Ian Ritchie - Měnit styly mě baví

V květnu tohoto roku se ve vybraných českých a slovenských městech představil saxofonista Ian Ritchie (Roger Waters ad.) se svou kapelou Soho Project, tentokrát poskládanou z českých a slovenských muzikantů. Využili jsme možnostu udělat s ním rozhovor a sešli jsme se krátce po jeho první zkoušce s česko-slovenskou kapelou a jen několik hodin před jejich prvním vystoupením v pražském klubu Jazz Dock.

Máte těsně před začátkem česko-slovenského turné se svým projektem, kde budete mít české a slovenské muzikanty. Jak jste spokojen po první zkoušce?

Jsem velmi spokojen. Muzikanti na mě udělali opravdu dojem. Zkouška proběhla bez problémů a všechny nás to bavilo. Hrál jsem tyhle skladby s různými muzikanty a občas to nefungovalo. Moje skladby nemají standardní jazzový slovník a některé jsou opravdu těžké. S těmito muzikanty jsem ale spokojen. Alespoň zatím. (smích)

Doopravdy to zjistím až večer při koncertě. Tyhle skladby jsou primárně určeny pro živé hraní, takže jak budou vypadat, zjistíme až před lidmi. Položte mi stejnou otázku, až sejdu z pódia. (smích)

Budete hrát jen skladby z projektu Soho, nebo budete hrát i další věci?

Posledních pár let jsem hrál pravidelně v Londýně, kde jsem hrál část materiálu ze Soho Projectu. Tomu místu jsem přizpůsobil repertoár. Protože se ale muzikanti občas změní, někdy bylo nevhodné hrát skladby ze Soho Projectu a místo toho jsme hráli klasičtější jazzové skladby, i když jinak zaranžované. Dělali jsme to třeba v reggae, funky, ska nebo hiphopovém kabátu.

Dnes budeme hrát zhruba tři skladby z každého mého jazzového alba. Na třetím albu, nazvaném The Crown Moran Allstars podle klubu Crown Moran, kde jsme pravidelně hráli, mám skladby založené na standardech, ale v jiném aranžmá. Je klidně možné, že zahrajeme i nějaké standardy. Máme docela dlouhý playlist. Uvidíme, jak dlouho budeme hrát. (smích)

Jak vás napadlo udělat projekt, ve kterém napíšete skladby o místech v Soho?

Musím se přiznat, že takhle to nebylo. Když jsem to album nahrával, skladby se jmenovaly Song 1, Song 2, Song 3... (smích) Vůbec jsem nevěděl, jak je nazvat. Měl jsem tehdy pravidelné hraní v Soho a jednou, když jsem jel na koncert, tak jsem se díval po tabulkách s názvy ulic a napadlo mě, že bych mohl použít tohle. Snažil jsem se, aby měly skladby odpovídající názvy, aby spolu nějak korespondovaly.

Pro druhé album už jsem se chtěl držet konceptu. A existuje jiné Soho, v New Yorku. Ta čtvrť se jmenuje South of Houston, ale zkráceně se jí říká Soho. Byl jsem tam s Rogerem Watersem před pár lety, myslím, že jsme tehdy hráli někde v Madison Square Garden. Potuloval jsem se po Soho a všímal si návěští a podle toho jsem pak psal skladby.

Názvy skladeb na Crown Moran Allstars byly spíše dílem náhody. V klubu jsme prostě něco hráli a třeba z toho vznikla skladba, o které jsme nevěděli, jak se bude jmenovat. Zeptali jsme se publika a tak vznikla třeba Jessica’s Butterfly.

Když píšete vlastní skladby, kde berete inspiraci?

Tak třeba na albu Soho Project jsou všechny akordy maj7. To je velmi neobvyklé, protože normálně máte u jazzu II - V - I akordy - mollový, dominantní a maj7, a můžete modulovat do různých tónin.

Kdežto harmonie na albu Soho Project je v maj7. Napsal jsem melodie a pak jsem je harmonizoval v maj7.

