Milý a slušný, takové byly moje dojmy z prvního pražského setkání s jedním z mezinárodně nejúspěšnějších českých rockových muzikantů. Pak jsme se potkali ještě několikrát, a i když se mi do pusy draly snad milliony otázek na jeho léta v Patti Smith Group a na jeho zajímavé sousedy v Michiganu, jako jsou Ted Nugent, nebo Mark Farner z Grand Funk, o kterých se mi zmiňoval, potlačil jsem je v sobě. Říkal jsem si, že si je nechám na naše příští rozhovory, které spolu uděláme. Teď přišla další příležitost a jsem rád, že je to zrovna pro Muzikus a pro rubriku, kterou jsem před deseti lety zakládal.
Jak ses dostal k rock ‘n’ rollu a co byla tvoje první stěžejní deska?
Moji první vzpomínkou je, jak jako malý kluk poslouchám u souseda na plný pecky puštěného Elvise a jak jsme chodili na koncerty kapel Mefisto a Matadors v Nuslích. Pamatuju si i československý beatový festival, na kterém byli Komety se skladbou Telstar. Hodně na mě tehdy zapůsobily i koncerty Manfreda Mana a slovenských Beatmen během pražského majálesu a hodně inspirativní bylo i poslouchání Radia Luxembourg.
Místo jedné stěžejní desky bych uvedl tři singly, které pro mě znamenaly hodně v době, kdy jsem objevoval rock ‘n’ roll v celé jeho kráse: Love Me Tender od Elvise Presleyho, Good Golly Miss Molly od Little Richarda a Satisfaction od The Rolling Stones.
Kolik ti bylo let, když jsi odjel do USA?
Bylo mi osmnáct let a odcházel jsem i s rodiči v roce 1966.
A kolik let trvalo, než ses znovu podíval do Česka?
Do Česka jsem zavítal až po sedmatřiceti letech, v roce1993.
Kterou desku sis koupil jako první za vlastní peníze?
Byl to singl Yvonne Přenosilové Roň slzy.
Když posloucháš hudbu, ať už z desky nebo při koncertě, vnímáš hudbu čistě jako posluchač, nebo i jako interpret?
Obvykle nejdřív vnímám skladbu jako celek, vzápětí se soustředím na zpěváka a pak i na hudební doprovod. Když všechny tři složky jsou v pořádku, tak začne fungovat magie skladby, která vytváří určitou náladu, začne tě motivovat, dodávat psychickou energii. Zkrátka, hudba tě začíná proměňovat.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Měl jsem jich hodně a lišily se podle žánrů. V rocku to byli samozřejmě Mick Jagger a Keith Richards. Elvis Presley byl též velmi originální rocker a Howling’ Wolf byl zase vzor v oblasti blues. Líbili se mi i Peggy Lee a Billie Holiday pro smooth jazz a Frank Sinatra pro nostalgicky laděný pop. Musím zmínit i bratry Malcolma a Anguse Younga pro jejich rytmus a způsob hry na kytaru.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Záleží na náladě. Mám rád hodně různých žánrů a dost to souvisí s americkými a kanadskými rádii na internetu, která občas poslouchám. Mají velice nestandardní programový formát a neustále mě něčím překvapují. Klidně se může stát, že pustí nějaký doom metal, pak taneční pop nebo běžné fláky.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Určitě první album Little Richarda, které mi se sobě vlastní grácií kdysi podepsal. Byl jsem tenkrát v nebesích, když jsem ho potkal. On dokáže být skvělý i mimo pódium.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Na koncert Johna Lennona v New Yorku. Stál jsem pár metrů od něj a fotil jsem ho. V roce 1972 jsem řídil jeho psychedelicky pomalovaného Rolls Royce. Bylo to v New Yorku a auto mi půjčil Fan Club Beatles, který sídlil v čísle 1700 na Broadway. Měl jsi to auto vidět, bylo to něco fantastického, i když poutalo příliš mnoho pozornosti. Proplétání se přecpanými ulicemi New Yorku na sedadle řidiče, to nebyl žádný med. Byl jsem z toho strašně nervózní.
A koncert, na kterém jsi hrál?
Určitě na koncert v klubu Olympic v Praze, v roce 1965. Pořád cítím to neskutečné vzrušení, které mě tehdy zachvátilo. S mou tehdejší kapelou Saze jsme dělali předkapelu Olympiku. Přestože jsme měli špatné vybavení a hrozné hadry na sobě, vše vypadalo, jakože jsme budoucí společenské hvězdy na obzoru. Olympic naléhali, ať si změníme název ze Saze na Young Stars, a že když my to uděláme, tak oni si změní název na Old Stars.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru deseti desek, a nevešly se tam?
