Osobitý autor, zpěvák a kytarista Petr Staněk v posledních letech táhne skupinu Liveevil, jejíž nové album se právě chystá k vydání. Většina oblíbenců z jeho desítky se však rekrutuje z první půle 90. let. Tehdy se zformovala původní kapela, díky které vstoupil do širšího povědomí - Silent Stream of Godless Elegy. Tuto etapu Petr nikdy nezapřel, přesto se díval spíše dopředu a teprve letos v létě přichystal fanouškům-pamětníkům chuťovku v podobě minialba projektu Colosalist. O novinky tedy není nouze...
Většina tvých tipů míří do 90. let, výjimkou směrem k současnosti jsou Tesseract. Jak dalece sleduješ nejaktuálnější trendy? Jedna věc je, jak tě to baví, a druhá pak, jak se to vůbec dá v tom přívalu nové muziky stíhat...
Je pravda, že v tom množství hudby se dnes u posluchačů mnohem víc projevuje individualismus. Patřím k těm, kdo se snaží stále hledat a objevovat. Zdá se mi ale, že hodně vznikající muziky je nekvalitní, a já nemám čas konzumovat zkažené maso. Z těch nejaktuálnějších trendů mě asi nejvíce zaujal djent. A návrat některých klasických kapel mě přivedl zpátky k heavy metalu 80. let.
Žánrově jsi volil hlavně thrash a death metal a grunge. Vzhledem k hudbě, kterou sám tvoříš, to není úplně mimo, ale přece jen malinko překvapivý tvůj výběr může být...
Když jsem začínal s hudbou, tak jsme se o něco takového jako death metal snažili, ale nikdy jsme to nevydrželi, protože jsem neustále chtěl hrát něco nového a jiného. Ovšem obecně si nemyslím, že muzikanti vždycky poslouchají především to, co hrají. Celkem rychle jsem si uvědomil, že pokud chci hudbu tvořit, musím jít svou vlastní cestou. Takže ty oblíbené nahrávky mi zůstaly hrát v kazeťáku, ale já snil o své vlastní kapele s vlastním ksichtem.
Na více místech zmiňuješ riffy... Jsou kytary hlavní faktor, přes který přistupuješ k poslechu, a tedy z pozice muzikanta při poslechu chtě nechtě „analyzuješ“, anebo si jako posluchač dokážeš vychutnat celek?
Pokud se budeme bavit o metalu, tak pro mě osobně je podmíněna dobrým riffem. Ti nejlepší vždycky dokázali napsat nový a hlavně dobrý riff. Ostatní většinou byli až „ti druzí“, kteří je kopírovali. Jasně, důležitá je i celková atmosféra nahrávky. Pokud to spíná i tam, tak jsou to pak ty desky, které mám rád a které si chci koupit, abych po nich mohl kdykoli sáhnout.
Vnímání hudby se v poslední době výrazně změnilo. Říká se, že možná brzy už nebudou ani žádná alba, místo toho se přehrávají ukázky na YouTube a sociálních sítích. Jak to celé prožíváš?
Pro undergroundové kapely je to katastrofa. Před dvaceti lety jste mohli prodat kolem tisíce demáčů, čímž se zaplatily náklady na studio a možná i vydělalo na další nahrávání. Dnes se kapely vzdávají, zoufale nabízejí nahrávku k poslechu zadarmo, a myslím, že většina z nich ani nedoufá, že někdy prorazí, že budou slavní. Hraní v kapele se pro mnohé stává něčím jako chodit do výtvarného kroužku, který si musíte platit a se kterým občas vyrazíte na společné soustředění. Nejsou firmy, nejsou peníze, ale ten vývoj je samozřejmě pochopitelný. Nástup sociálních sítí ale nezmění to, že lidi budou chtít dělat hudbu, poslouchat ji a tancovat.
Novinkou z tvé dílny je minialbum Colosalist. Znamená to odsunutí Liveevil do pozadí, nebo jen letmou vzpomínku na časy Silent Stream?
Projektem Colosalist jsem chtěl potěšit fanoušky raných Silent Stream of Godless Elegy z doby, kdy jsem u nich působil. V žádném případě nehodlám tento projekt upřednostnit. Prakticky současně jsem chystal i věci na novou desku kapely Liveevil, kterou právě společně realizujeme s Kärtsym Hatakkou z Waltari. Colosalist je paganmetalová hudba, která je - troufám si tvrdit - cítit slovanstvím. Sešly se tam nápady snad čtrnáct let staré společně s těmi, co vznikly teprve minulý rok. EP jsem zatím nikdy nenatočil, takže jsem si splnil malý osobní sen.