To musela být docela výzva...

Pro mě vlastně ani tolik ne. Můj hudební základ je spíš rock a funk, kde jsem hojně používal pentatoniku. A nemám problém hrát v pentatonice během různých harmonických změn. Je to pro mě docela jednoduché.

Hlavně jsem chtěl získat jiný zvuk. A to je těžké, když hrajete klasickou jazzovou harmonii. V mojí hudbě se musíte dostat dovnitř a modulovat z akordu do akordu.

A na druhém albu jsem zase používal jen akordy mi7. (smích) Tohle občas používal Debussy. Pro muzikanty je to výzva, takovýhle přístup, protože je to dostane z jejich zóny komfortu. Nemůžete tu používat jazzová klišé, musíte si najít nový slovník. Proto jsou věci, které hrajete v téhle hudbě, pro vás vždycky nové. Harmonie vám nepomáhá v postupu. Musíte si najít cestu melodicky.

A pro třetí album, protože jsem neměl k dispozici muzikanty, kteří nahrávali Soho Project, jsem zaranžoval standardy s jinými rytmy a melodiemi. To bylo pro ty muzikanty jednoduché, protože někteří z nich nehráli nikdy nic jiného než standardy. Takže to mohlo fungovat.

Když se vrátím k českým muzikantům, zdá se, že jsou schopni se skvěle zadaptovat ve všech stylech. Doufám, že to předvedeme i dnes večer.

Vy jste známý tím, že přeskakujete z jednoho žánru do druhého. Je to pro vás obtížné?

V žádném případě, naopak to miluju. Vždycky jsem vyhledával různé druhy hudby. Když jsem během univerzity začínal hrát, hledal jsem bluesovou kapelu. Nakonec jsem skončil s kapelou, která dělala podobnou hudbu jako Miles Davis na Bitches Brew. Musel jsem se přizpůsobit. Potom jsem tedy hledal podobnou kapelu, která dělá jazz fusion a skončil jsem v rockové kapele. Vždycky když jsem hledal nějaký styl, skončil jsem u něčeho jiného. (smích)

To se mi na tom ale líbilo a vzrušovalo mě to. Takže jsem v tom pokračoval i dál a vyhledával různé žánry. Pomáhá mi to udržovat můj zájem o hudbu. To, co mě přivedlo později k jazzu, byl fakt, že jsem hrál s muzikanty, kteří už znali jazzové výrazové prostředky.

Dva týdny zpátky jsem hrál na folkovém festivalu s kapelou, kde byly hlavně dechy - flétny, píšťaly a další. Když hrajete dobrou hudbu s dobrými muzikanty, je to vždycky vzrušující.

Takže nemáte problém se změnami žánru během jednoho koncertu?

Vyloženě tohle nedělám. Přestože třeba dnes budeme měnit rytmy. Myslím, že když hrajete celý večer swing, přestože hrajete rychlejší skladby i balady, těžko tolik zaujmete publikum, protože celou dobu hrajete prakticky stejně. Ale když zahrajete třeba reggae, což my budeme dnes hrát, musíte si najít jiný přístup, jiné frázování - i když třeba hrajete podle II-V-I nebo jenom do akordů maj7. Musíte si najít způsob vyjadřování, který sedí tomuhle stylu.

Myslím, že je to pro muzikanty dobře, když je nutíte uvažovat o hudbě jiným způsobem. Obzvlášť v dnešní době je důležité najít jiný přístup. Všechno už bylo napsáno, takže si vezmete věci, které se vám líbí, a smícháte je dohromady.

Hrajete vedle saxofonu i na nějaký další nástroj? Skladatelé většinou hrají na další nástroje, alespoň na klavír...

Na klavír trochu hraji, ale ne moc. Stejně jako k jazzu jsem se ke klavíru dostal později. Máte pravdu, že je to pro skladatele užitečný nástroj. Nějak na něj zahraji, ale sólovat bych na něj asi nesvedl. Hraji také na různé flétny. Hraji v jedné kapele, kde je sedm bubeníků a já. Jejich nástroje hrají v různých teplotách různě, takže jen těžko lze hrát nějaké melodie. Zjistil jsem, že se mi na flétny lépe hraje do takové muziky.

