V těchto dnech je jméno Petra Ostrouchova opět hodně skloňováno. Produkoval a téměř celou zkomponoval a nahrál další brilantní desku s Vladimírem Mišíkem, která nese název Noční obraz a zároveň navazuje na jejich úspěšnou spoluprácí na albu Jednou tě potkám z roku 2019.
Petr Ostrouchov je právníkem, ale to mu nebrání vydávat převážně jazzové desky na vlastní značce Animal Music, hrát na kytaru v kapele Blue Shadows a komponovat filmovou hudbu (Želary, Občanský průkaz, Zahradnictví a mnoho dalších).
Jak ses dostal k populární hudbě a co byla první tvoje stěžejní deska?
V teenagerském věku byla ve středu mého zájmu vážná hudba a taky jsem byl folkáč. Do světa populární hudby jsem pronikal postupně, především díky starším kamarádům, kteří mě tam nasměrovali vhodnými tipy - jako zjevení na mě zapůsobila Graceland Paula Simona, desky Dire Straits, The Wall od Pink Floyd. Z jiné strany mě jiný kamarád směřoval do světa alternativy a keltské hudby nejrůznějších proveniencí. Tudy vedla má cesta.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
LP nevím, těch jsem kupoval hodně, hlavně z té vážné hudby a folku. Ale první CD si pamatuju přesně: Landmarks od irské skupiny Clannad. Vyšlo v té samé době, co jsem si pořídil svůj první CD přehrávač a stálo neskutečně moc peněz.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Takhle jsem nikdy neuvažoval, spíše v kategorii „oblíbení hudebníci“. V poslední době mě nejvíce zajímá institut písně jako symbiózy hudby, textu a uvěřitelného autentického podání zpěvákem. Tohle pro mě zosobňují osoby jako Paul Simon, Peter Gabriel, James Taylor, Kate Bush, Sting, Joni Mitchell, Neil Young, David Bowie a jim podobní. Pochopitelně odpověď omezuji na populární hudbu, svět klasiky toho nabízí mnohem více.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Můj posluchačský rozptyl skutečně nezná hranic, jen snad opravdu tvrdá rocková a metalová hudba mi nikdy k srdci nepřirostla. Poslouchám pop, klasiku, jazz, etno nejrůznějších proveniencí, především irské a španělské, americanu (se slabostí pro bluegrass), blues, gospel, elektronickou hudbu, snažím se udržovat si přehled o novinkách... Můj hráčský rozptyl je pochopitelně o dost užší, odpovídající mým omezeným schopnostem, zaměřil jsem se v poslední době na španělku a využívám ji při produkci alb, na kterých pracuji.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Těch je více, zmínil bych aspoň pár: Kate Bush / Before the Dawn (Londýn, 2014), David Gilmour (Pompeje, 2016), Paul Simon (Praha Sparta, 1991), Sade (Praha, 2011), Alison Krauss a Robert Plant (Paříž, 2008), Gidon Kremer a Kremerata Baltica (Pražské jaro, 1999), Peter Gabriel / Up (Mnichov, 2003), Benjamin Britten / Peter Grimes (English National Opera), Leonard Cohen (Edinburgh, 2008), Prince (Londýn, 2007), U2 (Wembley, 1993), Sting (Vídeň, 2012), Vídeňská filharmonie a Charles Mackerras (Vídeň, 2007).
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Ano, je jich spousta, a to preventivně pomíjím klasickou hudbu, kde mám oblíbených alb mnoho desítek. Těch vybraných deset bych mohl zaměnit za libovolnou jinou sestavu. Namátkou: James Taylor / October Road, Leonard Cohen / Future, Joni Mitchell / Both Sides Now, Beck / Mutations, Brian Blade / Mama Rosa, David Bowie / Blackstar, David Byrne / eponymní album, Damien Dempsey / Shots, Clannad / Landmarks, Bob Dylan / Time out of Mind, Jan Garbarek / Visible World, Gavin Friday / Shag Tobacco, John Mayer / Continuum, Sarah Jarosz / Undercurrent, Pat Metheny Group / The Way Up, Paco de Lucia / Solo quiero caminar, Nerez / Masopust, Marsysas / Kousek přízně, Morrissey / You Are the Quarry, Robbie Robertson / Contact from the Underworld of Redboy, Prince & The New Power Generation, Pink Floyd / Dark Side of the Moon, Paris Combo - Living Room, Ryuichi Sakamoto / Sweet Revenge, U2 / Joshua Tree, Suzanne Vega / Nine Objects of Desire, Paul McCartney / Flaming Pie a mnoho, mnoho dalších...
Pouštíš si desky z LP, nebo CD?
Obojí, doma spíše z LP, v autě z CD. Účet na Spotify zatím nemám.