Nirvana - Nevermind (1991)
Nirvana nikdy nebyla jen grungeová legenda. Uřvané kytary a houpavé rytmy, jednoduché a přitom nesmírně originální skladby. Dokázali s relativně obyčejnými riffy pobláznit celý svět. Spojení Grohl, Novoselic a Cobain je dodnes neopakovatelné a vražedné. Nevermind je pro mě stále aktuální.
Metallica - and Justice for All (1988)
Zvukově nejtěžší album Metallicy, svým způsobem temné. A to se mi taky na tomto albu nejvíce líbí. Podle mě stála Metallica v období, kdy vydala tohle album, na vrcholu své jedinečnosti. Jedna z mála desek, jejíž riffy jsem chtěl umět hrát na kytaru.
Kreator - Coma of Souls (1990)
Energie mě nutila tohle pouštět nahlas stále dokola. Jedna z nejlepších thrashmetalových nahrávek vůbec. A Mille Petrozza je bezesporu jeden z nejtalentovanějších metalových skladatelů. Při poslechu tohoto alba mi bylo definitivně jasné, že nikdy nebudu chodit na diskotéky a můj osud se bude vyvíjet rock/metalovým směrem.
Sepultura - Chaos A. D. (1993)
Kdo by si nepamatoval klip ke skladbě Territory. Naléhavost a brutalita střednětempých riffů dělá z tohoto alba jednu z nejdůležitějších metalových událostí 90. let. Taky mě dost oslovilo to, že Sepultura jako jedna z mála velkých metalových kapel otevřeně poukazovala na aktuální politické a mocenské otázky světa.
Pearl Jam - Ten (1991)
Deska, kterou můžu nosit na uších za každého počasí. V šestnácti letech jsem samozřejmě neposlouchal jenom metal. Ovlivnili mě i lidi v blízkém okolí, kteří poslouchali grunge, kouřili trávu, nosili kárované košile a neupravené vlasy. Možná jsem chtěl být, a dokonce snad i chvíli byl, jedním z nich. Z tohoto období mi toho moc nezůstalo, ale tuhle desku dodnes miluju.
Rage Against the Machine - Rage Against the Machine (1992)
Toto album je opět z 90. let, kdy tvrdě rocková a metalová hudba dosáhla vrcholu. Vznikaly originální fúze a rapování Zacka de la Rochy s kytarovými riffy Toma Morella ve mně způsobily explozi nadšení. Na rockotékách jsem často chodil za DJi, ať tam už kruci pustí nějaký Rage Against the Machine!
Tesseract - Altered State (2013)
Jedna z kapel, která mě přivedla k modernímu metalu. Spojení djentu a melodického vokálu je v tomto případě namícháno v osvěžující koktejl. A vedle celkově svěžího, „nového“ pocitu mě jako další přidaná hodnota na téhle desce nesmírně baví melancholická atmosféra.
Entombed - Wolverine Blues (1993)
Bezesporu vrcholný okamžik téhle švédské smečky. Wolverine Blues bylo ve své době album, které čistilo zvukovody snad celému světu. Především tomu deathmetalovému. Tehdy už jsem znal jejich předešlá dvě alba, ale tohle překonalo jakákoliv má očekávání.
Bolt Thrower - ... for Victory (1994)
Je těžké vybrat symbolické zástupce ze všech těch deathmetalových alb, která mě ovlivnila, nicméně nemůžu zapomenout na ... for Victory. Má v sobě něco speciálního, je jako posilující pilule na překonání těch největších úskalí. Nahrávka evokuje představu středověké armády. Málokterá kapela ve mně vzbuzuje obrazové představy tak jako právě Bolt Thrower.
Pantera - Vulgar Display of Power (1992)
Snad každý kytarista, který kdy byl fanouškem tvrdé muziky, zná alespoň jeden riff právě z této desky. Stejně jako další mnou zmiňovaná alba bylo Vulgar Display of Power bleskem z čistého nebe. Fantastické spojení čtyř skvěle se doplňujících muzikantů umožnilo vznik silné desky, na níž v podstatě není slabší kus.