Hraji také na akordeon a na basu. Miluju basu. Mám doma basové ukulele. To je úplně úžasný nástroj. Je to ukulele laděné jako basa, takže má krátké a tlusté struny, které jsou vyrobeny z nějakého polyuretanu nebo něčeho podobného. Je to pohodlné pro nebasisty. Kdybych měl hrát na klasickou baskytaru, asi by mě to hodně vyčerpávalo. A zvuk je někde mezi kontrabasem a bezpražcovou baskytarou. Hraji na to i nějaké koncerty.

Jak jste se vlastně dostal k hudbě a k saxofonu?

Začal jsem studovat na Chemické fakultě Liverpoolské univerzity a tam jsem začal hrát. Několik let jsem studoval klarinet, ale moc mě to nebralo. Učitel mi navrhl, abych přešel na saxofon. Začal jsem tedy hrát na tenor saxofon a to bylo víceméně všechno. Zkoušel jsem hrát s kapelami, jamovat s různými umělci, dostal jsem se k rockovým i jazzovým muzikantům. Když jsem končil na univerzitě, získal jsem titul, ale už jsem hrál s kapelou. Bylo to rozhodování mezi kariérou chemika a kariérou umělce. Rozhodl jsem se pro umění a už po několika měsících hraní jsem si nedovedl představit, že bych dělal něco jiného. Jít zpátky k chemii pro mě bylo něco nepředstavitelného. Hudba je úžasná věc, je to privilegium, že můžeš dělat hudbu a lidé ti za to platí. Nic lepšího neexistuje. (smích)

Máte nějaké oblíbené saxofonisty?

Jasně, celý seznam. Coltrane, Parker, Sonny Rollins, Dexter Gordon, Lester Young. Z těch současných třeba Bill McHenry z New Yorku, Joe Frahm je fantastický, Chris Potter je úžasný, Joe Lovano a další. Je tolik skvělých hráčů a každý hraje jinak.

Co mě baví na saxofonu, je to, že můžete mít svůj vlastní výraz. Kytaristé mohou mít vlastní zvuk, pianisté svůj dotek, ale saxofon, protože je to dechový nástroj, takže vytváříte tón svým hlasem, vám umožňuje znít opravdu jinak než všichni ostatní. I když hrajete na úplně stejný nástroj.

Před pár lety jste byl na turné s Rogerem Watersem. Jaké to s ním bylo? Je známý svým nekompromisním přístupem, všechno chce mít perfektní.

To je pravda. (smích) Takže musíte být také perfektní. Pak je spokojený.

Vlastně jsem s Rogerem pracoval dvakrát ve dvou různých časových obdobích. V roce 1987 jsem mu produkoval album Radio K.A.O.S. a tehdy chtěl současné, to znamená osmdesátkové, album. Když dělal to předchozí, The Pros and Cons of Hitch Hiking, znělo spíš jako Pink Floyd a nevypadalo to, že by chtěl dělat něco zvukově aktuálního.

Na albu, které jsem produkoval, ale chtěl být současný a já mu v tom pomohl a Roger byl s výsledkem spokojený. Pustil mi demo nahrávky, já podle toho naprogramoval počítač Fairlight, které se tehdy používaly, on si to poslechl a řekl, že ano, že takhle to chce. Pak jsme do toho nahrávali muzikanty, kteří všichni byli špičkami v oboru svých  nástrojů, a všechno šlo velmi hladce. A Roger byl velmi šťastný, a když je šťastný, neexistuje žádný problém. Myslím, že když lidé dělají, co po nich chce, a dělají to dobře, je všechno v pořádku.

