11/2021

Editorial

  • Kdo dnes zná Norbiho Kovácse, tak ví, že na pódiu ho nejčastěji uvidíte s akustikou po boku Ivana Hlase a Olina Nejezchleby, kde roli kytaristy plní naprosto bravurním způsobem. Ale před dávnými, dávnými věky v jednom klubu na jednom sídlišti, taková modrá až skoro nevzhledná kostka to byla, sídlila rocková škola. Byly tam učebny a bar, ale také velký sál, kde se v rámci školy snad každou středu, a to už si opravdu nepamatuji, pořádaly školní jamy. Večery to byly naprosto nevázané, na pódiu se střídali jak studenti, tak lektoři a hrálo se. Bydlel jsem tehdy coby kamenem dohodil, a tak jsem se o rockové škole doslechl hned krátce po jejím vzniku. Poprvé jsem se tam vypravil jen tak na čumendu, ale na další jam jsem si už vzal kytaru. Musel jsem si chvíli počkat, než ostřílení matadoři odehráli svoje někdy skoro nekončící dvanáctky, ale nakonec se post u kytarového komba uvolnil. Odehrál jsem si taky svůj dvanáctkový díl a po posledním kile stojím, koukám do hlediště, jestli už se nechystá nová partička, a najednou na pódium vyskočil kytarista s bílým Stratem v náručí, podává mi ruku a říká: „Já jsem Norbi, zahrajeme si?“ Myslím, že to byli AC/DC po dálnici do pekel. Bylo to skvělé a Norbi už tenkrát byl moc dobrý kytarista. Bylo to ve Stodůlkách v klubu Mlejn a škola se jmenovala Come to Jam. Už loni jsme chtěli přinést rozhovor s Norbim k jeho padesátinám, ale nějak se nám nepovedl prostě domluvit. Tak teď to napravujeme a v tomto čísle si můžete přečíst rozhovor, který s Norbim vedl Vladimír Dvořák.

    Milí čtenáří, muzikanti, v červnovém čísle jsme na tomto místě zveřejnili nedobrou zprávu o ukončení tištěné verze Muzikusu. Posledním číslem mělo být číslo říjnové. Nakonec jsme se ještě přeci jen hecli a vy držíte v ruce číslo listopadové. Je předposlední a posledním bude číslo prosincové. Uzavřeme tak kompletní ročník 2021. Budoucí časy, jak jistě víte, jsou stále nejisté…

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 26. 10. 2021

Články v tomto čísle