Když už řešíme mikrofonní kabely, nemůžu se v tomto bodě z profesního hlediska nepozastavit několika slovy u jejich výroby, čili pájení a následné funkční kontroly. Možná to někteří nepovažujete za nutné, ale já vycházím opět ze svých zkušeností, kdy jsem za roky praxe viděl opravdu některé nezapomenutelné výtvory - jako „studeňáky“ a velké hroudy cínu na kontaktech, dotýkající se dráty atd., že jsem opravdu nevěřil svým očím a dodnes občas zírám, jak i někteří relativně zkušení jedinci prostě neumí pájet a kompletovat kabely. Za všechny ty roky se mi taktéž podařilo, aniž bych se chtěl nějak cíleně chlubit :-), vyrobit opravdu kilometry kabelů (de facto všechny, co používám, jsou vlastnoručně pájené), čímž jsem si chtě nechtě vytvořil a zažil určité postupy, jak které věci dělat, a naopak co třeba nedělat a nepoužívat.
Takže si o tom nyní pojďme něco říct: K dobrým výsledků vám postačí běžná trafopájka, nejlépe ta české výroby, pokud vlastníte, jako já, nějaký funkční kousek ještě z dětství, je naprosto ideální. :-) Naopak pozor na některé dnes běžně prodávané trafopájky v supermarketech a v internetových e-shopech, asi dvě takové jsem vyzkoušel a můžu říct, že opravdu za moc nestojí a jsou možná spíš vhodné na řezání polystyrénu než na pájení kabelů. Dále postačí běžně prodávané pájecí smyčky a běžný cín (nejlépe s kalafunou uvnitř a ze seriózního obchodu s elektrozbožím) a běžná samostatná kalafuna v krabičce či plechovce. Pro správnou funkčnost pájky - tzn. rychlé a dostatečné nahřívání - je nutné, aby pájecí smyčka měla co nejlepší a nejtěsnější kontakt s hrotovým vyústěním pájky; šrouby držící očko musí být dobře přitažené a styčné plochy dobře očištěné. Samotné očko v průběhu práce taktéž podle potřeby čistíme a oškrabujeme od případných zuhelnatělých zbytků.
Dnešní běžně prodávané konektory jsou, co se týče pájení, poměrně slušné kvality, většinou na ně cín i bez předchozího zdrsnění bez problémů sám „chytá“ (na rozdíl od některých v minulosti), pouze pozor zejména u levných typů na přehřátí, které mívá za následek trvalou deformaci plastových dílů. Mám takový svůj zažitý postup - po nabrání cínu na hrot pájky tento vždy ještě lehce položím do kalafuny, nejprve si samostatně pocínuji jak kontakty konektoru, tak předem odizolované konce vodičů (ty lze pocínovat opět přímo položené do kalafuny) a ty pak dalším pájením následně spojím. Doba nahřívání by měla být pouze taková, jak je nezbytně nutné, cín by na pájené plochy měl jakoby sám „najet“ a natéct, výsledný spoj by měl být hladký - lesklý či matný, zaoblených či rovných tvarů, množství cínu opět pouze přiměřeně takové, jak je nezbytně nutné. Vyhněte se pokud možno extra velkým cínovým „bakulím“ a spojům vzniklým za studena, často se totiž následně odlomí a upadnou. Při běžném používání u výroby kabelů zpravidla ani není nutná odsávačka cínu (v případě potřeby stačí při tekutém cínu s danou věcí lehce klepnout o stůl). Při pájení konektorů je dobré tyto zasunout do příslušného protikusu (např. panelové XLR), jednak kvůli fixaci a také kvůli chlazení, dobrým pomocníkem je taktéž malý svěráček na stůl pro potřebné pevné uchycení.
Vodiče uvnitř konektoru by měly mít lehkou délkovou rezervu, aby se hned při prvním větším mechanickém namáhání kabelu netrhaly přímo z pájených kontaktů. Dovoluji si na tomto místě odradit od používání nejrůznějších pájecích kyselin, dle mého názoru to vhledem k relativně dobrému povrchu dnes prodávaných konektorů není nutné (opravdu stačí běžný cín a kalafuna), nehledě na poměrně negativní zkušenosti s nimi - většina konektorů, kde jsem v minulosti různé tyto kyseliny použil, skončila po určitém čase zoxidovaná a nepoužitelná se ztrátou kontaktu. Většinu takto při pájení „ošetřených“ spojů v konektorech jsem byl nucen časem stejně vyřadit z provozu. Problém není v samotné funkci kyseliny, ale v tom, že drobné součásti konektorů není většinou možné po pájení dobře očistit, čímž začíná časem vznikat nežádoucí chemická reakce. Naopak v případě použití běžné kalafuny je jisté zahnědlé „potřísnění“ spoje běžné, absolutně není na škodu a spoj není nutné čistit.
Jako dobrého pomocníka na kontrolu kabelů bych doporučil jakýkoliv, i relativně levnější a obyčejný, tester kabelů, který dokáže zkontrolovat základní správnost zhotovení a zapojení kabelu (např. fázování - zda na některé straně nedošlo k nechtěnému přehození pinů), pro úplnou a detailní kontrolu (i pro kontrolu jiných zařízení, např. rozvodné elektrické sítě) je dobré ještě vlastnit jakýkoliv běžně dostupný multimetr, kterým můžeme změřit např. přesnou hodnotu odporu jednotlivých vodičů v kabelu a přesvědčit se tak, že se vodiče, které mají vykazovat stejné hodnoty, chovají opravdu stejně. O vlastním měření parametrů elektrické rozvodné sítě multimetrem se zmíníme ještě v příslušných budoucích kapitolách. Nezapomeňte si na pájecí činnost vyhradit dostatek času a klidu, velmi nedoporučuji pracovat ve stresu - např. před akcí apod. Věnujte opravdu adekvátní pozornost své „výstupní kontrole“ :-) Příště něco o fázování a fantomovém napájení.
