8/2015

Editorial

  • Jakou barvu má tráva? Poznáte zvuk školního zvonku? Kolik váží váš mobil? A takhle bych mohl pokračovat… Abyste na tyto otázky mohli odpovědět, aniž byste se šli podívat, poslechnout si či případně potěžkat nebo osahat, musíte zapojit paměť. Pamatovat si vlastně lze cokoliv, co nám našich pět smyslů od života servíruje. Jenže kámen úrazu je v tom, že něco jsme schopni si zapamatovat zcela přesně, a dokonce i na celý život, naopak některé jiné věci, skoro vůbec a nebo jen velmi nepřesně. A třeba jen na velmi krátkou dobu.

    Hudbou se zabývám celý život, z titulu své profese i jako hudebník, učitel… i zvukař sem onehdá byl. A celý ten čas jsem samozřejmě hledal, jak dělat muziku dobře, jak poznat, že je dobrá… Za celou tu dobu mi vyšlo, že právě nejdůležitějším faktorem je paměť.

    Například výška tónu: je dána frekvencí, a muzikant musí mít schopnost si ji pamatovat. Někteří, a je jich málo, si výšku tónů pamatují celý život. Říkáme, že má absolutní sluch. Zbytek muzikantského světa si výšku pamatuje jen chvíli. Zkuste si v duchu udat tempo písničky, kterou chcete zahrát. A když spustíte, kolik se vás přesně trefí do tempa?

    Zkrátka, čím víc si vaše muzikantská mysl pamatuje, tím lépe se vám hraje. Když už to máte v hlavě, tak máchat rukou jde snáze, než když je mezi ušima „ticho“. Hudební tón má čtyři vlastnosti: výšku, sílu, barvu a délku. Kdo studoval „Zenkla“, tak to dobře ví. Tedy převedeno z terminologie fyziky do muzikantské, je to ladění, frázování, výraz a rytmus. A každý z těchto prvků se pamatuje jinak a jinak dlouho. Dobří muzikanti jsou již od malička nadaní a pamatují si lépe než ostatní, co slyšeli. Není pak pro ně problém zkusit muziku zopakovat a tím se vlastně učí hrát.

    Můžete si s kapelou udělat takový malý pokus. Domluvte se a v nějakém momentě přestaňte všichni hrát. Ať jen bubeník udává hi-hatkou tempo. Jako kdyby vypad’ proud. Samozřejmě, když budete chtít do dalšího levelu, tak i bez hi-hatky. Zavřené oči nejsou na škodu. A pak, ne po dvou či čtyřech taktech, ale třeba po dvaceti třiceti, někdo z kapely dá znamení a zase hrát začněte. Asi víte, kam mířím. Co se bude dít po znamení, vám dá odpověď na otázku, jak jste na tom s pamětí.

    A vězte, že na zahrání spousty partů vám stačí jeden prst či jedna palička bez cvičení… ovšem jen když to hraje v hlavě.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 27. 7. 2015

Články v tomto čísle