Na první týden v září jsem plánoval nástup do posledního ročníku konzervatoře. Místo toho jsem strávil pět dní se světovými baskytarovými špičkami pouze pět kilometrů za českými hranicemi. Řeč je o semináři Warwick Bass Camp 2014. Všechny mé pocity a zážitky by se snad nevešly ani do celého čísla. Zaměřím se tedy na to, co všechno jsem se jako baskytarista v německém Markneukirchenu přiučil od baskytarových velikánů...
Adam Nitti, Alphonso Johnson, Andy Irvine, Armand Sabal-Lecco, Bobby Vega, Brandino, Chester Thompson (bicí), David Ellefson, Gary Willis, Hellmut Hattler, John B. Williams, Jonas Hellborg, Lars Lehmann, Regi Wooten, Steve Bailey, Stu Hamm, Victor Wooten a Wolfgang Schmid. To jsou jména všech instruktorů, které nám za obrovského aplausu všech představil na zahajovacím ceremoniálu hlavní pořadatel Bass Campu Ove Bosch. „Bass Camp je vzdělávací událost, letos s osmnácti instruktory a osmdesáti dvěma studenty ze sedmnácti zemí světa. Chceme to nejlepší prostředí pro vzdělání studentů, proto si zveme hráče různých stylů, i přestože třeba pracují s jinými značkami. Jsme otevření,“ říká mi později Ove.
První poučný moment jsem mohl vidět už při zahajovacím jamu, kdy spolu hráli Victor Wooten a Steve Bailey. Zaměřil jsem se speciálně na Victora a pozoroval ho. Kromě groovu mě zaujala speciálně jedna věc, které jsem si všiml. Při jeho hře a hlavně improvizaci bylo naprosto jednoznačné, že pracuje s publikem. A tak jsem se šel optat druhý den.
Fascinuje mě tvůj groove. Musel jsi ho hodně cvičit? Myslíš, že se dá groove naučit, nebo ho musíš mít prostě v krvi?
Ne, nemusí to být v tvé krvi. Stejným způsobem se já mohu naučit česky. Můžeš se naučit groove. Je to stejné, jako bych se já učil tvůj přízvuk, ale ty ses ho učit nemusel. Tím myslím, že ses ho samozřejmě musel učit, ale bylo to pro tebe lehčí, protože ten proces učení byl pro tebe přirozený. Je to tím, že všichni kolem tebe mluvili tím samým jazykem. Pro mě bude proces učení se tvého jazyka nepřirozený, ale stále se to mohu naučit. Takže groove se můžeš naučit, ale pokud nevyrůstáš s daným typem groovu, může to být těžší.
Všiml jsem si, že hodně spolupracuješ s publikem.
Ano, hudba je pro mě jako konverzace. Je to hodně o komunikaci a naslouchání lidem. Posluchači jsou pro mě jako další člen kapely. Co tím myslím, je, že nehrají na nástroj, ale ovlivňují hudbu. Oni hudbu mění. Takže když na pódiu hraji, naslouchám lidem, cítím je, a je velmi důležité vnímat posluchače. Protože bez nich nemůžu mít žádnou kariéru. Posluchači ovlivňují i hlasitost hudby, tempo hudby, dají mi vědět, kdy mám zrychlit či zpomalit, hrát tiše či hlasitěji.
Za celý průběh Bass Campu nebylo z mé strany kvůli zkrácenému pobytu možné navštívit všechny lekce a tak jsem nechal dění volný průběh, koho mi osud svěří. Tím oním se stal Němec Lars Lehmann. Zaujaly mě jeho velmi rychlé slapové pasáže. Pokud mě Lars ještě k něčemu opravdu inspiroval, je to způsob jeho myšlení při cvičení. Vyplynulo to totiž z našeho povídání.
Velmi zajímavé jsou tvé velmi rychlé slapové postupy, uměl bys popsat, co vlastně děláš a jak jsi na ně došel?
Používám techniku zvanou double-thumbing.Tato technika nahrazuje trsátko palcem pravé ruky, tak jako to dělají Victor Wooten nebo Larry Graham. Poprvé jsem do této techniky pronikl hlouběji, když jsem viděl první video Bass Extremes s Victorem Wootenem a Stevem Baileym. To mě velmi ovlivnilo. Měl jsem videokazetu a knížku, takže všechno tam bylo do podrobna rozebráno a cvičil jsem to jako blázen. Poté, co to nějakou dobu cvičíš, přijdeš s vlastními nápady. Já jsem například začal tuto techniku aplikovat do prvků heavymetalové kytarové hry. Ukradl jsem, co se dalo, až z toho vznikl můj vlastní styl.
Když už jsme u metalu, pojďme se přiučit něco pro změnu od metalového hráče. Zástupcem tvrdších žánrů byl na Bass Campu David Ellefson z Megadeth. Dave mě přesvědčil, že bych měl začít uvažovat o trsátku. Proč?
