Thrashmetalová ikona Slayer zažila v poslední době dost krušná léta. Kapelu totiž opustily dvě klíčové osobnosti. Bubeník Dave Lombardo se nedohodl s kapelou na výši odměn a kytarista Jeff Hanneman podlehl sérii zdravotních problémů. Paul Bostaph tak loni zaujal místo bubeníka a Gary Holt, klíčová postava další thrashmetalové legendy Exodus, již v roce 2011 místo druhého kytaristy. Kapela dělá to, co umí nejlépe, a proto pracuje na nové desce a intenzivně koncertuje. Do stabilizované fáze se dostala i kariéra Garyho Holta, kterého jsme pro vás zastihli na devatenáctém ročníku festivalu Brutal Assault. V našem rozhovoru jsme vedle jeho sbírky nástrojů probrali i způsob, jakým balancuje mezi oběma kapelami a vypořádává se s pozicí svého předchůdce.
Před námi je nyní vystavený tvůj vlastní „krvavý“ model Schecteru. Přibliž nám pár specifikací, které sis vyžádal u téhle kytary.
Menzura kytary je 628 mm, což je stejné jako u Les Paula. Padne mi to přesně, protože s touhle šířkou se do všeho trefím tak akorát. (smích) V rámci snímačů mi v EMG připravili modely 81 a 89R. Všechno utáhnout pomocí Floyd Rose a navrch pokapat krví. (smích)
Během kariéry jsi vyzkoušel řadu kytar od značek, jako je Ibanez, B.C. Rich nebo Jackson. Čím si tě získal Schecter?
Jsou to všechno výborné kytary. Nemůžu říct, že mýma rukama prošlo něco, co by se mi vysloveně nelíbilo. Jsem sběratel a mám toho proto doma mraky. Schecter si mě ale získal tím, že mi nabízí velmi nadstandardní servis. Už jen ten krvavý design přesně kopíruje originál, který je dělaný ručně. Aby mohli vyrobit další kusy, vytáhli všechny součástky a pečlivě to naskenovali. Přál jsem si, aby byl každý kus malovaný ručně, ale to by si to pak nikdo nemohl dovolit. (smích)
Je ve tvé početné sbírce něco extrémně raritního, co bys ani za boha neprodal?
Vlastním jednoho z vůbec prvních Icemanů od Ibanez, kterého fakt miluju. Jinak nevlastním moc raritek. V poslední době spíš hodně skupuju Les Pauly. Moje žena z toho občas šílí, protože si vždycky přivezu nějaký nový. Což mi připomíná můj další nákup, a to signature model od Briana Maye z Queen. Jsem jeho velkým fandou a překvapilo mě, že jsou jeho modely stále v prodeji. Hned jak přijedu domů, volám jim.
Přál jsem si, aby byl každý kus mého krvavého Schecteru malovaný ručně, ale to by si to pak nikdo nemohl dovolit.
Dnes jsi obklopen Marshally, jak naživo, tak v tuto chvíli v Marshall City. V Exodu jsi byl znám spíše jako zastánce značky Engl, ale postupně jsi přebral vybavení od zesnulého Jeffa Hannemana v Slayer. Jaký je vůbec tvůj vztah ke značce Marshall?
Nechci se chlubit, ale vlastním tři nejlepší Marshally na světě! Mám tři modifikované stowattové modely JCM800 z roku 1987. Není nic lepšího. Nejlépe je to poznat na albu Tempo of the Damned od Slayer. Žádná věda, zapojit přímo do hlavy a jedem’. Nikdy to nic nepřibije. Každopádně Slayer jsou marshallovská kapela, a ten zvuk se prostě ke kapele hodí. Dneska používám řadu DSL, ale abych byl upřímný, vidím jeho hlavní nedostatky v rámci sekce Gain. Nějak mi toho nenabízí dostatek. Vlastnil jsem třeba i výborný kousek z řady JVM, ale ten zase až moc šuměl. Když jich máš za prdelí šest, poznáš to. Nedávno jsem proto zkoušel i model od Satrianiho a byl jsem ohromen, až na to, že je vhodnější pro rockovou muziku. Proto tlačím na svůj kontakt z Marshallu, aby mi vyrobili můj vlastní. (smích) Vzali bychom něco z řady JVM a vytáhli reverb, protože tuhle sračku nepoužívám, a strčili tam noise gate, nejlépe od Satrianiho, a máš dokonalý zesák.
Měl jsi možnost podobných VIP modelů vyzkoušet více?
