„Jo, to jsou ti, něco jako Band, ne?“ Vlastně ano, Little Feat ve své tvorbě hodně podobně fúzovali různé styly, nejvíce rhythm and blues, rock, blues, funky a folk.
A právě na tom hodně rozeznatelném soundu této kapely se podílel jeden z jejích zakladatelů, kytarista a zpěvák Lowell George, osobnost, která si ostruhy vysloužila u legendárního Franka Zappy. Škoda jen, že odešel předčasně, protože od prvního alba kapela sice pomalu, ale o to stáleji šla stále nahoru... Potom už to bylo jen špatně...
Lowell George
Lowell Thomas George se narodil 13. dubna 1945 v Hollywoodu v Kalifornii. Ještě jako malému dítěti mu učarovala foukací harmonika, už v šesti letech veřejně vystoupil na Ted Mack’s Original Amateur Hour. Na druhém stupni základní školy se chopil flétny, ale pak si všiml flamenco kytary svého bratra, na kterou pomalu padal prach (jeho bratr nastoupil k armádě): „Několikrát jsem si ji vzal do ruky, zkusil jsem pár hmatů, a hele, trefil jsem tyhle akordy. Tak jsem třeba zkusil zahrát Tom Dooley. Ale bylo mi tak jedenáct let a bylo mi šumák, co jsem hrál...“
Na střední škole se dostal už k elektrické kytaře, naučil se hrát i na saxofon, sitár a další nástroje. V tomto období ohrnoval nos nad rock and rollem, místo toho upřednostňoval jazzovou a soulovou muziku. Netrvalo ovšem dlouho a roku 1965 vznikla první jeho kapela, která pod názvem The Factory dokázala vydat aspoň jeden singl a prezentovala se řadě akcí. Nahrávky jim produkoval Frank Zappa, čímž došlo k tomu, že po rozpadu Factory a po krátkém působení u sestavy garážové kapely The Standells se George dostal k Zappovi,a to zrovna v období natáčení velmi zajímavého alba Hot Rats (1969, Reprise) a dvou silných desek již s Mothers of Invention, Burnt Weeny Sandwich (1970, Reprise) a Weasels Ripped My Flesh (1970, Reprise). V těchto řadách se setkal i s baskytaristou Royem Estradou, budoucím kolegou z Little Feat.
Spolu s klávesistou Billem Paynem a bubeníkem Richiem Haywardem tak vlastně již během svého působení u Franka Zappy zakládá skupinu, která nese jméno podle výroku bubeníka Mothers of Invention, Jimmyho Carla Blacka o Georgeových malých nožičkách...
Existují tři varianty, proč George ukončil spolupráci s Mothers of Invention. První uvádí, že Zappa sdělil Georgovi, že je příliš talentovaný na to, aby působil jen v jeho kapele, a že si má založit svou skupinu. Druhá varianta říká, že ho Zappa vyhodil za to, že hrál patnáctiminutové sólo - na vypnutý zesilovač. No a za třetí jde o to, že Georgeova skladba Willin’ prý obsahuje příliš přímé narážky na drogy, což Zappa neměl rád...
S velkým krédem výborných a protřelých muzikantů a s přímluvou přímo od Zappy podepisují smlouvu s Warner Brothers a hned debut Little Feat (1971) si nevedl úplně špatně, zejména u odborné veřejnosti. Koncerty byly úspěšnější, ohlas šel rychle nahoru, takže i druhé LP, Sailin’ Shoes (1972) si vedlo docela dobře. V sestavě to ale moc nefungovalo, jednotliví členové se neshodli na dalším stylovém směřování kapely, takže už další album, Dixie Chicken (1973), zaznamenává zásadní změny v obsazení. Ke trojici George, Payne a Hayward nastupuje na post baskytaristy Kenny Grandney, sestava se rozrůstá i o další členy, kytaristu Paula Barrerreho a perkusionistu Sama Claytona. Třetí album, které obecně bývá zásadní v životě kapely a často rozhoduje o další existenci a úspěchu souboru, se v tomto případě naprosto podařilo. Deska byla oceněna zlatem, skupina výrazněji zahrnuje prvky rhythm and blues, navíc ale dává větší důraz na zemitost zvuku a přímější linie skladeb. Ještě větší důraz na rockový prvek, písničku a někdy až bluesově jižanské vyznění přináší LP Feats Don’t Fail Me Now (1974), které nejen že získává opět zlato, ale objevuje se již v Billboardu, a to na velmi hezkém 36. místě. Kapela v té době má velmi dobrou pozici, začíná se o ní hodně vědět a je respektována napříč stylovým spektrem. Na albu The Last Record Album (1975), které si vysloužilo stejnou pozici v Billboardu, se autorsky podílí vlastně celá kapela. Deska je dost krátká, a přináší to tak řadu domněnek, že kapele dochází pára. Leč nebylo tomu tak. Následné LP Time Loves a Hero (1977) se umisťuje ještě výše a úspěch této sestavy je zcela završen (a potvrzen) platinovým oceněním jejich koncertního alba Waiting for Columbus (1978) a umístěním v top 20 ankety Billboard. Mimochodem, ve skladbě A Apolitical Blues hraje na slide kytaru Mick Taylor z Rolling Stones.
