11/2014

Editorial

  • Tak tomu bude třicet let, co se zrodila jedna skvělá kapela. Jméno si vybrala podle sopky. Asi pro vás nebude těžké uhádnout, že to byli Stromboli. Podle sopky z malého ostrůvku kousek nad Sicílií. Pražský výběr tenkrát neměl na růžích ustláno, a tak Michal Pavlíček musel svoji workoholickou energii nasměrovat jinam. S Láďou Ptáčkem jsem se za ním vydali, a kam jinam, než na Klobouček. Situace je vlastně podobná. Výběr už nějak moc neexistuje, a tak možná není divu, že se Michal dal do práce na nové desce Stromboli. Ale jak už to bývá, od povídání o nové desce, na které bude jedenáct nových písní, jsme se nakonec stejně dostali ke kytarám, krabičkám a aparátům... A je hezké vidět, jak přes přiznání svého „chemického minula“ s Rockmanem a s kytarou jen v odposlechu se Michal obloukem vrací k Plexinám, i když na kytarové MIDI synťáky GR 100 a 300 nedá dopustit dodnes. A hned o pár stránek dále potvrzuje Gary Holt ze Slayeru, že marshallovská legenda tady je a nejde ji moc obejít. Jak to ten Jim tenkrát zadrátoval. A pořád je to a stejné. JCM800. Však jestli si vzpomenete na reportáž z továrny v Anglii před pár lety, tak Jimův černý Bentley měl právě takovou poznávací značku. K rockovému zvuku se dá dobrat i jinou než marshallovskou cestou, jak by mohlo vyznívat z předchozích řádků. Milan Janeček si během zkoušky před pražským koncertem povídal s jazzovým saxofonistou Ianem Ritchiem. Zatímco Marshalla stačí otavit, tak na saxofon se musí hrát drsně, vysvětluje Ian, když popisuje, jak se učil part Dicka Parryho pro turné The Darks Side of the Moon, na které se vydal v roce 2006 s Rogerem Watersem.

    Kdysi jsme měli zkušebnu v Karlíně ve sklepení jednoho domu. Sestavu kapely jsme měli klasickou. Buben, basa, klávesy a kytara. Dali jsem si tenkrát opravdu hodně práce s vytlumením a vajíčkovým platy jsme ani trochu nešetřili. Přesto, abychom si nevykoledovali zákaz, jsme se opatrně šli optat babičky, která bydlela nad sklepem, zdali to není moc nahlas. „Mládenci,“ povídala, „to víte, že vás slyším, ale nevadí mi to. Aj hezké to je. To tam hrajete na nějaké saxofony či co...“ Přeji vám v podzimním čase hezké počtení nejen o rockovém zvuku.

    Vladimír Švanda

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 21. 10. 2014

Články v tomto čísle