Ano, být takhle limitovaný je hrozné, je tolik desek, které miluju. Určitě bych tam dal Live at Apollo od Jamese Browna nebo hodně desek od The Beatles a The Rolling Stones.
A líbí se ti něco ze současné české scény?
Ano, poslouchám českou hudbu v rádiu, ale až na výjimky jako Electric Lady nebo Všichni svatí si většinou nepamatuju jména. Vždycky se mi líbili David Koller, Ivan Hlas, Čechomor, Tata Bojs, Kryštof, Mňága a Žďorp, Lenka Dusilová. Mohl bych ještě pokračovat...
Máš nějaké nové americké či jiné objevy?
Poslouchám toho hodně, ale bohužel si nepamatuju jména. Každopádně mezi moje objevy v poslední době řadím Elle King, Alabama Shakes, Black Keys, Mumford and Sons, Skrillex. Mimohodem EDM je odnož techna a techno se zrodilo v okolí Detroitu, kde žiju.
Pouštíš si desky z LP nebo CD?
Buď poslouchám internetová rádia nebo si pouštím vinyly.
Kolik desek asi máš?
Nevím přesně, je to tak do deseti metrů, když sečtu ty police dohromady.
Kolik máš kytar a které si ceníš nejvíc?
Mám jich asi jedenáct. Nejvíc hraju na Gibson Les Paul, Fender Startocaster a Telecaster. Vlastním i basu Music Man a akustickou kytaru Taylor. Té si cením nejvíc. Když na ni hraju, tak mi vibruje celé tělo. Pořád mám i model kytary Jolana Futurama ze začátku šedesátých let, která byla jednou zahrabaná na jednom pražském hřbitově, aby nedošlo k její konfiskaci. Dnes je tato Jolana exponát v muzeu Henryho Forda, v části, která se nazývá Cars and Guitars.
Nedávno jsi vydal v Česku nové album, které mělo výborné recenze. Jak jsi s deskou spokojený s odstupem času?
Velmi, domnívám se, že se to album opravdu povedlo, a nemůžu se dočkat, až vám ho představím naživo!
Jsi občas v kontaktu s dalšími spolupracovníky z minulosti, třeba s Iggy Popem či s Davidem Bowiem?
Ano, jsme v kontaktu, ale někteří z nich najednou strašně rychle zestárli a chodí brzo spát. Věřil bys tomu? S Iggym se vidím pokaždé, když u nás hraje. Bavíme se výborně a vzpomínáme na staré časy. Teď jsem mu připomněl historku, jak jednou řídil auto. Byli jsme na prázdninách na Haiti, bylo to v roce 1981 a půjčili jsme si Volkswagena Brouka a Iggy mě poprosil, abych ho nechal řídit. Během pár minut nás vyboural a auto zničil, když to napral do jiného zaparkovaného auta. Začali jsme se hystericky smát a dodnes se tomu smějeme. A David Bowie? Ani Iggy, ani já s Davidem nejsme v kontaktu.
Jimi Hendrix - Are You Experienced? (1967)
Tolik skvělých skladeb! Wow! Mám rad sílu Foxy Lady a Purple Haze, ale i senzitivitu Hey Joe a The Wind Cries Mary. To jsou excelentně napsané písně. Síla Jimiho kytary byla ještě posílená tím, že používal overdive. Všichni víme, že to byl kytarový génius, ale nesmíme zapomenout, že byl i výborný skladatel, „šoumen“ s úžasným rytmickým cítěním, průkopníkem, a jak jsem slyšel od kamarádů, kteří ho znali, byl to i výborný kluk.
Bob Dylan - Highway 61 (1965)
Vše začalo, když jsem poprvé slyšel Like a Rolling Stone na Radio Luxembourg. Uchvátila mě melodie skladby a pak zvuk varhan B3. Učil jsem se tehdy anglicky v New Yorku a cvičil jsem, když jsem zpíval společně s deskou. Zdálo se mi to takový rozvláčný a říkal jsem si, že to nikdy nedokážu. Pak jsem začal rozumět textům a oblíbil jsem si ty skladby ještě víc, obzvlášť Ballad of a Thin Man.
The Rolling Stones - 12 x 5 (1964)
Na Žižkově v roce 1964 jsem seskočil z tramvaje a utíkal za chlapem, který nesl tohle album. Když jsem si koupil vlastní, zíral jsem na fotku Stones na obalu a představoval jsem si, jaký asi mají životy. Vypadali, že jsou těžce v pohodě. Je to špičkové album, když se učíš hrát na kytaru. Všechny skladby jsou úžasné, obzvlášť Congratulations. Když jsem pak byl s Patti Smith Group, v roce 1978 jsme hráli před The Rolling Stones v Atlantě. Byl jsem nadšený, když najednou řekli tomu obrovskému publiku, že si s nimi zazpívám Time Is on My Side. To byl totální nářez.