Jenže v té době už nebylo všechno tak růžové. Kapela hodně inklinovala k jazzovým fúzím, které George přestávaly zajímat. Navíc měl stále větší zdravotní potíže, zejména kvůli nadměrnému užívání kokainu. Ještě před kompletací další desky se rozhodl Little Feat rozpustit se slovy, že připustil příliš mnoho demokracie v kapele. Jedenáct dní před smrtí tak prohlásil, že pokud by někdy obnovil Little Feat, tak určitě bez Payneho a Barrereho. Rozjel i natáčení vlastního alba Thanks I’ll Eat It Here a chystal se ho i propagovat na sólovém turné, ale 29. června 1979 zemřel na infarkt v hotelovém pokoji. Zbylí členové ještě stihli vydat zkompletované LP Down on the Farm (1979), které se vyhouplo na 29. místo a kapela tak, jak ji znali původní fanoušci, přestala existovat.
O osm let později se Little Feat dali opět dohromady s kytaristou Craigem Fullerem a mandolinistou Fredem Tackettem. Kapela trvá dodnes, a i když vydala řadu alb, žádné z nich nedosáhlo již na pozice klasických desek skupiny z období před Georgeovou smrtí.
George se podílel a hostoval na mnoha dalších projektech a nahrávkách u jmen a souborů, jako jsou J. J. Cale, Yvonne Elliman, Etta James, Robert Palmer, Bonnie Raitt, John Sebastian, Carly Simon, Steppenwolf, Mick Taylor, Bill Wyman...
Kytary
I když George hrál na více značek, hlavními nástroji mu byly Fendery Stratocastery. Jak sám rád uváděl, snažil se kupovat vždy ty nejstandardnější modely, protože když mu byly na turné nějaké ukradeny, mohl je velmi snadno nahradit koupí nových: „Mám rád kobylky Stratocasterů, a tu mechaniku vůbec. Když se kytara naladí, tak to opravdu drží, není s tím žádná další práce. Je to dobře vymyšlený. Hrál jseme i na několik Gibsonů ES-335 a na další značky, ale nakonec jsem se vždy vrátil ke Stratocasterům. Anebo udělám to, že si kytaru nechám upravit. Jako jsem to udělal u Gibsona ES-345, kde jsem třeba nechal vyměnit jeden z humbuckerů za singl z Telecasteru. Technik to ale propojil nějak divně, takže to hrálo i s dalšími v různých kombinacích. Použít se to ale dalo...“
Ve své sbírce měl i Gibsony Les Paul Goldtop či SG, zahrál si i na Telecastery, líbily se mu, jak jsme uvedli, i semiakustické modely řady ES - ale Stratocastery to vždy vyhrály: „Měl jsem asi tak padesát kytar - ale dvacet z nich mi bylo na cestách ukradeno...“
Aparát
Ze všech možných komb značky Fender se nakonec George našel v custom aparátech Howard Dumble: „Je to takový příjemný kříženec Fender Twin a zkreslení na kombech Music Man. Navíc je tam separátně ovládaný pružinový hall, což je hodně příjemné.“
„Hendrix byl neuvěřitelný. Nikdy se na nikoho nesnažil udělat dojem...“
(Lowell George, Guitar Player, 1976)