Paul Simon - Rhythm of the Saints (1990)
Tvorbu Paula Simona mám kompletní, bez nadsázky tam znám každou notu. Rhythm of the Saints je výjimečná deska. Navazuje na předchozí úspěšnou Graceland, využívá rovněž etnické prvky (tentokrát brazilské), ovšem zcela originálně, každá píseň je mikrosvět, který mě dokonale vtáhne, můžu to poslouchat kdykoli.
Kate Bush - Aerial (2005)
Prostřednictvím této desky, vydané po jedenáctileté odmlce, jsem Kate Bush v roce 2005 poznal a doslova jsem jí propadl. Aerial je dokonale vybroušený diamant, jakož i všechny následující desky. Do minulosti (s výjimkou alba Hounds of Love) má obliba Kate Bush ani tak nesměřuje, ale novější věci považuji za dokonalé. Koncert v roce 2014 byl životním zážitkem. Při poslechu této desky jsem málem naboural, natolik mě vtáhla.
Johnny Cash - Solitary Man (2000)
Jakožto zástupce skvělé série posledních Cashových alb jsem vybral trojku Solitary Man. I přes zjevný úbytek sil a pokročilý věk podává Cash převzaté písně takovým způsobem, že překonává (podle mě) i jejich originální verze. Ať již sáhne k Depeche Mode, Nine Inch Nails, U2 nebo Stingovi, vždycky to funguje. Hluboký ponor, s minimem prostředků. Pár kytar, klavír, Johnnyho podmanivý hlas, a je to.
Fleetwood Mac - Rumours (1977)
Zástupce světa prověřené klasiky. Přestože tohle album údajně vznikalo za situace, kdy se oba partnerské páry, jimž pátého „křena“ v kapele dělal bubeník Mick Fleetwood, rozhádaly či rozváděly, představuje výbornou směs písní od všech tří autorů a zpěváků, působící dodnes jako přehlídka jimi položených základních staveních kamenů pop music.
Steely Dan - Two Against Nature (2000)
Comebacková deska z roku 2000 získala cenu Grammy jako album roku. Zaslechl jsem ji hrát v obchodním domě Máj a hystericky jsem pak běhal po domě, dokud jsem nenašel zdroj, odkud to hraje, abych zjistil, co je to zač. Skalní fanoušci mají rádi především první várku alb z přelomu 70. a 80. let, já naopak nedám dopustit na toto. Smysl pro čisté aranžmá, úsporné množství zvuků, riffy na pravém místě, dokonalý zvuk, lehce ironické texty, práce s detailem. Steely Dan jsem pak viděl dvakrát živě, ale z nových alb (včetně tohoto) nehráli bohužel nic.
K. D. Lang - Watershed (2008)
K. D. Lang jsem objevil také později, až asi před deseti lety. U nás ji málokdo zná, ale v Kanadě je to národní hrdinka, zahajovala na stadionu obě kanadské olympiády (Calgary 1988, Vancouver 2010) svým zpěvem. Watershed je perfektní symbióza písní, krásného hlasu se svébytným frázováním a vynikajících aranží v podání špičkové sestavy hudebníků.
Peter Gabriel - Up (2002)
Od doby, kdy Peter Gabriel svá alba začal označovat dvoupísmennými názvy (So, Us, Up), se datuje můj bezmezný obdiv k jeho tvorbě. Měl jsem možnost ho asi pětkrát vidět naživo, na Slovensku, v Německu, v Anglii i v Praze, a vždycky to byl nezapomenutelný zážitek. Deska Up je zcela nadčasová, kombinací živého hraní a elektronické postprodukce nastavila novou laťku a nijak nezestárla.
Sting - The Soul Cages (1991)
Sting má mnoho krásných alb, ale já jsem z nich nejvíce propadl této, víceméně smutné kolekci písní, ovlivněné smrtí Stingova otce. All This Time, Mad About You, Why Should I Cry for You, The Soul Cages - písně, které by za normálních okolností stačily na celou kariéru jednoho hudebníka, jsou tady všechny pohromadě. Poprvé s Dominikem Millerem, za bicími Manu Katché. Paráda.
Alison Krauss + Union Station - New Favorite (2001)
Alison Krauss byla před patnácti lety moje iniciační vstupní brána do světa žánru country/bluegrass/americana, kde jsem se následně zorientoval a pořídil si stovky desek. Tato její deska s kapelou Union Station představuje vzácně vyrovnanou kolekci krásných písní v přesných a přirozených aranžích s andělským hlasem, o němž basista Abe Laboriel prohlásil: „She sings the way she talks, no games are played.“
Dire Straits - On Every Street (1991)
Labutí píseň Dire Straits dodnes uchvacuje energií, zvukem a kvalitou všech písní bez rozdílu. Takhle nadupané album neudělal podle mě Mark Knopfler nikdy předtím ani potom. Navíc se tady sešla skupina ikonických hudebníků té doby - Manu Katché, Jeff Porcaro, Paul Franklin. Za mix je odpovědný (dodnes působící) guru všech míchačů světa - Bob Clearmountain.