AC/DC - Back in Black (1980)
Tohle je album, které dokáže nakopnout. Dlouhá léta to byl můj životabudič, který mě pokaždý nabil energií. Líbí se mi, jak se ty texty nesmějí brát vážně. Není tam žádná hloubka, pouze rock v jeho nejčistější podobě. Skvělé propojení pronikavého zpěvu Briana Johnsona s Angusovou mistrovskou kytarou. Je těžké vybrat si oblíbenou skladbu z desky, ale když se budu snažit, tak to bude Shoot to Thrill.
Lucie - Černý kočky mokrý žáby (1994)
Neuvěřitelné album, které řadím po bok vůbec nejslavnějších desek ve světě. Můžete si ho pustit i pětkrát za sebou a nenabažíte se ho. Je to nadčasová záležitost. Spolupracovat s Davidem Kollerem nebylo těžké. Věci se prostě děly přirozeně, nic nuceného. Během produkce jsme probděli celé noci s Kodymovou vynalézavou kytarou a Minaříkovou basou. Mojí nejoblíbenější skladbou je Sen, která se zrodila jako mávnutím kouzelným proutkem a která působí, jakoby nadnášela.
Patti Smith - Horses (1975)
Asi nikdy nebudu umět popsat vzrušení z natáčení debutu Patti Smith ve studiu Jimiho Hendrixe Electric Ladyland. Byl jsem okouzlen zvuky, osobnostmi, hudbou, nedorozuměním..., všechno přišlo najednou, bylo to jako ve včelím úlu. Producent John Cale i kapela jsme dělali, že jsme něco speciálního, a ve vzduchu byla určitá namyšlenost, i když jsme byli opravdu jen amatéři se špatným vybavením. Všechny tyto prvky vzájemně propojeny vytvořily perfektní bouři. Moje oblíbené skladby na desce jsou Birdland a Land.
Garáž - Garáž (1994)
Vrátil jsem se do Prahy v roce 1993 s malou znalostí její kvetoucí hudební scény.
Naštěstí jsem se stal blízkým přítelem s Ivem Pospíšilem a jeho skupinou Garáž a něco jsem pro ně napsal a produkoval. Jsem rád, že dnes toto album reprezentuje undergroundové hnutí i za účasti hudebníků ze skupin Plastic People a DG-307. Moje tehdejší trio Native s basákem Zbyňkem Pavlíčkem a bubeníkem MacKenziem Brownem a Garáž koncertovali společně a mě zasáhl takový citový výbuch - znovu jsem se seznamoval se svou vlastí. Oblíbil jsem si z této desky skladbu Houby.
Motown Legends - Girl Groups (1995)
Tato deska vás nutí, abyste se usmívali a protančili celý den. Pop-soulový zvuk ze začátků 60. let z dílny Motownu byl neuvěřitelně dokonalý ve své jednoduchosti. Tady jsou velké černé dámy soulu jako Diana Ross, Gladys Knight a moje soul girl Martha Reeves. Napsali jsme spolu několik skladeb. Sotva jsem držel krok s jejím drivem jít dál i po dvanácti hodinách natáčení. Naštěstí jsem se tomu nebránil a dneska máme čtyři skvělé nahrávky. Cítil jsem se tak hrdý, že jsem byl na stejné úrovni jako legendy z Motownu.
U2 - The Best of the B-sides 1980-1990 (1998)
Tento dvojdeskovéhý výběr obsahuje skvělé hity U2, ale i několik převzatých věcí, jako je překrásná Unchained Melody z 50. let a rozjuchaná Everlasting Love. Byl jsem poctěn a potěšen, že U2 nahráli i Dancing Barefoot, píseň kterou jsem napsal s Patti Smith. Fakt, že U2 nahráli moji hudbu, je maximální kompliment. Bral jsem to jako satisfakci za ta léta obětí a bojování v hudebním byznysu.
Cokoliv, co produkoval Don Was
V tomto případě chci změnit pravidla Deseti desek. Místo abych vypíchl jednu desku, vypíchnu jednoho producenta, protože cokoliv, co produkoval Don Was, bych mohl nazvat moje oblíbené album. Jeho práce je konzistentní a vytvořil kouzlo mnoha desek jmen jako The Rolling Stones, Bob Dylan, Lucinda Williams, Bonnie Raitt, Iggy Pop a další. On se totiž umí přizpůsobit skladbě a pak vytáhnout to nejlepší, co v ní je.