Když byl s Pink Floyd, byl s těmi lidmi strašně dlouho. Měli svou historii a byly mezi nimi různé třenice a stěžovali si jeden na druhého. Dave nechtěl natáčet konceptuální alba a kritizoval za to Rogera. Což byla ironie, protože první album, které Floyd natočili bez Rogera, bylo konceptuální.

Ale zpátky k Rogerovi. Pro Rogera je radost pracovat, když si lidé dělají svou práci. Na turné The Dark Side of the Moon byli vynikající muzikanti, kteří hráli tak, jak to hudba vyžadovala. Zvukově jsme se museli přiblížit k Pink Floyd. Já se musel přiblížit k Dicku Parrymu, což je také jeden z mých vzorů. Je to také spíše rockový saxofonista a hraje podobně drsně na saxofon jako já, takže to pro mě bylo o to jednodušší.

Na samotném turné se o nás výborně staral. Bydleli jsme v dobrých hotelech a jedli v dobrých restauracích. Cestovali jsme a bydleli společně s ním. Vůbec se vůči nám nechoval jako hvězda. Miluje turné a mám pocit, že v posledních letech si to užívá čím dál tím víc. Ten kontakt s publikem a jednoduše být rockovou hvězdou. Což je rozdíl oproti Pink Floyd, kteří se spíše skrývali ve stínu.

Roger je asi jediný, kdo mě napadá, kdo má tak obrovské zkušenosti s koncerty před velkým publikem. Zároveň má ale i komplexní představu o celé show. Zajímá se o světla, zajímá se o videa, zajímá se o hudbu. Neexistuje aspekt turné a vystoupení, o kterém by toho spoustu nevěděl.

Byl jsem se podívat na představení The Wall a bylo to úžasné. Kdo jiný by tohle mohl dát dohromady?

Musel jste ta slavná sóla Pink Floyd hrát notu po notě, nebo jste v nich měl svobodu?

Nikdy mi nikdo neřekl, že bych to musel hrát notu po notě. Ale řekl jsem si, že já kdybych byl v publiku a miloval The Dark Side of the Moon, nechtěl bych slyšet něco jiného, než co je na albu. Osobně to album miluju, stejně jako třeba Wish You Were Here a nepřijde mi vhodné tam něco měnit. Není to jazz, který je postaven na improvizaci. Je to podobné jako s klasickou hudbou. Nikdo si nevezme Mozartovu skladbu a nezačne ji hrát jinak. Ty skladby jsou rytmicky, harmonicky i melodicky dané. Byl jsem šťastný, že si tuhle hudbu mohu zahrát.

Ale hrál jsem i věci, které tam nikdy nebyly. Hrál jsem totiž ve skladbě Set the Controls for the Heart of the Sun, kde nikdy žádný saxofon nebyl. (smích) Na to jsem měl soprán saxofon. A také jsem hrál v jeho nové skladbě Leaving Beirut, nebyl v něm saxofon, dokud jsem do toho nezačal hrát.

Je to stejné jako Dave Kilmister v The Wall. Když přijde na Comfortably Numb, hraje Gilmourovo sólo. Je to úžasné sólo a každý člověk v obecenstvu ho zná. Já to měl v Money, mohl jsem vidět lidi, jak to sólo zpívají se mnou.

Hrajete i s jeho synem Harrym. Jsou si povahově podobní?

Jistě. (smích) Lze poznat, že jsou příbuzní. Ale ne, Harry je svůj. Má svoji cestu. A i když je Roger rád, že Harry hraje současný jazz, moc tomu nerozumí. Harry miluje jazz a speciálně Billa Evanse, kterého zbožňuje. A i když je schopen skvěle hrát v Rogerově kapele, miluje jiný styl.

Roger hrál s Pink Floyd také hudbu, kterou miloval. Pink Floyd vycházeli v podstatě z blues. A Roger vlastně stále mluví o Pink Floyd jako o bluesové kapele.

Harry dělá hudbu, kterou miluje, a Roger dělá hudbu, kterou miluje. A tak je to v pořádku.

www:

ian-ritchie.com