, Howlin0 Wolf, Elmore James, Blind Lemon Jefferson, Robert Johnson, B. B. King, Little Walter, Memphis Minnie, Muddy Waters, Charley Patton, Jimmy Reed, Bessie Smith, Otis Spann, T-Bone Walker, Sonny Boy Williamson I. (John Lee Williamson), Sonny Boy Williamson II. (Aleck "Rice" Miller)
* 1981 Tampa Red, Professor Longhair, Blind Willie McTell, Roy Brown, Bobby Blue Band
* 1982 Leroy Carr, Ray Charles, Big Wlater Horton, Freddie King, Magic Sam
* 1983 Louis Jordan, Albert King, Robert Nighthawk, Ma Rainey, Big Joe Turner
* 1984 Big Mama Thorton, Hound Dog Taylor, Otis Rush
* 1985 Chuck Berry, Buddy Guy, J. B. Hutto, Slim Harpo
* 1986 Albert Collins, Tommy Johnson, Leadbelly
* 1987 Sonny Terry, Eddie Taylor, Percy Mayfield
* 1988 Johnny Winter, Mississippi John Hurt, Little Milton, Jay McShann
* 1989 Memphis Slim, Robert Lockwood Jr., Clifton Chenier
* 1990 Blind Blake, Bukky White, Lonnie Johnson
* 1991 Fred McDowell, Billie Holiday, Sleepy John Estes, Sunnyland Slim
* 1992 Skip James, Big Joe Williams, Johnny Shines
* 1993 Lowell Fulson, Champion Jack Dupree
* 1994 Arthur Big Boy Crudup, Wynone Harris
* 1995 Jimmy Rogers
* 1996 Charles Brown, David Honeyboy Edwards
* 1997 Koko Taylor, Briwnie McGhee
* 1998 Luther Alison, Junior Wells
* 1999 Clarence Gatemouth Brown, Roosevelt Sykes
* 2000 Stevie Ray Vaughan, Johnny Otis
* 2001 Etta James, Rufus Thomas, Little Junior Parker
* 2002 Kassandra, Big Maceo Merriweather
* 2003 Sippie Wallace, Fats Domino, Pinetop Perkins, Dinah Washington
* 2004 Bo Diddley, Blind Boy Fuller
* 2005 Ike Turner, Walter Davis
* 2006 Paul Butterfield, Bobby Rush, James Cotton, Roy Milton
Muddy Waters
(1915-1983)
Kytary: Fender Telecaster. Elektrifikace delta blues, nastavení standardu Chicagského blues, vliv na blues rock a rock, učebnicová slide hra.
Brownie McGhee
(1915-1996)
Kytara: Martin D-18. Delta country blues. Prvky piedmont blues. Vliv na boom folk blues v 60. letech.
Elmore James
(1918-1963)
Kytara: Kay + snímač. Jazz´n´bluesové cítění, plynulé slide, výrazný tón, král slide hry.
John Lee Hooker
(1920-2001)
Kytary: Epiphone, Gibsony ES-335, ES-345, Les Paul Goldtop. O jeho hře platí výrok: "Pokud je technika všechno, John Lee to nemá. Pokud je klíčem váha emocí, tak toho má plno.0ť
Albert King
(1923-1992)
Kytary: Gibson Flying V. Vliv rhythm and blues, open ladění, ač levák, potah na kytaře jako pro praváka.
Blind Boy Fuller
(1908-1941)
Kytara: National. Perkusivní styl hry, spolupráce s Reverendem Garym Davisem.
T-Bone Walker
(1910-1975)
Otec elektrické bluesové kytary, propagátor vedení jednotónového sóla, orientace zejména ve druhé figuře.
Howlin` Wolf
(Chester Arthur Burnett, 1910-1976)
Kytara: Fender Stratocaster (ke konci kariéry). Přímá akordová technika, nic komplikovaného, výrazný styl delta blues.
Robert Johnson
(1911-1938)
Kytary: Gibson L1, Stella, Kalamazoo. Král delta blues, výborná technika hry, výrazné frázování, používání arpeggií, ostinát a figur na basových strunách, v doprovodu zapojil i struny e, h, g.
Lightnin` Hopkins
(1912-1982)
Kytara: Gibson s plochým víkem a snímačem. Přirozený talent, silný, plynulý tón, mistr dvanáctitaktového blues, nenechal se ničím ovlivnit.
Lonnie Johnson
(1899-1970)
Kytary: Gibson J100, Kay, Martin, dvanáctistrunná Grunewald. Blues 0n` jazzové cítění, spolupráce s Eddiem Langem.
Blind Willie Johnson
(asi 1900-1947)
Texas blues, slide kapesním nožem, různá přelaďování (nejvíce open-D), basové figury tlumil dlaní pravé ruky.
James "Kokomo0ť Arnold
(1901-1968)
Skleněný bottleneck, kytara položená naplocho, souhra s klavírem.
Son House
(1902-1988)
Kytara - National Resonator. Osobnost Mississippi blues, slide hra, záliba v přeladěních, inklinace k delta blues (nestejná stavba frází)
Tampa Red
(Hudson Whittaker,
1904-1981)
Kytary: National. Raná chicagská scéna, slide styl.
Tommy Johnson
(asi 1896-1956)
Delta blues, spolupráce s Pattonem, důraz na melodiku sól, exhibice na pódiu (hra za krkem), smysl pro souhru.
Memphis Minnie
(1894 nebo 1897-1973)
Memphis blues, proslula vypracovanou technikou hry prsty, výrazná melodika, swingovější doprovod, vyhrávky.
Reverend Gary Davis
(1896-1972)
Kytara: Gibson s plochým víkem. Piedmont blues, vlivy gospelu, ragtime, jazzové hudby a nejvíce blues, smysl pro kontrapunkt, výborný improvizátor.
Blind Lemon Jefferson
(1897-1929)
Texas blues, rozvláčný doprovod plný přerušovaných částí, bohatá rozmanitost sólových figur, častá arpeggia a riffy, sólové vyhrávky jak na sólových, tak i na basových strunách, odpovídačky zpěvové lince.
Blind Willie McTell
(1898 nebo 1901-1959)
Kytara: dvanáctistrunná Stella. Piedmont blues, složitost vybrnkávání, zařazení pauzírování, občas nestejná stavba frází.
Charley Patton
(asi 1887-1934)
Otec delta blues, perkusivní styl hry, snapping, triolové figury do čtyřčtvrťových taktů, nestejná stavba frází, liché délky taktů.
Leadbelly
(vlastním jménem Huddie Ledbetter, 1888-1949)
Kytara - dvanáctistrunná Stella. Používal tapping, perkusivní styl, naléhavost výrazu.
Blind Blake
(raná devadesátá léta 19. století-1933)
Piedmont blues, jedno období označován jako Král ragtime kytary, výrazné synkopy, rytmická členění, jeden z těch, kteří dovedli blues až k bílým posluchačům.
Big Bill Broonzy
(1893-1958)
Kytara: Gibson Style O. Hodně prvků ragtime, spolupráce s Washboard Samem či Sonnym Boy Williamsonem.
Mississippi John Hurt (1893-1966)
Mississippi blues, širší pojem než delta blues, jednoduchý styl hry, důraz na tón.
