I přes obrovskou popularitu The Beatles a dalších rock‘n’rollových kapel se vývoj r ‘n’ b v šedesátých letech nezastavil. Naopak nám přináší soul, funk, jednu z největších hvězd afroamerické hudby vůbec - Jamese Browna - a spoustu nového ve světě bicí soupravy.
James Brown měl často dokonce celý tým bubeníků, kteří vytvořili mnoho legendárních doprovodů, které ale můžeme překvapivě znát z písniček
od Browna na míle vzdálených. Hráči jako Clyde Stubblefield nebo Jabo Starks nejenže položili základy soulu a funku, ale taktéž elektronické hudby. Jsou jedněmi z nejvíce samplovaných bubeníků na světě. Díky nim vznikl breakbeat, styl taneční hudby, při kterém DJové berou různé bicí doprovody, breaky a sóla právě z nahrávek raného funku a ty používají k vytváření svého tanečního, hiphopového beatu. I celý hudební žánr drum ‘n ’bass je postavený zase na jenom diskjockey zrychlenými klasickými funkovými doprovody ze 60.-70. let.
Jednou ze Brownových zásadních skladeb je Cold Sweat z roku 1967. Od z gospelu a country vycházejícího memphiského funku se Brownův „sweat beat“ liší mnohem přesnějším, těsnějším rytmem. Ikonická předražená poslední osmina mu dodává na tanečnosti, charakteristický a vitální je způsob hry na hi-hatu, specifické je synkopované otevírání, délka úderu atd. Když si poslechneme originální nahrávku, uslyšíme také že Clyde Stubblefield doprovod nehraje vůbec silně, tak jak si to občas mylně představují a interpretují dnešní bubeníci (zrovna v tomto případě Stubblefiledovy bubny získávají na své mohutnosti, díky efektu reverb). Kouzlo Brownova funku spočívalo vždy ve velmi dynamické, ale nadlehčené hře a v naprosté disciplíně hudebníků, kteří museli hrát spolu, „těsně pod sebou“.
James Brown, sám hráč na bicí (první písně si dokonce nahrával sám), kladl na své bubeníky ohromné nároky. Často jich bral na turné víc, v lepším případě je nechal hrát všechny, v horším si vybral, kdo ho zrovna ten večer víc „baví“ a ostatním zadal nějakou jinou práci. Tak se například s příchodem Clyde Stubblefielda stal původní bubeník Clayton Fillyau řidičem autobusu.
Motown
R ‘n’ b 60. let však není jen Brown. Za zmínku rozhodně stojí motown a s ním spojený extrémně signifikantní doprovod na bicí soupravu. Bubeník hraje čtvrťové noty na malý buben, osminy na hi-hatu a synkopuje velkým bubnem. Musí hrát velmi lehce a relaxovaně, teprve pak získá groove správný tah, tak jako slyšíme ve skladbě I Can’t Help Myself od Four Tops z roku 1965. Kvůli svému tanečnímu charakteru se stal motown beat velmi populární napříč všemi žánry populární hudby. Můžeme ho slyšet v mnoha rockových, popových skladbách, k podpoření tanečnosti skladby.