Vždycky jsem chtěl vyzkoušet model od Zakka Wyldeho, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Dělali to totiž v hodně limitovaném počtu. Nějak se už nemůžu dokopat k intenzivnějšímu testování vybavení. Mám toho plný barák, ale v poslední době jsem dost používal předzesilovač od Kemperu, který v Exodu vždycky napíchnu do Englu a zní to jako šílená metalová mašina. Znám možnosti téhle kombinace i pozpátku, a proto mám k dispozici řadu profilů, které stačí jen zapojit. Nemusím ani tahat svůj Marshall z domu, protože mám profil, který zní naprosto stejně. Například na nové desce Exodu používám zvuk Marshallu, zatímco se na hlavního aktéra práší na půdě.
Nechci se chlubit, ale vlastním tři nejlepší Marshally na světě!
Jistě taky dostáváš řadu dárků od firem, které by si přály, aby jsi přešel k nim...
To víš, že jo, ale nejvíc mě zajímají efekty. Jsem spíš taková efektová popelnice. Nedokážu ti ani popsat, kolik mám doma třeba takových stompboxů. Pak to všechno tahám do studia a experimentuju s tím. Mám hrozně moc fajn věcí od Pigtronixu, jako třeba kousek Disnortion. Je tam všechno od fuzzu, octaveru po distortion. Všechno hezky dohromady. A když to pak spustíš všechno naráz, zní to jako by se sešli Hendrix a Uli Jon Roth. Naprostý blázinec. (smích)
Exodus X Slayer
Lidé se tě na to musí ptát určitě často, ale jak se ti daří zvládat obě kapely? Hrát se Slayer musí být pocta, ale Exodus nemůžeš opustit, když jsi jako jediný člen z kapely hrál na každé desce.
Přesně tak, i kdyby mi dali nůž na krk! Je to náročné, ale zvládám obě kapely naráz. Třeba nová deska Exodu vychází už v půlce října. Důkazem je, že to považujeme za jedno z našich nejlepších alb.
Tím, že píšeš podstatnou část materiálu v Exodu, měl bys případně dostatek prostoru přispět i Slayer, nebo je tahle oblast nekompromisně zabraná Kerrym a Tomem?
Kerry píše drtivou většinu věcí na nové desce, ale předběžně jsme se domlouvali na spolupráci pro další desku. V tuhle chvíli všechny rify schovávám pro Exodus. (smích) Na druhou stranu píšu hodně rychle. Třeba pro novinku Blood In, Blood Out jsem většinu rifů napsal za necelé dva měsíce.
Po světě chodí armáda borců, kteří umí zahrát Jeffovy věci líp než já, v tribute kapelách Slayer.
Jeff a Kerry byli velmi specifické duo, založené na kombinaci rutiny a improvizací. Jak se ti hraje vedle Kerryho?
Mám výbornou pozici, protože mě ostatní nechávají si hrát, co chci. Jeff měl velmi osobitý styl, který do určité míry respektuju, ale tlačím do toho víc ze staré školy. Tím, že hodně improvizoval, vynikne moje obliba učebnicových postupů. Jeffa prostě nemůžu a nechci kopírovat. Po světě je navíc armáda borců, kteří umí zahrát Jeffovy věci líp než já, v tribute kapelách Slayer.
V minulosti jsi natočil zajímavé instruktážní video. Neměl bys chuť natočit něco dalšího?
Celkem i jo, ale toho času není dost. Jen co se vrátím domů po tomhle fesťáku, hned zase letím do Kolumbie. (smích) Jižní Amerika za to stojí, i kdyby to mělo být pouze jediné vystoupení.
Měl jsem možnost tě vidět v poslední době už několikrát. Před pár měsíci na Rock im Park v Německu a před dvěma lety na Sonisphere v Madridu. Pokaždé jste se předvedli výborně a dav to náramně ocenil. Přijde ti ale, že se fanoušci po světě liší?
Rozhodně. Zrovna jsme se třeba vrátili z Ruska, a ta dvě vystoupení byla prostě jiná. Postupně se všechno vystupňovalo do kategorie šílenosti - Jižní Amerika. Dýmovnice nebyly výjimkou. Jinak budeme hrát kdekoliv, kde je o Slayer zájem. Ale Jižní Amerika je prostě unikátní. Každá návštěva mi přijde lepší než ta předchozí, vždycky mě něčím překvapí a pokaždé něco podpálí. (smích) Když k tomu dojde, nevidíš kouř z ohně, ale slzáků, kterými se policie snaží dav uklidnit. (smích)
Gary Holt, stejně jako další dva VIP hosté Marshall City, během festivalu Brutal Assault nabídli možnost podpisu a společné fotky. Dostalo se téměř na všechny zájemce, ale některá přání musela být i zamítnuta. Jedna z návštěvnic si totiž vyžádala podpis na jedno z ňader. Na to Gary obratem reagoval: „Promiň zlato, kdyby to viděla moje žena, uřízla by mi péro. A já ho potřebuju!“
www:
