Přezdívka: žádnou nemám, s mým křestním jménem není ani potřeba
Ročník: 1962 * Znamení: rak
Na co hraje: jazz bass Ibanez, nicméně kufr už opouští velmi zřídka
První hudební nástroj: po piánu a akustické kytaře Cremona, Vikomt bass
Hudební činnost (kapely, soubory, projekty): Po nezbytných gymnaziálních partách - v letech 1982-93 jihočeská hardrocková kapela Hubertus. 1989-1992 LeDen, 1988-1993 Nasycen. Teď příležitostná obveselení.
Publikační činnost: Od roku 1989 průběžně hudební a slovesné pořady v Čs. rozhlase a dalších rádiích, například magazín Juke Box Hero. Souběžně časopisy - převážně hudební. Od roku 1999, scénáře pro TV Prima.
Knížky: Když už jsem se narodil (novela; 1992), Die Puppenklinik (povídky; 2002)
Knížky o muzice a hudebním divadle: Kiss (1995), Jesus Christ Superstory (s Jaroslavem Panenkou; 1998), Hamlet a jeho hvězdy (s Jaroslavem Panenkou; 2001), Fleret - Tož štrngnime si spolem (2001), Můj život s Galileem (s Jaroslavem Panenkou; 2003)
Další činnost: uvádění rockových festivalů a koncertů
Další koníčky: vaření, literatura, dobrá společnost
Kurzy, školy, studia: gymnázium, 4 semestry Fakulta žurnalistiky UK
Oblíbené kapely (i domácí): je jich ohromné množství podle momentální nálady
Vzor: nebýt to ode mne nehorázná drzost, uvedl bych jméno Tony Levin
Nejhorší koncert: odehrává se v posledních letech ve snu, když se mi zdá, že vylezu na jeviště s některou ze svých někdejších kapel, s níž jsme bezmála patnáct let nezkoušeli a je z toho náramná ostuda
Nejlepší koncert: Peter Gabriel na turné So v Budapešti
10 alb, na která nedá dopustit: Peter Gabriel Plays Live, U2 Joshua Tree, Rush Power Windows, Kate Bush The Whole Story, Faith No More The Real Thing, Pražský výběr, Marsyas Kousek přízně. Jethro Tull Bursting Out, Vlasta Redl a Hradišťan, Flamengo Kuře v hodinkách (ale bylo by jich minimálně desetkrát tolik od bigbítu přes jazz, klasiku až po folk)
Názor na další muzikanty; nejlepší baskytarista, bubeník, klávesák, zpěvák, dechař: Existuje tolik skvělých muzikantů, že je zhola nemožné všechny vyjmenovat. Stejně tak v podstatě nejde mezi skvělými vybrat toho nejlepšího.
Základní rada pro muzikanty (nejen pro začínající): Věci by se měly dělat pouze dvojím způsobem - buď nadoraz a nebo vůbec. Proto moje basa stojí v koutě.
Plány, sny a vize: Ty zveřejnitelné jsou natolik nudné, že nestojí za to je zveřejňovat. Ty nezveřejnitelné jsou prostě nezveřejnitelné.
Oblíbené pití: pivo, víno, lihoviny a druhý den Vincentka
Oblíbené jídlo: maso v jakékoliv podobě
Oblíbená blondýna: jakákoliv nad 160 cm a pod 55 kg
Rádi bychom vám představili naše autory i z trochu jiného pohledu, a tak jim za vás položíme otázku.
Nejoblíbenější, nejvíce uznávaný, nejvíce ceněny, nejvíce obdivovaný... styl, nástroj, aparát, osobnost, kapela...?
Tahle věc mě občas napadá, když chodím u nás ve Strašnicích na metro. Vždycky zkraje odpoledne tu poblíž okrouhlé staniční budovy stávají hloučky žáků z nedaleké základní školy a studentů z rovněž nevzdáleného gymnázia. Stávají s brašnami pohozenými u nohou, přesně tak, jak jsme stávali my se svými spolužáky před... no, drahně lety. Jen téma rozhovorů jak je zaslechnu v útržcích, když procházím okolo, je docela jiné. Nikdo se tu do krve nepře zda jsou lepší Deep Purple či Led Zeppelin, Iron Maiden či Depeche Mode nebo kdokoliv ze současné muziky. Tihle kluci a sem tam i dívky stojí s tasenými mobilními telefony a se stejnou vervou jako tenkrát my se přou o barevné rozlišení displejů, dohadují o rychlosti připojení svého domácího internetu, o výkonu PC. Čas prostě popošel kupředu a muzika už pro tyhle lidi není oním zásadním fenoménem. Nerozděluje je na "somráky" a "vexláky" na rockery a ty co chodí na diskotéky. Není už vírou, je zábavou. Už asi není nepsanou povinností každého druhého adolescenta, hrát alespoň trochu na kytaru, každé třídy, mít aspoň chvilku svou kapelu. Tahle "povinnost" vymizela nahrazena jinými trendy. A není na tom vlastně nic zvláštního. V generaci našich otců a dědů se zase slušelo, aby každý druhý byl básníkem. V generacích předcházejících bylo zas namístě, aby dívka z dobré rodiny uměla na piáno a hovořila francouzsky. Dneska nám to připadá naivní. Mám pocit, že jsem pár dívek z dobré rodiny v životě potkal a žádná z nich by nezahrála sni stupnici C dur a francouzsky neznala ani "merd", tedy pověstný výkřik Napoleonových gard u Waterloo. Priority se prostě mění. I přesto ale zůstává na světě pořád spousta dobré muziky, spousta dobrých muzikantů, kteří chtějí hrát a spousta lidí, kteří jí chtějí poslouchat.Takže je vlastně všechno v pořádku.