Hodně metalových baskytaristů řeší otázku trsátko versus prsty. Jaké jsou výhody trsátka?
V prvé řadě bys měl zvládat obojí - jak prsty, tak trsátko, protože pravděpodobně bude potřeba použít obojí. Já nevěřím těm namyšleneckým postojům, že když hraju prsty, jsem lepší hráč. Hrát takové linky, jako máme v Megadeth, správnou muzikální cestou, která zahrnuje tlumení, akcentování určitých not v riffu, to nelze udělat prsty, je to nemožné. Velká část stylu rytmické kytary je akcentování přízvučných not (demonstruje). Hraji vždy trsátkem směrem dolů a na akcentované noty jdu s trsátkem nahoru, přitom pravou rukou tlumím struny a akcenty pouštím. To bys prsty neudělal, znělo by to otevřeně a akcenty by zároveň zanikly. Nebylo by to muzikální, to tlumení je nezbytné. Je to to samé, jako kdybys přišel do orchestru a zkoušel hrát na kontrabas prsty tam, kde je part napsaný pro hru smyčcem.
Nyní bych rád uvedl několik svých postřehů z hromadných lekcí. První lekce, kterou jsem navštívil, vedl basista z L. A. Kevin „Brandino“ Brandon. Jeho lekce nesla název Hip Hop & Soul. Brandino studentům pouštěl své skladby, které nejprve analyzoval a potom do nich hrál. Jeho skladby byly složeny pouze z bicích a několika podkladových basových linek. Instrumentaci v podkladech měl velmi dobře zmáknutou. To, co byste řekli, že hraje třeba akustická kytara, hraje ve skutečnosti sedmistrunná baskytara apod. Z jeho strany bylo velmi inspirativní frázování při hře. Používal velmi efektivně pomlky a průtahy, které přivodily posluchači napětí. Lekci ukončil slovy: „Nemůžete být další Jaco, Marcus Miller nebo Stanley Clarke. Hledejte svou cestu!“
Další pro mě velmi zajímavé poznatky přinesl Gary Willis. Jeho lekce byla obohacena vzrušenými debatami, studenti měli hodně otázek. K údivu všech Gary vysvětlil, že lehčí dřevo na baskytaře lépe rezonuje, tudíž je lepší. Také není zastánce průchozích krků, ty také mají na rezonanci špatný vliv. „To je všechno fyzika, matka příroda,“ vysvětluje Willis udiveným studentům. Velmi zajíamavá je ale jeho hra pravou rukou, kdy používá standartně tři prsty. Systém, který u pravé ruky používá, umožňuje naprostou plynulost přechodů ze struny na strunu, což nám Gary demonstroval na chromatické stupnici s velikou lehkostí. Poté nás odkázal na své internetové stránky, kde tyto postupy jsou k vidění na videu. Gary Willis mě rozhodně opět přesvědčil, jak je pravá ruka velmi důležitá.
Další skvělý dojem ve mě zanechal Andy Irvine a jeho band v rámci koncertu při jednom z večerů. Andy dokáže aplikovat moderní basovou hru a zvuk do žánrů, jako blues, soul nebo R ‘n’ B. Andyho budu rozhodně v budoucnu sledovat.
Největší překvapení Bass Campu však byl pro mě dosud neznámý starší chlápek Bobby Vega. „Já hraju jenom na křápy,“ říká mi Bobby, když vytahuje z futrálu svůj Fender Precision z roku 1958. Ovšem podobnou hru na basu jsem nikdy předtím neslyšel. Bobby začal groove za pomocí trsátka a tlumení, (přesně o tom mluvil David Ellefson), hodně používal otevřené akordy, umělé flažolety, při tapingu překládal jednu ruku přes druhou. Ale jak muzikálně! Ne, nebudu dělat to samé, co on. Ostatně, jak mi sám řekl: „Nedělej to, co dělám já, protože to nas**á lidi!“ Ale jak zatraceně inspirativní!
Abych tedy nějak shrnul, co nejcennějšího jsem se naučil. Kromě Adama Nittiho a Johna B. Williamse jsem slyšel a viděl hrát všechny. Každý stylem úplně jiný, stejně tak jako každý jiná osobnost. Co ale mají společného všichni, je, že vám každý z nich řekne totéž: Je to všechno o hudbě a hudba musí být zábava a něco s vámi a posluchači dělat. Vidíte hrát Victora Wootena, Stu Hamma a jste z nich vedle. Pak ale vidíte hrát Davida Ellefsona s rockovou kapelou cover Back in Black od AC/DC a říkáte si, že je to úplně stejně dobrý zážitek. Bylo úžasné sledovat, jak má každý odlišný přístup ke hře, ale všichni mají stejný přístup k hudbě. Naučil jsem se, že je pro muzikanta důležité mít něco, co ostatní nemají. Svoji jedinečnost, identitu, tyto věci se v muzikantském světě cení nejvíce. Jdu si tedy za svým!
www:
